Únor

915 45 0
                                    

Moje školní tresty minulý měsíc už skončily, ale z pomyslného doučování z Obrany se stalo skutečné doučování. Konečně jsem se odhodlala a řekla profesoru Lupinovi, že ho Sammy prosí, jestli by ho nemohl také doučovat. Trochu se mi to ale vymstilo. Lupin navrhl, že na to doučování budeme chodit spolu. Sammy z toho byl nadšený, přímo skákal radostí. To se o mě říct nedalo. Pořád mám v jeho přítomnosti malý problém. Jo pořád mě trápí to s těmi upravenými vzpomínkami. Měla bych se s tím smířit. Prostě se tak stalo a minulost už nezměním. Proč mě to ale stále trápí? Proč na to nemůžu zapomenout a žít normálně dál? Proč? Proč? Proč?! Je možné, že to jsou výčitky svědomí? Nevím.

***

„Co kdybychom dneska zkusili patrony? Dokážete vyčarovat plnohodnotného patrona?" Zeptal se nás jednou profesor Lupin. Nepochybovala jsem o tom, že Sammy to dokáže. Já jsem se s tím ještě nesetkala.

„Mayo. Chtěla bys to zkusit?" Usmál se na mě povzbudivě.

„Já nevím." Minule to moc slavně nedopadlo.

„No dobře. Tak Same. Pojďte první." Vyzval Sammyho. Ten se zhluboka nadechl. Chvíli se soustředil.

„Expecto patronum!" Vykřikl a mávl hůlkou. Z ní nejprve vytryskl stříbrnobílý proud světla, ale pak se změnil na zářivého opičáka. Ten začal skákat po sloupech a hledal jakého mozkomora by odehnal.. Byl opravdu vtipné. Opičák se k Samovi opravdu hodil. Musela jsem se tomu smát.

„Výborně Same." Zatleskal profesor. Sammy svého opičáka odvolal.

„Teď ty, Mayo. Vybav si nějakou šťastnou vzpomínku," povzbuzoval mě profesor. Zhluboka jsem se na dechla a hledala svojí nejšťastnější vzpomínku. Nejdřív mě napadla vzpomínka na den, kdy jsem se dověděla, že jsem čarodějka, ale tu jsem hned zaplašila. Ten den jsem se pohádala s mámou. Pak jsem si vzpomněla na něco jiného. Z té vzpomínky se mi rozbušilo srdce. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem byla poprvé s Fredem v Prasinkách. Když jsme se usmiřovali. Když mě posadil na to studené zábradlí a přimáčkl si mě k sobě.

„Expecto Patronum!" Pořád jsem myslela na to, jak jsem byla šťastná, když jsem byla v jeho blízkosti. Z mé hůlky vytryskl zářivý paprsek, ale do žádného tvaru se nezformoval. Nechala jsem toho.

„To nevadí. Zkus to znovu. Přemýšlej. Kdy jsi byla nejvíce šťastná?" Zavřela jsem oči a přemýšlela. Co mě dělá nejvíc šťastnou? Kromě Fredových doteků? Rodina. A přátelé. Vzpomínala jsem na den, kdy jsem se poprvé poznala s babčou a dědou, na den, kdy jsem si našla úžasné kamarádky, na den kdy jsme se s Fredem poprvé políbili, na to, jak jsem se usmířila s mámou.

„Expecto patronum!" Myslela jsem na všechny své blízké. Na to, jak se společně něčemu smějeme. V uších jsem slyšela šťastné smíchy mých přátel a milovaných. Z mé hůlky najednou vylétla obrovská zářivá sova. Oblétla kolem dokola celou učebnu a pak se usadila na první lavici.

„Nádhera! Úžasné! Vy dva se u zkoušek nemáte čeho bát," řekl spokojeně profesor Lupin a ukončil naši hodinu. Byl jsem moc ráda, že se mi to povedlo. Sam celou cestu mlel o tom, jak bychom byli dobrý tým, když se oba staneme bystrozory. Abych ho už nemusela poslouchat, vymluvila jsem se na to, že jdu do knihovny. Nejprve jsem to myslela opravdu jako výmluvu, ale nakonec jsem tam stejně šla. Našla jsem si místo u malého stolku v zadní části knihovny. Knihovna byla dnes nečekaně prázdná. Nechala jsem si tašku na stole a vydala se hledat nějaké knížky. Sama jsem ale nevěděla jaké. Můj mozek mi šeptal, že něco hledám ale nevěděla jsem co. Toulala jsem se mezi knihovnami a pohledem přejížděla po hřbetech knih. Najednou z knihovny přede mnou vypadla jedna tenká kniha. Její název byl 1978 a autor uvedený nebyl. Měla hezký obal. Když jsem ji otevřela, hned jsem pochopila její název. Pomalu jsem se vrátila ke svému stolku.

Kniha 1978 nebyl obyčejnou knihou. Nazvala bych ji spíš ročenkou. Na první straně byl ručně dodělaný nápis 'Rok Pobertů'. Na další straně byla fotka tehdejšího učitelského sboru. Pár učitelů, jako Brumbál, McGonagallová, duch profesora Binse a pár dalších jsem poznala. Otočila stránku. Z ní na mě koukaly dvě tváře. Kučeravý chlapec s brýlemi a rošťáckým úsměvem a dlouhovlasá dívka s milým úsměvem. Pod fotkami bylo napsáno že to jsou primus a primuska roku 1978. Lily Evansová a James.. Potter. Potter? Harryho táta? Kdy jsem se na něj lépe podívala, hned mě ta podoba praštila do oka. V dolním rohu bylo přikreslené malé srdíčko. Pousmála jsem se a otočila stránku. Byla tam spousta fotek z famfrpálových zápasů. Na spoustě z nich byl právě James Potter. Nebelvírský chytač a kapitán družstva. Takže to má Harry v krvi. Náhle mou pozornost upoutala jedna malá fotka. Byli na ní tři chlapeci. James Potter, pak kluk co vypadal přesně jako mladší verze profesora Lupina a pak poslední kluk s delšími černými vlasy, světlýma očima a uličnickým úsměvem. Pod fotkou byly napsané jen monogramy JP, RL a SB.

"SB," zašeptala jsem sama pro sebe a pak se stalo něco divného. Najednou, jako by mi někdo z plic vysál všechen vzduch. Před očima se mi zatmělo a najednou se mi zobrazila nějaká vzpomínka. Byl na ní třetí chlapec z fotky ležící v trávě dole u jezera. Usmíval se na mě a něco říkal, ale já ho neslyšela. Ta vzpomínka trvala jen pár vteřin. Když jsem se potom znovu nadechla, v mysli jsem měla jméno třetího chlapce. Byl to Sirius Black.

*

Od toho zvláštního momentu v knihovně mě provází velmi divný sen. Stojím na nějaké ulici s osobou, které nevidím do obličeje. Kolem mě je spousta lidí. Všichni někam pospíchají. Najednou se ozve zvuk přemístění. Pak zahlédnu dvě osoby u cihlové stěny na opačné straně ulice. Hned poznám, že jeden z těch dvou je Sirius Black. Je velmi naštvaný. Křičí na druhého kouzelníka a vytahuje hůlku. V tu chvíli křičím jeho jméno a vybíhám jeho směrem. On se na mě otáčí a volá moje jméno. Najednou se ozve výbuch, kolem mě proletí zelený paprsek a pak se probudím.

NOVÝ ZAČÁTEKKde žijí příběhy. Začni objevovat