NOVÝ ZAČÁTEK

20.

Když přišel Keath z práce, hned jsme se ho ptaly, jestli někoho toho jména nezná. Bohužel ani on nevěděl.

„Nemyslíte, že to bude někdo významný?" Napadlo ho u večeře.

„To nevím. Proč?"

„Kdyby byl, možná bychom o něm něco zjistili v knihovně."

„To je geniální nápad!" Řekla jsem nadšeně.

„Moment, moment. Ty se moc neraduj. Jediná knihovna, kterou tu my jako kouzelníci máme k dispozici, je součástí ministerstva kouzel. Tam ty rozhodně nepůjdeš." Zarazila mě Luce.

„A co mám tedy dělat? Ty odpovědi.."

„Zajdu tam já. Zítra. Ty počkáš tady." Přerušila mně.

„Ale Luce.."

„Ne, Mayo. Určitě je po tobě vyhlášeno pátrání a já nechci mít na krku to, že tě chytí. Nemůžeš si jen tak nakráčet na ministerstvo kouzel." Zamračila se na mě. Měla jsem chuť vstát od stolu a jít se zavřít do svého pokoje. Pak jsem si ale připomněla, že nejsem doma, že Luce není moje máma a.. že má vlastně pravdu. Zadumaně jsem sklopila oči k talíři a začala si vidličkou postrkovat hrášky po talíři. V místnosti zavládlo ticho. I když byla Luce ten nejmilejší a nejhodnější člověk na světě, dokázala si dupnout a udržet si autoritu. Přeci jen to byla máma dvou dětí. V tom už musí mít praxi.

„Omlouvám se," zamumlala jsem. „Máš pravdu." Povzdechla jsem si a podívala se na ni. Na tváři už zase měla ten andělský úsměv.

„Vím, že být tu zavřená není nic moc, ale dokud nezjistíme, co dělat dál, je nezbytné, abys zůstala v bezpečí."

Po večeři jsem s Keathem uklidila nádobí a pak jsme se přesunuli do obývacího pokoje. Luce si šla dát teplou sprchu.

„Můžu se na něco zeptat?" Nadhodila jsem po chvíli ticha. Seděli jsme každý v jednom křesle u ohně.

„No jistě. Ptej se." Vybídl mně.

„Mohl bys mi něco vyprávět o Miře?" Obočí se mu stáhlo k sobě. Bylo jisté, že i když je to tak dlouho, některé rány se zcela nezahojí.

„A co bys chtěla slyšet?"

„Já nevím. Jen tak mě napadlo, že kdybych znala něco z její minulosti, možná by mi to pomohlo najít další střípky skládačky, co na mě se Siriusem ušila." Keath se pousmál.

„To na ni přesně sedí. Skládačky a tajemství. Jako malá je milovala." Zasnil se. „Moje malá sestřička. Nevím, jestli to víš, ale ve skutečnosti je moje nevlastní sestra." Šokovaně jsem vytřeštila oči.

„Opravdu? To jsem netušila." Keath se na mě smutně podíval.

„Mira je.. byla moje nevlastní sestra. Měla jiného otce. Když se narodila, byly mi tři roky. Otec zuřil, protože věděl, že Mira nebyla jeho. Vzal mně a odstěhovali jsme se ze Skotska do Anglie. Rodiče se usmířili až od dva roky později. Měl jsem Miru vždycky moc rád. Byla to moje malá sestřička. Když jsem pak nastoupil do Bradavic, těžko jsme si zvykali na to, že se nevidíme každý den."

„Chodil jsi taky do Bradavic?"

„Samozřejmě. Je to nejlepší škola." Zasmál se Keath. „Byl jsem v Havraspáru. Stejně jako pak Mira. Byl jsem rád, že jsme skončili ve stejné koleji. Aspoň jsem na ni mohl dávat pozor. Chránit ji před zmijozelskými."

„Takže Mira byla o tři roky mladší. Byl jsi u toho, když se dala dohromady se Siriusem?"

„Ne nebyl. Skončil jsem školu ještě předtím. Všiml jsem si ale, že se kolem ní motal už předtím. Mira si ho ale nevšímala. V každém dopise, co jsem jí napsal, jsem se ptal jestli jí nikdo neotravuje. Ptal jsem se jí i na kluky. Nikdy mi ale nic neřekla. Až když byla v posledním ročníku. Omylem se o Siriusovi zmínila. Nevěděl jsem, proč to tak tajila."

„To už se asi nedozvíme." Pokrčila jsem rameny. „Kdy ses vlastně odstěhoval sem?" Vyzvídala jsem dál.

„Hned rok poté, co jsem ukončil školu. Byl jsem tu původně jen na krátko, ale poznal jsem tady Luce a už jsem nikdy neodešel." Oba jsme se usmívali. Ta představa, že opustil všechno co měl, kvůli ženě kterou miloval.. to je vážný důkaz lásky. „Pár měsíců poté, co jsem se nadobro odstěhoval, jsem měl výčitky kvůli Miře. Přestalo to díky tomu, e mi v každém dopise psala, jak je za mě šťastná. Že i ona je velmi šťastná. Měla Siriuse, přátele, práci. Byl jsem konečně šťastný taky. Pak jsme se s Luce vzali. Pár měsíců po svatbě jsme sem, do našeho nového domu, pozvali Miru i její kamarády."

„O tom mi Remus vyprávěl."

„Remus? Jsi v kontaktu s Remusem Lupinem? Proč jsi to neřekla dřív? Jak se má?" Keath náhle ožil.

„Jo známe se. Chvíli dokonce užil v Bradavicích obranu. Nechci lhát o tom, jak se má. Naposledy, co jsme se viděli, na tom nebyl zrovna nejlépe. Bylo to krátce po Siriusovi." Posmutněla jsem. Keath na tom byl stejně.

„To chápu. Nás ta zpráva taky zasáhla. Přeci jen to byl i náš přítel. Pro Remuse to musí být strašné. Nejdřív Lily s Jamesem a teď Sirius." Chvíli jsme seděli v tichosti.

„Když se k tomu ještě vrátím," začala jsem. „Ty víš, kdo je Miřin otec?" Zeptala jsem se na to, co mi už několikrát proběhlo hlavou.

„To nevím. Matka to nikdy nikomu neřekla. Bylo to tajemství, které si vždycky pevně střežila." Na chvíli se odmlčel. „Ptal jsem se jí na to mnohokrát, ale vždycky změnila téma. Do smrti se o něm nezmínila."

„Jak je to dlouho? Co zemřela."

„Krátce po Miře. Myslím, že to nebyl ani rok. Otec ji pak následoval o pár let později."

„To mě mrzí." Řekla jsem smutně a litovala, že jsem tohle téma vůbec začala.

„Už bychom asi měli jít spát." Řekl najednou a vstal.

„Máš pravdu," přikývla jsem a následovala ho do horního patra.

„Keathe?" Zastavila jsem ho ve dveřích do ložnice. „Děkuju, žes mi to řekl. A omlouvám se. Určitě to pro tebe není lehké."

„Máš pravdu. Není," podíval se na mě. „Ale jsem rád, že jsem na ni mohl zavzpomínat. Moc mi chybí." Hlas se mu na konci věty zlomil.

„To chápu."

„Dobrou noc, Mayo." Popřál mi, otočil se a zavřel za sebou dveře.