NOVÝ ZAČÁTEK

13. kaptiola

"Nicméně, dnes jsem tě chtěl vzít na malou procházku. Venku je sice mrazivo, ale krásně. Okolí hradu je velmi kouzelné. Zvláště když je čerstvě nasněženo," usmál se na mě. Přičarovala jsem si teplý kabát. Proč mi o tom nemohl říct dřív, když jsme spolu včera mluvili? Vyšli jsme ven na malé liduprázdné nádvoří. Nebo spíš nádvoříčko. Hned mě ovanul mrazivý vzduch. Vítr sice nefoukal a slunce svítilo, ale i kdybych to nevěděla, poznala jsem, že je zima v plném proudu. Brumbál mě vedl někam na školní pozemky. Celá krajina byl krásně zasněžená. Měl pravdu. Všechno to vypadá kouzelně. Zastavili jsme se u jednoho zasněženého stromu, který stál osamocený na vršku kopečku.

"Poznáš, co je to za strom?" Zeptal se mě. Chvíli jsem přemýšlela. Když je pokrytý sněhem, špatně se to určuje. Udělala jsem pár kroků dopředu. Najednou se větve začaly pohybovat a jedna se po mě ohnala. Minula mě o pár centimetrů.

"To je Vrba mlátivá," vydechla jsem. Jak to vím, to netuším.

"Správně. Velice dobře," pochválil mě Brumbál. Radši jsem o kus ustoupila a sledovala, jak se strom uklidňuje. Pak jsme pokračovali dál. Z dálky jsem viděla velké jezero. V hlavě mi vyskočil obrázek podivné potvůrky.

"Pane profesore? Žije něco v tom jezeře? Třeba Ďasovci nebo Jezerní lidé?" Zeptala jsem se zvědavě.

"Ano. Ovšem, že tu žijí," odvětil s úsměvem. "Jezerní lidé ale nejsou moc vstřícní. Dá se s nimi jednat, ale je to velmi obtížné," řekl a pak se odmlčel. "Žije tu mnoho druhů zvířat a bytostí. Ve vodě, v Zapovězeném lese, kam je mimo jiné vstup přísně zakázán. Někteří jsou milí jako například Kentauři. Jiní mohou být smrtelně nebezpeční. Vem si například vlkodlaky. Celou dobu jsou to neškodní lidé, ale když přijde úplněk, změní se a ublížili by komukoliv bez rodílu. Moc jich tu není, ale nikdy nic nepodceňuj," varoval mě. Nemohla jsem tomu uvěřit. Přitáhla jsem si hábit blíž k tělu. Byla jsem prochladlá až do morku kostí. Prohlídka ale ještě nekončila. Obešli jsme celý hrad a zastavili se poblíž nějakého hřiště. Byl to ovál tribun s několika vysokými věžemi. Na každé straně, v místech kde bývají branky, byly tři obruče na vysokých tyčích. Opravdu vysokých. Nejnižší mohla být tak třicet metrů nad zemí. Jak se tam někdo může trefit. Tak vysoko nikdo nedohodí ani nevykopne.

"Tohle je hřiště na famfrpál. Zítra hraje vaše kolej proti Zmijiozelu. Velice se na to těším. Vaší koleji se letos velmi daří. Zaslechl jsem tvůj rozhovor se Samem. Něco ti o famfrpálu povypráví. Je to velmi zábavný sport," spiklenecky na mě mrkl a pak jsme se vydali zpět do hradu. Zahlédla jsem dav studentů hrnoucích se do Velké síně. Zřejmě je čas oběda.

"Ještě jedna poslední věc. Byl bych rád, kdyby ses tady se mnou po obědě sešla. Sice máš za sebou už tři nastudované roky, ale ten čtvrtý ještě čeká. Slyšel jsem, žes na profesora Kratiknota udělala dojem. Dobrá práce," mrkl na mě a odešel.

"Nazdárek Mayo!" Skočil mi někdo na záda. Byla to Katie.

"Ahoj! Zrovna jsem si říkala, jestli tu už budete," otočila jsem se na zbytek party.

"Já myslela, že sis našla nový kamarády, když jsi s námi neseděla u snídaně," řekla na oko uraženě Laura.

"Já vám držela místa! Ale dlouho jste nešly a pak už bylo pozdě. Sam je jako klíště, co se vás chytne a vysaje vám duši," protočila jsem oči. Holky se zasmály a společně jsme vešly do Velké síně. Když jsme se posadily, zůstalo vedle mě jedno místo. Po chvilce na něj přisedla Pen. Smůla Samantho. Sotva Sam strčil hlavu do jídelny, pohled mu padl na náš spolek. Pochopil, že mezi nás se už nevejde a tak si šel sednout o dvě místa dál. Holky kolem mě nadšeně štěbetaly.