NOVÝ ZAČÁTEK

1. kapitola

13.ledna - 3 měsíce do mých 15tých narozenin.

Dnešní den byl jako každý jiný víkendový den. Obyčejný. V naší vesničce nedaleko Kolína, začíná den vždycky brzy. Ráno jsem vstala, celé dopoledne a i část odpoledne jsem strávila s kamarádkou venku.

"Mayo! Pojď na večeři! Máme pro tebe překvapení!" Zavolala na mně mamka.

"Už běžím!" Houkla jsem na ni ze dveří. Rychle jsem se převlékla z vlhkého oblečení a učesala se. Už už jsem byla na odchodu, když v tom jsem zaslechla ťukání na okno. Otočila jsem se a v okně spatřila obrovskou hnědě žíhanou sovu, která nesla v zobáku dopis. Co je tohle za vtípek? Sova nosící dopisy? Přešla jsem k oknu a otevřela ho. Sova vlétla do pokoje a usadila se na věšáku u dveří. Opatrně, abych ji nevyplašila, jsem se vydala k ní. Ještě s větší opatrností jsem převzala dopis. Obálka byla zapečetěna červeným voskem s nějakým erbem. Nejvíc mně ale překvapilo, že dopis byl nadepsán v angličtině. Nic divnějšího se mi nikdy nestalo. Otevřela jsem dopis a dala se do čtení.

Bradavická škola čar a kouzel

Vážená slečno Radfordová,

Trochu předčasně Vám přejeme všechno nejlepší k Vašim významným 15tým narozeninám.

Jako každý rok vám kromě přání zasíláme výzvu k nástupu do školy. Pokud se tento rok rozhodnete nastoupit, kontaktuje nás co možná nejdříve. Pokud by to bylo možné, zašlete odpověď po této sově ještě dnes.

S pozdravem Minerva McGonagallová

Zástupkyně ředitele

Co to má znamenat? Čáry a kouzla? Tohle je opravdu špatný vtip. Měla bych ten dopis vrátit sově a pustit to z hlavy. Sotva jsem zvedla oči z dopisu, přejel mi mráz po zádech. Sova byla pryč. S dopisem v ruce jsem se rozhodla konečně sejít dolů do kuchyně, kde na mě čekali rodiče.

"Co ti tak dlouho trvalo?" Zeptal se táta sotva jsem strčila hlavu do jídelny. Mile jsem se na něj usmála, ale moje myšlenky se chtě nechtě držely dopisu, který jsem držela v ruce.

"Co to tam máš?" Vyhrkla mamka, když si dopisu všimla. Chvíli jsem ještě váhala, ale nakonec jsem jí dopis podala. Její tvář rázem zbledla.

"Kde jsi to vzala?" Vyhrkla prudce. Chvíli to vypadalo, že jí raní mrtvice. Nakonec se naštvaně posadila. "Tohle jsi neměla nikdy najít. Kde jsi ho našla? Chraň tě ruka páně jestli jsi mi vlezla do mých věcí!" Jestliže předtím byla bledá, mrknutím oka byla rudá vzteky. "Neměla jsi ho dostat! Kdes ho našla? Mluv! Kde jsi to vzala?" Vykřikovala jednu větu za druhou. Tohle není normální. Chová se jako šílenec.

"Sova mi ho přinesla! Teď večer. Oknem!" Odsekla jsem naštvaně a sevřela ruce v pěsti. Z ničeho nic se ozvala rána. Prudce jsem se otočila a zahlédla příborník v plamenech. Táta vyskočil od stolu a rychle běžel pro hasicí přístroj. Oheň se rychle šířil a najednou byla půlka kuchyně v plamenech. Máma mě popadla za ruku a táhla ven z domu.

"Vidíš, co jsi způsobila?" Pořád křičela a ukazovala k hořící kuchyni. Skrz okno byly vidět rudooranžové plameny.

"Jak to myslíš? Vždyť jsem vůbec nic neudělala! Ničeho jsem se nedotkla!" Otočila jsem se k ní čelem.

"To ta tvoje moc! Bože můj, za co mě trestáš? To mám určitě za to, že jsem si vzala čaroděje. Měla jsem vědět, že to prokletí zdědíš. Byla jsem tak hloupá!" Teď už jenom ochraptěle šeptala a zhypnotizovaně sledovala okno kuchyně.

"Čaroděje?" Zašeptala jsem nevěřícně. Odpovědi se mi ale od ní nedostalo. Místo toho jsem si všimla zeleného záblesku z kuchyňského okna. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Chvíli potom, co světlo zmizelo, vyšel ze dveří táta.

"Pojďte dovnitř. Už je to pryč," mávl na nás. Máma mě čapla za ruku a táhla mě dovnitř. Vůbec jsem nechápala, co se přede mnou právě odehrálo. Když mě táhla kolem kuchyně, podívala jsem se dovnitř. Po požáru nebylo ani památky. Naskočila mi husí kůže. To není možné. Když jsme došly až do obývacího pokoje, vmáčkla mě do křesla a jako dozorčí zůstala stát nade mnou.

"Můžete mi vysvětlit, co se to právě stalo?" Zeptala jsem se ochraptělým hlasem. S nadějí jsem se podívala na tátu.

"No, zlatíčko. Podpálila jsi nám kuchyň."

"To není pravda! Jak bych to mohla udělat? Vždyť jsem tam jen stála! Ani jsem se nehla!"

"Dobře! Tak se hlavně uklidni. Začínáš doutnat," snažil se mě milým hlasem uklidnit. Motala se mi hlava a byla jsem ráda, že sedím.

"Jak to máma myslela? Že si vzala čaroděje? A co se stalo v kuchyní? Vždyť tam nejsou žádné stopy po ohni! Nedělejte si ze mě srandu. Tohle už je vážně přehnaný. A kdo mi poslal ten dopis? Co to všechno znamená?" Začala jsem lze sebe chrlit otázky, na které mi stejně neodpoví.

"Zadrž, prosím tě. Všechno je v pořádku. Je tady jistá maličkost, kterou jsme ti zatajili.."

"Maličkost? Tomu ty říkáš maličkost?!" Začala jsem se hystericky pochechtávat. Bylo toho moc. To je absurdní!

"Ano. Tak já začnu od začátku," zhluboka se nadechl než spustil. "Narodil jsem se jako čaroděj. Dokonce jsem i studoval jsem na škole Čar a kouzel. Když jsem poprvé viděl tvou mámu, hned jsem věděl, že bych se vzdal čehokoliv pro to, abych s ní mohl zůstat. Po pár měsících známosti jsem ji řekl pravdu o sobě a svém původu. I přes to, že jsem jiný se mnou zůstala a já se kouzel vzdal. Nečaroval jsem do doby než jsi se narodila. Když se ukázalo, že máš mé kouzelnické geny, bylo občas potřeba zakrývat stopy. Když jsi byla batole, kouzla z tebe přímo lítala. To bylo trochu zvláštní. Nicméně jak jsi rostla, tvoje magie se utlumila. A to bylo dobře. Nesnesl bych ti vymazávat vzpomínky i na škole. A tvé mámě se taky ulevilo. Od té doby jsem se své hůlky nedotkl. Až do teď," s provinilým pohledem se otočil na mámu. Ta se tvářila pořád stejně naštvaně.

"A co ten dopis? Psalo se v něm i o dalších."

"V Bradavicích vědí, co jsi zač. Díky informacím z Ministerstva kouzel..." hlava mi z těch informací šla kolem. Nejdřív zpracovat že vůbec něco jako čáry a kouzla existují, pak že táta je čarodej, já jsem čarodějka a teď ještě Ministerstvo kouzel? Toho už je moc. Tohle je vážně ta nejšílenější sobota, jakou jsem kdy zažila.

"A jak jsi myslel, že jsi mi vymazával vzpomínky?" Skočila jsem mu do řeči, kterou jsem stejně už chvíli nevnímala. Jak si to mohl dovolit?

"Na to nejsem vůbec pyšný. To, že jsme se rozhodli žít v mudlovském světě, sebou přináší i skrývání. Byla jsi vždycky hodně upovídaná. Nemohli jsme dovolit aby se někdo o nás dověděl."

"Dobře dobře! Ale pořád jsi mi nevysvětlil co ten dopis znamená a kde jsou ty ostatní o kterých se tam píše."

"První dopis ti přišel, když ti bylo jedenáct. Stejně jako všem malým kouzelníkům a čarodějkám tvého věku. Ten dopis, a všechny ostatní co přišly po něm jsme schovali. Žijeme tady a bez kouzel. Domluvili jsme se, že čarovat nebudeš a kouzelnický svět nepoznáš." Podle jeho výrazu jsem usoudila, že tohle nepochází z jeho hlavy.

"Cože? Jak jste se mohli domluvit co budu umět a co ne? To snad není vaše věc, jestli se budu chtít učit kouzla používat nebo ne! Napadlo vás někdy, že bych třeba do kouzelnické školy chtěla chodit?" Než jsem se stačila otočit, na tváři mě štípla facka. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vážně mi dala facku? Poslední dobou na mě byla často naštvaná, ale k tomuhle nikdy nedošlo.

"Co si to dovoluješ? Nic o tom nevíš! Ty a kouzla? Nic nebude!" Chystala se mi dát další, ale to už táta zakročil. Odstrčil ji ode mě a rychle mě vytáhl na nohy. Pevně mě k sobě přitiskl a všechno kolem nás zmizelo. Vykulenýma očima jsem postřehla šmouhy kolem nás. Vyděsilo mě to a tak jsem je radši zavřela. Žaludek jsem měla jako na vodě. Když jsem pocítila, že to ustupuje, otevřela jsem oči. Stáli jsme někde uprostřed neznámé ulice, obklopeni hustou mlhou.

"Tati? Co se to stalo?"