NOVÝ ZAČÁTEK

Začátek nového roku?

Zbytek července jsem strávila doma. Pomáhala jsem babče v obchodě. Po té, co jsem se vrátila zpátky do Anglie, mi táta zakázal jakýkoliv kontakt se svými kamarády. Sice jsem chtěla hned napsat holkám a Fredovi, ale věděla jsem, že bych je do toho neměla zatahovat. Nejhorší chvíle, které jsem zažívala, byly v noci. Byla jsem tak vystrašená, že jsem nemohla spát. Nakonec jsem jednou podlehla panice a napsala Fredovi dopis. Hodně dlouhý dopis, ve kterém jsem popsala všechno, co se mi stalo. Vynechala jsem tu část s Matym, protože jsem se za to styděla. Také jsem ho prosila, aby nevyšiloval a nikomu to neříkal.
Dny ubíhaly strašně pomalu a v noci mě ze spaní budily nocí můry. V těch se mi zdálo, že mě vyhodili ze školy, zavřeli do Azkabanu. Všichni se ke mě otáčeli zády. Byla jsem sama a pomalu umírala.  Z těch snů jsem se budila s brekem a celá zpocená.
Fred mě v rychlé odpovědi uklidňoval, že nic takového se nestane. Byla to nehoda a já nevěděla, že je Clary poblíž. K tomu musí přihlédnout. Také to bylo neverbální kouzlo a bez hůlky a to taky situaci trochu mění. Po jeho ujištění, že i kdyby mě opravdu vyhodili ze školy, zůstane to mezi námi stejné, se mi maličko ulevilo. Dostatečně na to, abych se vyspala před osudným dnem.
*
"Zproštěna obvinění v plném rozsahu," prohlásil ministr po několika hodinách slyšení. Z očí mi vytryskly slzy štěstí. Hned jsem se vrhla k tátovi.
"Vidíš, všechno to dobře dopadlo," pohladil mě chlácholivě po zádech.
"Už jsem.. myslela," vzlykala jsem radostně a setřela si slzy. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit.
"Děkujipane profesore. Za všechno," otočila jsem se na příchozího profesora Brumbála, když jsem popadla dech. Tušila jsem, že kdyby se za mě nepostavil a nebojoval by za mé zproštění viny, nikdy by to takhle dobře neskončilo. Brumbál se na mě jen lehce usmál.
"Nemyslete si, že jste z toho úplně venku. Budou tě hlídat. Také stanovili několik podmínek. Až nastoupíš zpátky do Bradavic, každý večer budeš docházet na školní tresty, které budou trvat do konce školního roku. Radil bych ti, aby ses vyhýbala všem problémům a aby jsi vzorně studovala. Další podmínkou je, že tvé kamarádce i její matce vymažou všechny vzpomínky týkající se tebe," informoval mě.
"Úplně všechny? To si mě nebude pamatovat vůbec?" Zarazila jsem se.
"Úplně," přikývl. "Uvidíš sama, že to tak bude lehčí. Pro vás obě. Jsi teď součástí jiného světa, Mayo. Ono vědění by pro ní mohlo být nebezpečné," na chvíli se odmlčel. "Nyní mě omluvte. Už musím jít," rozloučil se s námi a odešel.
Chvíli jsme tam ještě s tátou stáli a pak se rozhodli taky odejít.
"Mrzí mě to. Strašně moc mě to mrzí. Chudák Clary a Alice."
"Brumbál má ale pravdu, Mayo. Takhle to bude lepší."
Po té, co jsme opustili ministerstvo, nás táta přenesl zpátky do Prasinek. Nikdy v životě jsem nebyla tak unavená a šťastná zároveň. Byla jsem šťastná, že se budu moct vrátit do školy. Sice budu každý večer mít trest, ale to mi už připadalo jako nepříjemná maličkost. Večer jsme to s babi a dědou oslavili a ještě ten večer jsem vysala Quicka se šťastnou novinou k Fredovi. Čekala jsem, že odpověď mi příjde až ráno, ale v polovině noci se Quick vráti s odpovědí. Chudinka můj maličký. Nějak mi začal hubnout. Dala jsem mu nějaké soví pamlsky a pustila se do čtení odpovědi.
Fred byl velmi rád, že to takhle dopadlo. Větu, "Já ti to říkal," použil snad šestkrát. Pak mi slíbil, že se bude co nejvíc snažit, abych na těch trestech nemusela být sama. To snad radši ne. Mám se vyhýbat problémům, ale jak bych mohla, kdyby můj velký problémový přítel byl stále se mnou? Každou noc? To by neskončilo moc dobře, mám-li být upřímná. Hned jsem se pustila do psaní reakce na jeho odpověď. Když jsem se podívala na Quicka, jeho pohled mi přesně říkal, "zaleť si tam sama." Rozhodla jsem se odpověď poslat až ráno a vrátila jsem se do postele.
*
Zbytek prázdnin jsem strávila doma. Zase jsem pomáhala babi v čajovně. Tentokrát už s lepší náladou. S Fredem jsme si psali každý druhý den, aby si Quick užil aspoň chvíli odpočinku. Jednou se stalo, že mi Fred poslal jejich Erol. Obrovskou starou sovu. Byla z toho letu tak moc vyřízená, že jsem ji musela poslat zpátky až druhý den s prosbou, aby tu chudinku už takhle netýral. Takhle to trvalo do konce prázdnin, kromě jedné delší pauzy, kdy Weasleyovi byly v Egyptě. Velmi jsem jim to záviděla. Abych nebyla smutná mi slíbil, že mi aspoň doveze nějaký suvenýr. Když už nic jiného.
Aby všechno o prázninách nebylo jen špatné, táta mi oznámil, že si našel práci. Měla jsem z něj velkou radost. Konečně se přenesl přes ten zdlouhavý rozvod a práce ho určitě přivede na jiné myšlenky a taky konečně mezi lidi. Bude pracovat na ministerstvu kouzel s nějakým mudlovským zaměřením. Kde taky jinde. Ví o nich všechno. Dvacet let je dvacet let.
Když nastal srpen, rozhodla jsem se, že se začnu připravovat na můj další rok ve škole Čar a kouzel. Zkoušky na konci čtvrtého ročníku jsem úspěšně složila a oficiálně se přidám ke svým spolužákům do páteho ročníku. Tou přípravou nemyslím jen učení. Potřebuji zapracovat i na sobě a své fyzičce. Rozhodla jsem se, že každé ráno začnu běhat. První týden se mi ze sedmi pokusů podařilo vyběhnout třikrát. Hned po prvním pokusu jsem si říkala, že je to velmi špatný nápad. Druhý den ráno jsem se nemohla postavit na nohy. Pak se to naštěstí zlepšilo. Ráno jsme s tátou vstávali společně. On do práce a já na svůj běh. Stala se z toho taková naše rutina. Po dvou týdnech jsem cítila značný rozdíl a byla jsem se sebou spokojená. Táta se vracel z práce také spokojený. Občas se vracel až pozdě večer a s velmi dobrou náladou. Vždycky řekl, že se potkal se starým známým nebo spolužákem. Měla jsem z něj pocit, že to byly spíš staré známé a spolužačky. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli si náhodou někoho nenašel, ale nakonec jsem se neodvážila. Kromě běhání jsem si zjistila, co všechno mě v pátém ročníku čeká. Hlavním strašákem se staly zkoušky NKÚ. Byla jsem trochu na pochybách, jestli to zvládnu. Mám na to sice spoustu měsíců, ale je to teprve půl roku, co jsem začala kouzlit. Babča mi řekla, že bych se také měla zamyslet, co bych ráda v budoucnu dělala. Jaké zaměstnání by mě naplňovalo. Doporučovala mi, abych si vybrala kariéru lékouzelnice, ale problém byl v tom, že na ošetřování vážně zraněných bych neměla žaludek. Jediné, co mi výslovně zakázala, byla práce bystrozora. Poté, co mi vysvětlila, s čím bych se při takové práci mohla setkat, jsem si pomyslela, že to není špatné. A navíc se říká, zakázané ovoce chutná nejlépe, ne? Když jsem nad tím víc a víc přemýšlela, víc a víc se mi to líbilo. Koncem prázdnin jsem měla jasno.