NOVÝ ZAČÁTEK

33.

Kdybych měla vedle sebe Freda, brala bych tuhle cestu jako ty nejlepší líbánky na světě. Nejprve Petrohrad, pak Paříž a teď? Norsko. Přenesla jsem se na kraj jedné malé přístavní vesnice na severu Norska. Byla to nádhera, ale hned jsem toho zalitovala. Měla jsem si přeci jen dát zastávku v půli cesty. Byla tu zima, jako bych přistála přímo na severním pólu. S drkotajícími zuby jsem začala šátrat v kabelce po svetru a bundě. Když už jsem byla konečně zabalená, mohla jsem se věnovat prostředí kolem sebe.
Před sebou jsem měla malé barevné domky se stěnami ošlehanými silným větrem a přístav s barevnými rybářskými loďkami. Z levé strany se třpytilo moře v zapadajícím slunci a na pravé se sluneční paprsky odrážely od vysokánských hor, jejichž špičky byly pokryté vrstvou sněhu. Vzduch byl studený a voněl po moři. Bylo to prostě pohádkové. Vytáhla jsem z kapsy u kalhot lístek, který mi dal Maribauld při našem krátkém setkání.

Norsko, fjord Mefjorden, Dalia

"Nesnáším tyhle vzkazy." Zamumlala jsem si sama pro sebe. Proč to pro jednou nemůže být jednoduché? Ale alespoň mám jméno. To je lepší než minule.
Tma se blížila velmi rychle a s ní přicházela i větší zima. Musím se rozhodnout teď. Buď někde přenocuji a na cestu se vydám s rozbřeskem, nebo se mohu přenést podle kompasu za čarodějnicí na severu teď hned.
Vytáhla jsem kompas z kabelky. Najdi mi obydlí Dáli na severu Norska. Stejně jako vždy to kompasu chvíli trvalo. Nicméně jsem v pár minutách hleděla na starou osamělou chatrč stojící na konci výběžku. Nádhera. Opravdu se musím vydat na takové místo? Jestli se mi tam něco stane, moje tělo skončí v moři a nikdo ho nikdy nenajde. Místo ideální pasti s dobrým řešením úklidu těla.
Ne. Už žádné zdržování. Čím dřív tam budu, tím dřív se budu moci vrátit domů.
*
Objevila jsem se na malém výběžku vysoko na skále. Pode mnou se nacházel prudký zasněžený svah, který následně přecházel v menší údolí, na jehož konci stála chatrč. Za ní byl vidět jen oceán. Zkusila jsem se přenést z kopce přímo ke stavbě, ale neúspěšně. Chatrč musí obklopovat kouzla, skrz která se nemohla přenést. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se po strmém kopci pokusit sejít tak, aniž bych si zlomila vaz.
Opatrně jsem našlapovala čerstvě napadaným těžkým sněhem. Nohy se mi bořily až po kolena. Díky Merlinovi a kdejakému božstvu jsem zvládla scházet kopec bez toho, aniž bych spustila lavinu. Nohy jsem měla v lehkých letních botách zmrzlé jako dva rampouchy. Když jsem se dostala na rovnou plochu, zhluboka jsem si oddechla. Denní světlo za tu chvíli úplně zmizelo a nahradil ho lehce zářící měsíc. I když byla venku tma, okna chatrče zůstávala temná. Nic co by naznačovalo přítomnost lidské bytosti.
Pomalu a nejistě jsem se blížila. Hlásek vzadu v hlavě mi říkal, abych se otočila, vrátila se do vesnice a přišla jsem znovu zítra za světla. Rozhodla jsem se ho ale ignorovat. Zhluboka jsem se nadechla studeného vzduchu a rázným tempem vyrazila k chatrči.
Z blízka vypadala ještě hůř než z dálky. Na počátku to mohla být celkem slušná dřevěná chata, ale čas k ní zjevně přívětivý nebyl. Roztoči, plísně se činili a počasí tomu jistě také moc nepomohlo. Sotva jsem položila nohu na první ze tří schodů na viditelně ztrouchnivělé verandě, dveře přede mnou se otevřely a ven vyrazilo jasné žluté oslňující světlo. Jen co si mé oči zvykly na světlo, zaměřila jsem je na stín malé postavy, která stála ve dveřích. Osoba na sobě měla tmavý hábit a hlavu zakrytou kápí.
"To ti to trvalo." Ozval se nakřáplý ženský hlas vycházející z pod kápě.
"Kdyby se kolem všeho nedělalo tolik tajností, mohla jsem tu být už před několika měsíci." Odsekla jsem. Osoba se uchechtla a vstoupila dále do domu.
"Pojď dál." Vyzvala mně osoba a zmizela uvnitř. Chvíli jsem váhala, ale zima mě nakonec popohnala dál.
Vnitřek chatrče byl... překvapující. Čekala jsem dva extrémy. Buď mohl být odstrašující jako zevnějšek, nebo jako interiér domu šlechtické rodiny. Místo toho jsem ale stála v jednoduché chodbičce, ze které vedly čtvery dveře. Dvoje z nich byly zavřené, ale hádala bych, že jedny vedou do čarodějčiny ložnice a druhé do koupelny. Ty nejbližší, kterými zmizela má hostitelka, vedly do jídelny s kuchyňským koutem. Očistila jsem si oblečení od zbytku sněhu a vydala se za ní. V chalupě bylo krásné teplo, což mým zmrzlým končetinám naprosto vyhovovalo.
"Měla by ses převléknout z toho mokrého oblečení. Hned naproti je koupelna." Vyzvala mně, aniž by se otočila od kuchyňské linky.
"Mohla bych se jednoduše osušit kouzlem."
"Být tebou bych to nedělala."
"A proč?" Zeptala jsem se otráveně. Moje nálada se každou minutou zhoršovala. Byla jsem mokrá a unavená. Fakt, že se mnou nikdo nejednal na rovinu, tomu taky moc nepomáhal. Informace jsem musela ze všech tahat pomalu násilím.
"Kouzla ti jsou uvnitř štítu k ničemu." Pronesla s ledovým klidem a dala se do vaření. V duchu jsem napočítala do dvaceti. Vztek mi v žilách proudil jako plameny. Kromě toho všeho jsem teď ještě v chatě s neznámou osobou, co neodhalí svůj obličej, a jsem úplně bezbranná. Tedy ne úplně. Ubránit se po fyzické stránce dokážu. Pokud osoba na druhém konci neovládá mistrně několik bojových umění.
Když hovor nepokračoval, sundala jsem si bundu i svetr a obojí pověsila na opěradlo židle v jídelně. Pak jsem zamířila do koupelny. Sundala jsem ze sebe promočené kalhoty i ponožky a převlékla se do náhradních. Mokré jsem vyždímala a nechala pověšené na držácích na ručníky. Vrátila jsem se do jídelny akorát včas, když žena nalévala polévku do dvou misek. Na stole už stály dva hrnky, ze kterých se kouřilo. Posadila jsem se na židli s mým oblečením a sledovala, jak se čarodějka plynule pohybovala po kuchyni.
"Vy jste Dalia?" Zeptala jsem se po dlouhém tichu. Žena se uchechtla.
"To opravdu ne."
"Tak kdo jste? Proč máte na hlavě tu kápi?"
"Jmenuji se Deidra." Otočila se s miskami v rukou a přistoupila ke stolu. Obě misky na něj položila a posadila se na protější židli. "Vím, že máš spoustu otázek, ale.."
"Ne," přerušila jsem ji rázně a pod stolem zatnula pěsti. "Žádné ale. Jestli mi chcete říct, že se všechno dovím ve správný čas, okamžitě odcházím."
"Chápu, že jsi rozrušená. Ale ty musíš pochopit, že všechno najednou se dovědět nemůžeš. Čas je složitá věc. Minulostí se musí procházet postupně." Řekla mi klidným hlasem, který se mi najednou zdál přívětivější. Polkla jsem všechny drzé, podrážděné odpovědi a zadívala se na stůl. "Teď se najez a zahřej se. Zítra začneme." Pobídla mě a sama se dala do jídla.
"Co tedy znamená Dalia? Proč by to Maribauld psal na vzkaz, který mi předal?" Zeptala jsem se. Žena si dala ještě několik soust, než mi odpověděla.
"Dalia byla bohyně osudu. Její jméno v našem případě znamená heslo. Heslo, které dostaneš, až budeš připravená. Až nastane ten správný čas." Poté se vrátila k jídlu a už na žádné mé dotazy neodpověděla. Nezbylo mi nic jiného, než si obrnit nervy a přečkat do zítra, kdy se konečně pohnu dál.

Ahoj všichni! Vím, že to byla doba, ale někdy se prostě musí počkat na ten správný čas. 😃  Byla jsem nějakou dobu úplně bez nápadů a nechtěla jsem příběh zničit špatnými kapitolami. Zvlášť teď, když už připravuju závěr. Neřeknu vám, kolik kapitol ještě bude, aby to bylo aspoň trochu překvapení.
Jinak bych vám strašně chtěla poděkovat za komentáře a votes! Je hezké vidět, že se vám moje dílo líbí. 😊

PattyT