NOVÝ ZAČÁTEK

25.

„Kdo je to?" Řekla jsem zadýchaným ale přesto rozhodným hlasem. Osoba ze stínu pomalu vyšla a moje srdce vynechalo jeden úder.

*

„Mayo." Arthur mel sevřel v pevném objetí. Sotva tak udělal, nemohla jsem zabránit slzám. Tiskl mě k sobě tak pevně, jako by to bylo to poslední, co v životě může udělat.

„Co tady děláš? Jak jsi mě našel?" Zeptala jsem se, když se můj srdeční tep trochu uklidnil.

„Byl jsem zrovna na cestě domů. Šel jsem kolem řeky a zahlédl jsem z pod mostu záblesky. To nikdy není dobré znamení." Usmál se na mě. „Lepší otázka je, co tu děláš ty? Musíš mi všechno říct. Byla jsi pryč tak dlouho."

„Dobře," souhlasila jsem, „ale není to zrovna téma, které bych řešila tady pod mostem." Rozhlédla jsem se kolem.

„Dobře. Dej mi ruku." Usmál se na mě. Zhluboka jsem se nadechla a udělala to, o co mě žádal. V tu chvíli jsem pocítila lehké škubnutí, když nás přenesl neznámo kam.

*

Objevili jsme se uprostřed ulice. Zahrádky u domů i chodníky pokrývala slabá vrstva sněhu.

„Kde to jsme?" Zeptala jsem se s obavami.

„Nemusíš mít strach. Vidíš támhle ten dům? Ten je můj," ukázal na dům pár metrů před námi. „Tedy není jenom můj. Můj a Hayleein. Koupili jsme ho společně z peněz, co jsme si našetřili a těch, co Haylee zdědila po svých prarodičích." Vydali jsme se společně k menšímu domu s malou předzahrádkou a poměrně vysokým kovovým plotem.

„Takže jste pořád spolu? A pořád zasnoubení?" Zeptala jsem se, když jsme prošli brankou.

„No jasně. Ani by mě nenapadlo chtít něco změnit." Arthur odemkl vchodové dveře a pustil mě dovnitř. Světla v chodbě se sama rozsvítila.

„Ještě to není nic moc. Máme tu jen základní věci. Teprve zvažujeme jak to všechno bude vypadat." Chodba byla opravdu jen v základní výbavě. Byl tu věšák na kabáty, stojan na deštníky, starý koberec a dva botníky. Stěny byly zatím holé.

„Jen pojď dál." Vybídl mě a ukázal ke dveřím na protější straně. Za nimi byla poměrně velká kuchyně, která už byla skoro hotová, a na ni navazoval ještě větší obývací pokoj spojený s jídelnou.

„Je to moc pěkné. Vsadím se, že až se to dokončí, bude to velmi útulný domov." Usmála jsem se a položila kabelku na židli u jídelního stolu.

„Máš hlad?" Zeptal se mě a zamířil do kuchyně.

„Ne. Jedla jsem chvíli předtím, než mě chytil."

„Tak co si dáš? Udělám ti aspoň čaj. Musíš být zmrzlá." Nedal se a postavil vodu na čaj.

„Ani ne. Mám na sobě poměrně dost vrstev." V Petrohradě jsem si na zimu zvykla, i když jsem tam moc dlouho nestrávila.

Nocovat v Paříži každou noc venku taky nebylo zrovna nejlepší. Několikrát, ač se mi to sebevíc příčilo, jsem se přes den vloupala do domu mudlů, abych si mohla dát teplou sprchu. Déle jsem se tam zdržovat nechtěla. Když byly čaje hotové, přesunuli jsme se na pohovku do obývacího pokoje, která se nacházela proti majestátnímu krbu. Přemýšlela jsem, co všechno Arthurovi můžu říct. Měla jsem špatný pocit z toho, abych do všeho zatáhla dalšího člověka. Stačí, že jsem do toho zatáhla Luce a Keatha.

„Tak spusť. A hezky od začátku. A opovaž se něco vynechat." Rozhodla jsem se z vyprávění Luce a Keatha vynechat. A mamku taky. Nechtěla bych je zatáhnout do zbytečných problémů. Vyprávěla jsem mu o mém odchodu z Bradavic, o mém schovávání v Chroptící chýši, o dlouhé cestě přes Skotsko a Anglii a přes moře. Své zastávky ve Švýcarsku a Česku jsem vynechala. Vymyslela jsem si, že jsem se schovávala v Rusku a tam jsem poznala jednu jasnovidku. Ta mi řekla jméno Maribauld a že ho musím najít. Z Ruska jsem pak pokračovala sem do Paříže.

„Páni. To jsi procestovala kus světa." Poznamenal na konci vyprávění. „Jak dlouho se tady vůbec schováváš? A kde se schováváš?" Víš, vždycky se proměním do soví podoby. Jsem totiž neregistrovaný zvěromág, a najdu si nějaké temné místo, kde se můžu nerušeně vyspat.

„Pronajímám si pokoje u mudlů." Zalhala jsem. „Nabízejí celkem slušné pokoje za slušné ceny. Nikde ale nezůstanu déle než dvě noci."

„A kde bereš peníze?" Podivil se.

„Opravdu? Jsem čarodějka. Samozřejmě, že si je vyčaruju." Protočila jsem očima a usrkla, teď už vlažného čaje.

„A proč jsi mi nedala vědět, že se chystáš do Paříže? Mohla sis tohle všechno ušetřit a zůstat u mě. Můžu ti pomoct."

„To bys vážně udělal? I když po mě jde ministerstvo?"

„Samozřejmě! Vždyť jsme rodina!" Usmál se na mě tak upřímně, že mě zamrzely všechny ty lži, co jsem mu právě řekla a tajnosti, které jsem si nechala pro sebe.

„Takže," začal zase po chvíli. „Ty tady hledáš nějakého čaroděje, je to tak?"

„Jo. Jmenuje se Maribauld. Moc toho ale nevím. Zjistila jsem, že je zakladatelem Asociace vědem a jasnovidek, že je z Petrohradu a že naposledy byl viděn tady v Paříži. Taky mi bylo řečeno, že si velmi hlídá své soukromí a pokud se nechce nechat najít, tak ho nikdo nenajde."

„Počkej, počkej. Takže. Ty se tu sama potuluješ po Paříži a čekáš, až se někdo, kdo se nikdy nechce nechat najít, bude chtít nechat najít? Jsi blázen." Zasmál se Arthur upřímně.

„Jo. Poslední dobou si to myslím taky."

„Tak se vrať domů. Co ti v tom brání? Vsadím se, že táta a Fred by dali všechno za to, aby ses jim vrátila. Zvlášť teď."

„Co znamená zvlášť teď? Co se stalo Arthure? Jsou oba v pořádku?" Srdce mi vynechalo jeden úder.

„Jo jsou. Klid. Nic se jim nestalo. Myslel jsem to, že za pár dní jsou Vánoce." Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla.

„Tohle mi nedělej." Zavrtěla jsem hlavou a položila hrnek na stolek. „Nemůžeš mě takhle děsit."

„A co asi děláš ty, co? Víš co jsme si všichni zažili? Co se všechno dělo, když jsi utekla?" Zamračil se na mě.

„Dokážu si to představit." Řekla jsem tiše.

„Ne, Mayo. Já myslím že nedokážeš. Po tom co jsi utekla.. Babiččin pohřeb. Mizení lidí. Vraždy. Víš jak nás to vyděsilo? Nevěděli jsme, jestli jsi v bezpečí nebo tě taky chytili. A.. A.. Otevření Fredova obchodu. Nevěřil jsem, že zrovna tohle by sis nechala ujít." Zavrtěl naštvaně hlavou. V očích se mi hrnuly slzy.

„Já tam byl. Byl jsem na tom otevření. Bylo to velkolepý. Nechápu, jak sis to mohla nechat ujít. Freda to skoro zlomilo, že jsi tam nebyla. Zůstal jsem tam ten den do večera. Zašel jsem pak s nima k Děravýmu kotli na skleničku." Musela jsem schovat hlavu do dlaní. Já z toho taky byla zničená.

„Je mu hrozně. Když jsem chvíli zůstal s Georgem sám, řekl mi, že Fred skoro nespí. Že se budí s křikem z nočních můr a pak zbytek noci je radši vzhůru, aby se noční můry nevrátily. I když se snaží předstírat, že je mu fajn, je na tom mizerně."

Mě bylo taky mizerně. Arthur, a asi ani nikdo jiný, si to asi neuvědomují, ale i pro mě je to těžké. To, co mně ze začátku hnalo kupředu, každým dnem vyprchávalo. Měla jsem pochyby. O své cestě a hlavně o sobě. Chtěla bych to všechno hodit za hlavu a schovat se Fredovi do náruče. Ze svých myšlenek bych ale nakonec začala bláznit a to bych nepřála sobě ani svému okolí. A co kdyby ten sen byl doopravdy vidina? I Mira mě před tím varovala. Tohle už nemůže být jen náhoda.