NOVÝ ZAČÁTEK

Leden

Návrat do školy byl trochu tvrdší, než jsem čekala. Vánoční atmosféra, která tu vládla před Vánoci a ve které jsem žila celé prázdniny byla ta tam. Nikdo z učitelů se s námi nemazlil. Vypadalo to, jako by všichni profesoři spoléhali na to, že jsme strávili celé volno s nosem v učebnicích. Hned se začaly plánovat testy a dávali nám miliony úkolů a esejí. Jedinou odpočinkovou hodinou se pro mě stala Obrana s profesorem Lupinem. Z jeho hodin jsem odcházela s velmi dobrou náladou, kterou mi většinou zkazil profesor Snape na hodně lektvarů. Mám pocit, že ten člověk je alergický na úsměv.

*

"Slečno Radfordová! Slečno Radfordová!" Zastavila mě na chodbě po hodině profesorka McGonagallová.

"Ano, paní profesorko?"

"Mám Vám vyřídit, aby jste se dostavila k profesoru Brumbálovi," z jejího výrazu nebylo možné vyčíst, jestli mám průšvih nebo je to jen proto, že se Brumbálovi po mě zastesklo.

"A kdy?"

"Teď hned, slečno. Heslo je peprmintová žvýkačka," otočila se na podpatku a zmizela někde za rohem.

"Holky? Kde najdu Brumbálovu pracovnu?" Zeptala jsem se, když jsem je dohnala.

"Máš zase nějaký průšvih?" Zeptala se mě Kat.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Teď mi McGonagallová řekla, že mám hned jít za Brumbálem. Neřekla mi proč."

"Tak pojď. Doprovodím tě tam. Mám teď stejně volnou hodinu a pak máme spolu bylinkářství," usmála se na mě a na velkém schodišti jsme se oddělily od ostatních.

"Co myslíš, že ti chce?" Nadhodila když jsme vyšly jedno patro.

"Nemám tušení. Nic jsem neprovedla. Nebo aspoň nic, o čem bych věděla."

Vyšly jsme další tři patra a pak vlezly do dlouhé chodby, která se stáčela za roh.

"Vždyť to nikam nevede," poznamenala jsem, když jsme zahnuly a došly před velkého orla.

"Teď musíš říct heslo. Znáš heslo?"

"Peprmintové žvýkačky," pronesla jsem směrem k soše. Ta se začala otáčet a z podlahy kolem ní začaly vyjíždět schody.

"Naskoč si. Dál s tebou asi nemusím. Sejdeme se ve společence," rozloučila se se mnou. Poslechla jsem ji a vlezla na točité schody. Ty se po chvilce zastavily, takže jsem je musela vyjít sama. Na jejich konci byly dveře. Zaklepala jsem. Dveře se samy otevřely a já vešla do Brumbálovy pracovny.

"Dobrý den," pozdravila jsem. Brumbál sedel za svým stolem. Co mě ale překvapilo bylo, že nebyl v pracovně sám. S ním tam byl i profesor Lupin, profesor Kratiknot a ještě dva neznámí muži. Něco mi říkalo, že budou z ministerstva. Takže jsem něco provedla? Přišli mě odvést do Azkabanu?

"Mayo. Pojď dál," vyzval mě Brumbál.

"Děje se něco, pane profesore?" Řekla jsem roztřeseným hlasem. Všichni tři profesoři se na mě povzbudivě usmívali. Další dva pánové si udržovali kamenné výrazy.

"Vůbec ne, Mayo. Neměj strach," Brumbál vstal od stolu a postavil se přede mně. "Tohle je pan Mendler a pan Wolff. Přišli tě zkontrolovat," oznámil mi. V rychlosti jsem si je prohlédla. Jeden z nich mi připadal povědomý. Po chvíli mi došlo, kde jsem ho viděla. To je ten člověk, co přišel vymazat Clary paměť.

"Ano. Jsme tu, abychom se přesvědčili o vašem chování a zda byly naplněny veškeré podmínky z červencového slyšení," pronesl chladně pan Wolff. Nevěděla jsem, jestli mám něco říct, nebo si mě nechali zavolat jen kvůli tomu, aby se přesvědčili, že jsem stále tady.

"Také jsme Vám přišli oznámit, že ministerstvo svou část již splnilo," doplnil ho pan Mendler.

"A to kterou část?" Zeptala jsem se, ale odpověď mi byla jasná.

"Vaší kamarádce i její matce byly vymazány veškeré vzpomínky, které se nějak týkaly Vás nebo Vaší rodiny." Věděla jsem, že to udělají, ale to nic nemění na tom, že mě ta představa dohnala k slzám. Jedna neposeda se dostala ven, tak jsem ji rychle setřela. Pobrečím si někdy v soukromí.

"Jako dohlížitel nad vykonáním dalších částí mohu s naprostým klidem říci, že Maya je příkladná studentka. Příkladné chování a vynikající prospěch," začal Brumbál. "Požádal jsem profesora Kratiknota a profesora Lupina, kteří byli pověřeni dohledem nad výkonem školních trestů, aby dnes přišli a vyjádřili se k jejich průběhu." Brumbál předal slovo profesoru Kratiknotovi a poté i profesoru Lupinovi. Oba mě vychválili až do nebe.

Když si pánové z ministerstva všechno vyslechli, spokojeně přikyvovali a pak se chvíli na něčem mezi sebou domlouvali.

"Jsme velice rádi, že z této kontroly odcházíme s těmito dobrými zprávami," začal pan Mendler a pak se otočil na kolegu.

"Jelikož nám ministerstvo předalo pravomoc nad Vaším případem, rozhodli jsme se, že část o školních trestech z podmínek vycházejících z rozhodnutí Vám rušíme. I nadále však budeme hlídat Vaši kázeň," oznámil pan Wolff. Byla jsem z toho v šoku.

"Děkuji," bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Když jsem se podívala na profesory, všichni se na mě usmívali. Mě do úsměvu moc nebylo. Pořád jsem musela myslet na to, že moje kamarádka, moje nejlepší kamarádka se kterou jsem měla tolik skvělých zážitků, si na mě už vůbec nepamatuje.

"Teď už můžeš odejít, Mayo," řekl profesor Brumbál. Asi vycítil, že bych byla nejradši někde jinde.

"Díky. Nashledanou," rozloučila jsem se a vydala se z pracovny pryč. Sotva se za mnou zaklaply dveře, všechny zadržované slzy se dostaly ven. Pomalu jsem šla zpátky do hradu a snažila se ten smutek nějak rozdýchat. Zakázala jsem si myslet na všechny ty zimní koulovačky, letní tábory a zážitky ze školy.

"Mayo!" Zavolal někdo za mými zády. Rychle jsem setřela slzy a otočila se na profesora Lupina. Počkala jsem než mě dohnal. "To dopadlo dobře, že?" Snažil se mě povzbudit.

"Asi jo. Už jsem si na ty tresty celkem zvykla. Teď budu mít spoustu volného času po večerech," zavtipkovala jsem ubrečeným hlasem. Profesor se zasmál, ale pak trochu zvážněl.

"Je mi to líto. S tvou kamarádkou," řekl soucitně.

"To mě taky. Je to strašný pocit, když vím, že si na mě vůbec nevzpomíná. Po tolika letech přátelství je to všechno pryč. Tedy aspoň pro ní," vzlykla jsem. Už jsem se o tom ale nechtěla bavit. Podívala jsem se na hodinky. "Omlouvám se, ale už musím jít. Ještě mám vyučování," rozloučila jsem se s Lupinem a vydala se k havraspárské věži, kde jsem se měla sejít s Kat. Cestou jsem se snažila uklidnit, ale ať se budu snažit zahnat slzy jak chci, Kat pozná, že jsem brečela. Má na to čuch. Když jsem prošla obrazem, všimla jsem si, že ve společence není. Šla jsem tedy do našeho pokoje. Kat jsem našla rozvalenou na své posteli s nosem zabořeným v nějaké knize.

"Tak co? Co chtěl? Tys brečela?" Vychrlila na mě několik otázek. Já věděla, že to pozná. Poklepala na místo vedle sebe. Mlčky jsem si vedle ní lehla. "Tak to vyklop," pobídla mě.

"Přišli mě zkontrolovat dva pánové z ministerstva. Jestli byly dodrženy všechny podmínky. Když jim Brumbál, Kratiknot a Lupin podali informace, ve kterým mě vychválili až do nebe, tak se rozhodli mi rušit školní tresty."

"No vidíš! To je dobrý!" Zaradovala se. "A proč jsi teda brečela?"

"Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o mojí kamarádce Clary?" Kat přikývla. "Vymazali jí paměť. Úplně všechny vzpomínky, které byly se mnou nějak spojené, jí prostě vymazali," začala jsem zase pofňukávat. Kat mě rychle objala.

"Ale no tak. Nebreč. Musíš to brát tak, že to pro ní bude lepší. Když nic neví, je ve větším bezpečí, kdyby se náhodou něco stalo."

"Jako co?"

"Já nevím. Třeba by vypukla válka nebo tak," protočila oči. "A jestli chceš, tak se o to místo nové nejlepší kamarádky hlásím já," zašklebila se na mě. Obě jsme se pak začaly smát.