NOVÝ ZAČÁTEK

B5

Maryvale nebylo velké město. Z dálky jsme viděli z jednoho konce na druhý. Uprostřed všeho bylo náměstí s nějakou velkou stavbou a kostelem, a osvětlená hlavní třída, která se táhla k oceánu. Už teď jsem chápala, proč si Katina rodina vybrala tohle město. Bylo dokonalé. Nádherné.
Kluci tiše stáli vedle mě, zatím co jsem se kochala pohledem na město. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého mořského vzduchu.
"Není to nádhera?" Rozplývala jsem se.
"Jo to je," usmál se Fred, dal mi ruku kolem ramen a přitáhl si mě k sobě blíž.
"Jestli ses na své cestě takhle rozplývala nad každým výhledem, nedivím se, že ti to trvalo rok a půl." Zasmál se George a vysloužil si tím ode mě zamračený pohled.
"Opovaž se něco takového znova říct. Dostala jsem nás sem, když váš tajemný dopravce selhal. Zasloužím si pár minut klidu na užívání si výhledů, odpočinek nebo cokoliv se mi zamane."
"No tak, lásko. Nečerti se. To byl jenom vtip." Chlácholil mně Fred. Povzdechla jsem si.
"Fajn," otočila jsem se znovu k městu. "Jaká je ta přesná adresa?" George začal lovit v kapsách. Dlouho se nic nedělo.
"No to mě.. Já.." začal a provinile se na nás podíval. "Já ho ztratil."
"Cože jsi?!" Otočili jsme se na něj.
"Ztratil jsem lístek s adresou." Vzal svůj obličej do dlaní a pak zajel prstama do vlasů. "Já jsem takový hlupák!"
"Ale no tak, G." Fred mě pustil a šel chlácholit svého bratra. Tohle nám ještě scházelo.  "A jak dlouho ho už nemáš?"
"No.. naposledy jsem ho kontroloval poté, co jsme přistáli. To jsem ho ještě měl. Pak už jsem na něj nekoukal."
"Dobře. Tak co teď?" Zeptal se mě Fred.
"No rozhodně se vracet nebudeme. Byla by to akorát ztráta času." Odhodlaně jsem se na ně podívala. "Zbývá nám jen prohledat celé město."
"Teď?" Podivil se George. "Nebude většina obyvatel už ve svých domovech a chystat se na noc?" V tom měl asi pravdu. Ani jsme nevěděli kolik bylo hodin.
"Dobře." Souhlasila jsem. "Tak tedy pátrat po Katie začneme zítra ráno. Teď si najdeme nějaké místo, kde přečkáme noc."
"Proč to říkáš tak, jako bys měla na mysli nějaké postavení chýše v divočině?" Uchechtl se Fred.
"To.. to neříkám. Nebo jo?"
"Trochu to tak vyznělo."
"Dobře. Tak co máš za nápad?" Zeptala jsem se a založila si ruce v bok.
"Je to město, Mayo. Určitě tam bude nějaký penzion, kde budou mít volný pokoj." Protočil oči George.
"My taky máme nějaké peníze. Nemysli si, že jsme tu cestu ani trochu nepromysleli." Dodal uraženě Fred.
"No dobře. Tak veďte." Mávla jsem rukou směrem k městu a čekala až vyrazíme. Oba si vyměnili pohled, kterému jsem úponě nerozuměla a pak jsme vyrazili.

*

Na náměstí to bylo sotva deset minut chůze. Když jsme vešli do města, moje nálada se jako kouzlem zlepšila. Byla to prostě nádhera. Procházeli jsme jednou z menších ulic. Domy kolem nás byly většinou jednopatrové se střechami v různých odstínech červené a světlými zdmi. Celou ulici lemovaly stromy a palmy. Byla to zajímavá kombinace. Všechno to působilo tak přívětivě, že jsem měla pocit, že jsme tu na opravdové dovolené. Ta stavba na náměstí, kterou jsme viděli z dálky, byla budova radnice. Byla to obrovská historická stavba s bílými sloupy a světlou střechou ve tvaru glóbu. Byla osvětlena několika reflektory, aby ji nikdo nepřehlédl. Náměstí by se určitě dalo přirovnat ke klíčovému bodu města. I přes to že byla tma a vítr o oceánu foukal poměrně studený, bylo na náměstí celkem dost lidí. Většinou posedávali na lavičkách a užívali si večera.
Rozhodli jsme se držet hlavní třídy, která vedla směrem k oceánu. Tady už byly domy vyšší a spodní patra domů sloužila jako obchody nebo restaurace. Kus od náměstí jsme našli první hotel. Dveře však byly zamčené, i když jsem jasně viděla za okny světlo. Na klepání nikdo nereagoval. Šli jsme tedy dál.
Zastavila jsem se u výlohy jednoho obchodu. Za sklem byly vystavené krásné šály, šátky, rukavice a čepice. Obzvlášť se mi tam zalíbil jeden šátek, který měl barvu moře.
"Mayo!" Zavolal na mě Fred. Stáli s Georgem o tři domy dál. Naposledy jsem se podívala na šátek a vydala se za nimi.
"To vypadá moc hezky." Podívala jsem se na budovu za nimi. Byl to starší, ale krásně zrenovovaný penzion. "Nemyslíte, že to bude moc drahé?"
"Já myslím že ne. Už jsem se byl zeptat. Mají dva volné pokoje." Řekl mi s úsměvem.
"A už jsme se i přihlásili," zamával na mě George dvěma oddělenými klíči.
"Páni," řekla jsem překvapeně. "To byla rychlost."
"Zvládli jsme to na jedničku."
"To mám radost, kluci." Usmála jsem se na ně. Stejně jsem ale měla nutkání jít za recepční a všechno zjistit sama. Tohle jim ale udělat nemůžu. Oba vypadali tak spokojeně nad tím, že to zvládli sami.
"Tak se zajdeme na ty pokoje podívat, ne?" Navrhla jsem. Fred mě vzal za ruku a druhou mi otevřel dveře.
"Děkuji převelice, mladý pane," položila jsem si ruku na srdce a udělala pukrle.
"Ty jsi komediantka," zasmál se a vedl mě dál. Hned za vchodovými dveřmi byla velká místnost s velkým dřevěným pultem, který sloužil jako recepce. Za pultem vykukovala hlava mladé recepční se širokým úsměvem. Kývla jsem jí na pozdrav a nechala se vést dál. Fred mě vedl ke schodišti a po něm jsme vystoupali dvě patra nahoru. Celý interiér, stejně jako exteriér, byl v retro stylu, ale zároveň vypadal jako nový. Na bledých stěnách visely decentní obrázky různých květin, malované úzkým štětcem. Druhé patro mělo čtyři pokoje. Fred s Georgem se zastavili u dvou dveří na konci.
"Tyhle jsou naše," oznámili mi. Fred pak vsunul klíč do zámku a s tichým cvaknutím otevřel dveře.
Pokoj měl krátkou předsíň, ze které vedly dvoje dveře. Jedny byly do koupelny a druhé do poměrně velkého pokoje. V pokoji byl v jednom rohu zařízený malý kuchyňský kout, před ní stál jídelní stůl se dvěma židlemi, vedle toho byl malý gauč s konferenčním stolkem a naproti tomu všemu byla dvoulůžková postel. Naproti vchodovým dveřím byly dveře na malý balkón s nádherným výhledem na nedaleké moře.
"Jste si jistí, že si tohle ubytování můžeme dovolit?" Zeptala jsem se nejistě.
"Samozřejmě," usmál se Fred. "Jinak bychom tady nestáli."
Chvíli jsme ještě postávali v chodbičce. Za okny už byla tma.
"Nevím jak vy, ale já jsem strašně unavený," zívl George. "Kdyby se něco dělo, budu ve vedlejším pokoji." Řekl s úsměvem a odešel.
"A co večeře? To nemá hlad?" Zeptala jsem se sotva se za ním zabouchly dveře.
"G se o sebe dokáže postarat." Pokrčil rameny Fred. "A co my? Jak se o sebe postaráme?" Zašklebil se na mě.
"Nevím jak ty, ale já bych ocenila sprchu a nějaké jídlo." Odložila jsem si kabelku na postel a zula si boty.
"To zní velice lákavě," zamrkal na mě. "Co kdybys šla napustit vanu a já se skočím zeptat dolů jestli nám nemůžou sehnat něco k jídlu?"
"No dobře," podívala jsem se na něj podezíravě. Něco měl za lubem. Začala jsem si pomalu sundavat oblečení a nechala Freda všechno sledovat. Když jsem před ním stála jen ve spodním prádle, usmála jsem se a odkráčela do koupelny. "Tak doufám, že nebudeš pryč dlouho." Sotva jsem do ní zašla, slyšela jsem zabouchnutí dveří a vzdalující se velmi rychlý dusot na chodbě. Se smíchem jsem zavrtěla hlavou. To byl celý Fred.
Otočila jsem oběma kohoutky, aby se vana naplnila přiměřeně teplou vodou, a pak si svázala vlasy do drdolu na temeni hlavy. Jelikož už nebyly tak dlouhé, bylo upevnění některých neposedných pramenů dost těžké. Pak jsem se vrátila do pokoje a sebrala své oblečení ze země, kde jsem ho předtím nechala ležet. Tyhle hry s Fredem hrajeme tak často, že to snad ani není zdravé. Ale co na tom. Hlavně když nás to oba baví. Do pěti minut byla vana plná vody a sotva jsem ji vypla, ozvalo se podivné ťukání na dveře. Oblékla jsem si jeden z županů, který visel na háčku na dveřích koupelny a šla otevřít. Za dveřmi stál Fred s velkým podnosem plným jídla.
"Doufám že jsem o nic nepřišel," usmál se a proklouzl otevřenými dveřmi do pokoje a rovnou zamířil do koupelny.
"Jak to že jsi tady tak rychle i s jídlem?" Podivila jsem se. "Za tak krátkou chvíli to nemohli nikde připravit."
"Máš pravdu," řekl, položil podnos na stolek vedle vany a začal se rychle svlékat. "Objednal jsem ho rovnou, když jsem nám pokoje zařizoval. Počítal jsem s tím, že budeš mít hlad. Já umírám hlady." Zasmál se. "A taky se nemůžu dočkat té společné vany."
"Ty mě nikdy nepřestaneš překvapovat, Frede Weasley." Zavrtěla jsem hlavou, ale u toho jsem se široce usmívala.
"Rozhodně s tím nehodlám přestat." Usmál se na mě tajemně a téměř nahý se ke mě vydal pomalým tempem. Vtáhl mě do koupelny a zavřel za námi dveře.

*

Po vydatné večeři a ještě vydatnější koupeli jsme se přesunuli do postele. Fred měl na tváři spokojený úsměv, který mu vydržel celou dobu, co mě měl v náručí a usínal. Ke mě se ale spánek ne a ne dostavit. Snažila jsem se vnímat pravidelnost Fredova dechu a jeho klidný srdeční tep, což mi vždycky pomohlo usnout. Tentokrát ne.

V pokoji, a hlavně v posteli, mi přišlo strašné horko. Potřebovala jsem na vzduch. Vymanila jsem se z Fredovy náruče, co nejtišeji se oblékla a tiše se vytratila. Přešla jsem chodbu, sešla schodiště, tiše prošla kolem prázdné recepce a s tichým cvaknutím vchodových dveří jsem vyšla ven do chladné noci. Světla pouličních lamp osvěcovala celou hlavní třídu od náměstí až po pláž. Na ulici nikdo nebyl a ani ve většině oken se už nesvítilo. Ani jsem si nedovolila odhadnout, kolik může být hodin. Měsíc byl vysoko na obloze a hvězdy jasně zářily.
Zaposlouchala jsem se do ticha, které narušovalo tiché šplouchání vlnek na pláži. Přesně tam jsem se také vydala. Mezi pláží a penzionem, kde jsme se ubytovali, stály jen čtyři domy a tak jsem po pár minutách stála na jejím okraji. Pláž byla temná, ale poznala jsem, že je písčitá. Sundala jsem si boty a zhluboka jsem se nadechla mořského vzduchu. Měsíc se třpytivě odrážel na neklidné hladině. Tohle místo úplně hladilo po duši. Přešla jsem po studeném písku blíž k vodě. Když jsem byla dost blízko, zkusila jsem jedním palcem teplotu vody. Byla ledová. Udělala jsem tedy několik kroků zpátky a pak jen zůstala stát čelem k oceánu. Snažila jsem se uvolnit a vypustit všechny myšlenky, aby je vlny odplavily někam hodně daleko.
"Nepřemýšlíš o tom, že tam teď skočíš, že ne? Vsadím všechno na to, že je ta voda ledová jak.. něco šíleně ledového." Ozval se za mnou Fredův chraplavý hlas. Pomalu jsem se na něj otočila.
"Vzbudila jsem tě?"
"Ne. No vlastně.. vzbudilo mě to, že bylo na druhé půlce postele prázdno." Protřel si oči a pak si prohrábl vlasy. Vypadal rozespale. "Jsem na to nějaký citlivý. Zvlášť poslední dobou. Po probuzení mívám strach, že ses ještě nevrátila a já si tohle všechno jenom vysnil. Že jsem zase v době před bitvou."
"Promiň. To jsem nechtěla." Posmutněla jsem a natáhla se po jeho ruce. Jeho slova mě upřímně zasáhla. "Nemohla jsem usnout. Myslela jsem, že mi trochu čerstvého vzduchu pomůže."
"To je v pořádku, Mayo. Já to chápu." Přitáhl si mě do náruče a pak jsme dlouho nic neříkali. Jen tak jsme tam stáli uprostřed pláže, poslouchali šumění vln a sledovali temný třpytivý oceán vedle nás.
"Nechceš se projít?" Navrhl mi tiše. Odtáhla jsem se od něj a tiše přikývla. Vzal mě kolem ramen a přitáhl si mě k boku. Chytla jsem se ho kolem pasu a nechala se z jedné strany zahřívat jeho tělem. Vydali jsme se po pláži směrem od města a světla. Po chvíli tiché chůze městské světlo zmizelo úplně a na cestu nám svítil jenom měsíc.
"Něco tě trápí," řekl Fred. Nebyla to otázka, nýbrž konstatování.
"Já nevím," pokrčila jsem rameny.
"Vidím to na tobě. O co jde, Mayo?"
"Já ale opravdu nevím. Hrozně ráda bych ti o tom řekla, ale sama nevím, co to je. Ani to snad nedokážu popsat." Fred na mě už víc netlačil. Nevím jestli mi věřil nebo ne, ale řekla jsem mu pravdu. Něco bylo jinak, ale já nevěděla co a ani jak to popsat. Jediné co mě napadlo...
"Přijdu si taková.. taková prázdná. A nevím proč a ani čím tu prázdnotu vyplnit." Fred byl po mých slovech dlouho zticha. Pláž před námi se začala zužovat a mizela v černé skále. Fred se zastavil a otočil se na mě čelem.
"A já tu prázdnotu vyplnit nemůžu?" Zeptal se smutně.
"To jsem neřekla." Řekla jsem rychle. "Necítím to pokaždé. Když jsme spolu, je všechno naprosto v pořádku. Problém je, když zůstanu sama se svou hlavou." Fred se zamyslel.
"Nebude to tím, že jsi mi předala část své duše? Vysvětlil by se tím ten pocit prázdnoty. Dává to smysl, když jsi ve skutečnosti o něco uvnitř přišla. Nejsi na to zvyklá. Ne že by vlastnictví jedné duše nestačilo, ale dlouho jsi žila jinak. Uvidíš, že se to časem zlepší." Fredova slova mi dávala dokonalý smysl.
"Asi máš pravdu." Přiznala jsem tiše.
"To si piš že mám." Usmál se na mě. "A já ti nikam neodejdu, takže až celou dobu, co se budeš srovnávat se svojí hlavou, budu tady vedle tebe." Pevně jsem ho objala.
"Děkuju," zašeptala jsem mu do hrudi.
"Vůbec nemáš za co." Políbil mě do vlasů. Začala jsem se cítit klidnější. "Zítra najdeme Katie, a až se všichni společně vrátíme do Londýna, bude všechno tak, jak má být."
"Jo. Všechno jak má být." Souhlasila jsem tiše.

Ahoj všichni! 

Netradičně další kapitola vyšla dneska a to protože... Jsem se rozhodla, že začnu vydávat každý den! Doufám, že vás to potěší (a pokud ne, tak s tím nic nenadělám) :D

PattyT