NOVÝ ZAČÁTEK

22.

Tři slíbené dny utekly jako voda. Poslední den před mým odchodem jsem dala Luce peníze, aby mi nakoupila nějaké trvanlivé jídlo na cestu. Původně jsem si pro něj chtěla dojít sama, ale Luce mi to hned zakázala. Keath měl dnes volno v práci a tak se rozhodl, že své ženě s nákupy pomůže. Byli opravdu úžasný pár. Přála jsem si, abych s Fredem měla možnost zažít to samé.

Dnes jsem oběd vařila já sama. Když jsem měla hotovo, posadila jsem se do křesla u knihovny, které se pro mně stalo útočištěm. Tohle si doma určitě zřídím. Když mě čekání omrzelo, vydala jsem se do svého pokoje. Znovu jsem se rozhodla přerovnat obsah kabelky. Z mého rozhodnutí ale rychle sešlo, jakmile jsem vytáhla první položku, kterou byl Famfrpál v průběhu věků. Dostala jsem nápad. Vytáhla jsem kompas z jeho skrýše.

„Ukaž mi Maribaulda," řekla jsem rozhodným hlasem. Maribaulda, zakladatele asociace jasnovidek a vědem. Kompas se otevřel a na plošce začaly problikávat fotografie různých mužů. Trvalo to poměrně dlouho. Už jsem to chtěla vzdát, když v tom se obraz zastavil. Objevil se tam starý, přísně vypadající muž. Měl šedé, nakrátko střižené vlasy i vousy, pyšný úsměv na tváři a výrazný nos. Bylo vidět, že má světlé oči, ale jejich barvu jsem na malé plošce nerozeznala. Stál na zasněženém náměstí. Byla jsem si jistá, že to je v Petrohradě. Takže to byla dobrá stopa. Maribauld je v Petrohradě.

*

Večer nastalo loučení. Luce se mě snažila přesvědčit, že mám vyrazit až ráno za světla, ale nenechala jsem se přemluvit. V mojí kabelce mě tížila spousta jídla, nového teplého oblečení, včetně pletených ponožek, map různých evropských zemí a také výtisk Havrana. To byl poslední dárek, který jsem od Luce dostala.

„Jsi si tím jistá?" Zeptala se mě ještě ve dveřích.

„Naprosto," přikývla jsem a podívala se do tmy. „Nemusíš se o mě bát. Přenesu se do města a pak vymyslím jak dál." Otočila jsem se zpátky a pousmála se. Keath objímal Luce kolem ramen. Oba vypadali až moc smutně.

„Prosím, slib mi, že mi pošleš aspoň krátký vzkaz, až tam dorazíš. Jenom abych věděla, že žiješ a že tě nechytili." Přitáhla si mě do objetí.

„No dobře. Slibuju."

„A taky až se budeš vracet, tak se tu zastav. Nezapomeň na nás. Adresu máš na lístečku v knize." Nechtěně mě pustila a nechala prostor Keathovi. I ten mě objal.

„Dávej na sebe pozor." Řekl prosebným hlasem a oba jsme věděli, že není potřeba říkat něco víc. Přikývla jsem a na oba se naposledy podívala.

„Děkuju za všechno."

Poté jsem překročila práh a vydala se do tmy. Byla opravdu zima. Sníh mi křupal pod nohama, ale naštěstí jsem se do něj moc nepropadala. Ne víc než po kotníky. Když jsem došla do dostatečné vzdálenosti od chaty, proměnila jsem se. Dneska bylo poměrně bezvětří, takže se mi poletí dobře. Ještě musím udělat jednu věc, než se doopravdy vydám na cestu, a to je odeslat dopis pro Katie.

Držela jsem se v úrovni stromů. Keath mě nasměroval k vesnici ležící severovýchodně od jejich chaty. V této vesnici vy mělo žít pár kouzelnických rodin, kterým jsem se ale měla vyhnout. Vesnice nebyla daleko, ale moje křídla byla po delší době nečinnosti poměrně ztuhlá. Musím zase nabrat tu dobrou kondici, kterou jsem měla předtím. Byla hluboká noc, když jsem konečně doletěla na místo. Můj plán byl jasný. Najít sovu, přemluvit jí, aby doručila můj dopis a pak nepozorovaně zmizet.

Vesnice byla opravdu malá a tak jsem si pomyslela, že najít kouzelnickou rodinu bude jednoduché. V první ulici se mi ale nepoštěstilo. Žádný dům se nevyznačoval tím, že by v něm žili lidé, kteří ovládají magii. Zhruba v polovině druhé ulice jsem se zastavila u jednoho domu. Něco mi říkalo, že tohle je to pravé. Obletěla jsem dům a přistála na plotě zahrady. K mému překvapení se v jednom okně v přízemí svítilo. Právě z tohoto okna mě s širokým úsměvem na tváři pozorovala malá holka. Mohlo jí být tak šest let, víc určitě ne. Na chvíli z ničeho nic odběhla, pak se vrátila a otevřela okno. Na parapet postavila misku s něčí, co by se dalo označit za zob. Lákala mě k sobě. Vsadím všechno na to, že jsem trefila správný dům. Po chvilce rozmýšlení jsem přeletěla na parapet. Děvčátko nejprve ustoupilo, ale pak se s úsměvem vrátilo.

„Ahoj maličká," podívala se na mě s nadějí v očích. Chvíli jsem ji pozorovala a pak začala zkoumat misku přede mnou.

„Jsi krásná. Vždycky jsem si přála takovou sovu, jako jsi ty." Přešlápla jsem si blíž k okraji. Jen pro jistotu.

„Mohla bys zůstat a dělat Mikailovi společnost. Vsadím se, že byste si rozuměli. V podkroví je spousta místa pro dvě sovy." Položila si hlavu na spojené ruce a se zálibou mě pozorovala. Náhle se otevřely dveře. Holčička vyskočila na nohy a otočila se ke mě zády. To vyla moje chvíle k útěku. Co jsem potřebovala vědět jsem se dověděla. Vyletěla jsem nahoru k podkroví. Byl tam udělaný středně velký průlez. Nakoukla jsem dovnitř.

„Haló? Mikaile?" Houkla jsem dovnitř.

„Kdo je to?" Ozvalo se houknutí zpoza jednoho střešního trámu.

„Přítel," prolezla jsem dovnitř, abych se ukázala. Ze shora se ke mě na podlahu snesl velký výr. Jeho obrovské oranžové oči mě probodávaly nepřátelským pohledem.

„Neznám tě," houkl na mě znovu.

„Ne neznáš," přiznala jsem. „Nejsem tu ale proto, abych ti uškodila. Jen se tě chci na něco zeptat. O něco tě požádat."

„A proč bych to měl dělat? Neznám tě." Pořádně si mě prohlédl. „Je na tobě něco zvláštního."

„Asi ano. Jsem čarodějka." Výr si přešlápl z nohy na nohu a narovnal se v zádech.

„Čarodějka. A co po mě chceš, čarodějko?"

„Potřebovala bych doručit jeden dopis."

„A proč bych to měl dělat zrovna já?"

„Byla jsem tady v sousedství a ty jsi první sova, kterou jsem našla."

„Proč si ten dopis nedoručíš sama, když jsi teď sova? Nebo když tvrdíš, že jsi čarodějka, proč nevyužiješ soví poštu na ministerstvu? Třeba Safíru. Vůbec by mi nevadilo, kdyby na chvíli zmizela."

„Nemůžu jít na ministerstvo a nemůžu ten dopis doručit sama. Potřebuju tebe." Výr dlouho mlčel.

„Kam to vůbec chceš doručit?"

„Do Londýna."

„Děláš si srandu? Víš jaká je to dálka? Kolik dní taková cesta trvá?"

„Vím. Sama jsem ji podstoupila. Prosím, Mikaile. Jsi moje jediná šance. Ten dopis je životně důležitý." Prosila jsem ho. Výr vypadal v rozpacích. Nemohl se rozhodnout.

„Možná bych ho mohl doručit do Francie a tam ho předat Theseovi. Má víc zkušeností s letem přes velkou vodu."

„To nejde. Ten dopis je přísně tajný. Nesmí se dostat nikomu do ruky." Mikail nevypadal nadšeně. „Dobrá tedy. Tak já si zkusím najít někoho odvážnějšího." Otočila jsem se k odletu.

„Dobře! Počkej, čarodějko. Udělám to. Dej mi ten dopis a adresu." V duchu jsem si zatleskala a pak se otočila. Věděla jsem, že tohle na něj zabere. I když to není člověk, pořád je to samec.

„Děkuju. Moc to pro mě znamená." Podívala jsem se na něj a pak se proměnila. Výr vypadal nejprve vyjeveně, ale pak se ke mě odvážil přiblížit. Vyndala jsem z kabelky obálku, zkontrolovala její obsah, zalepila ji a i s adresou ho předala Mikailovi.

„Na odpověď čekat nemusíš. Je ale důležité, aby ten dopis nedostal nikdo jiný, než ten kdo žije na téhle adrese." Dala jsem mu poslední informace.

„Děkuju," zašeptala jsem a pak sledovala velkého Výra, jak vyletěl průletem do noci. Proměnila jsem se zpět do soví podoby a vydala se na cestu. Doletěla jsem do lesa na konci vesnice. Když jsem si byla jistá, že jsem sama bylo na čase se přenést.