NOVÝ ZAČÁTEK

7. kapitola

"Okamžitě vypadněte!" Zařvala tak nahlas, že mi to až zadunělo v kostech. Násilník i jeho kumpáni se lekli a utekli. Svezla jsem se na zem a rukávem si utírala poslintaný obličej.

"Jsi v pořádku, dítě?" Zeptala se mě něžně. Po tvářích se mi rozkutálely slzy. Podívala jsem se na ni a hned mi došlo, kdo mi přišel na pomoc. "Vstávej, mé nebohé dítě." Vyzvala mě. Opatrně jsem se postavila, opírající se o police.

"Vy.. vy jste Helena," vydechla jsem, "Helena z Havraspáru."

"Ano to jsem," pousmála se, "A ty jsi Maya. Gregova dcera, že?" Zeptala se mě. Mlčky jsem přikývla. "Posaď se, mé dítě. Řekni mi, co se stalo," ukázala na odsunutou židli. Posadila jsem se na židli se skrčenýma nohama pod bradou a začala mluvit. Helena jen nevěřícně kroutila hlavou. Když jsem si to připomněla, celá jsem se rozklepala. Jen abych z toho neměla trauma. Když jsem skončila, Helena na chvíli někam zmizela. Když se vrátila, v patách ji letěl sir Nicolas a za ním se po chvíli vyřítil Percy. Celý zadýchaný se ke mě sklonil.

"Jsi v pořádku? Co se tu stalo?" Otočil se na Helenu. Ta ochotně začala vyprávět.

"Radši ji odvedu na ošetřovnu. Pak si to s nimi dojdu vyřídit. To jejich chování je neslýchané," řekl rozzuřeně. Pomalu mi pomohl na nohy, jenže ty mě po pár krocích zradily. Co to se mnou je? Vždyť takhle slabá jsem nikdy nebyla. Percy mě vzal do náruče. Proboha. Tohle je moje noční můra. Doufám, že mu v nich nepraskne. Nejsem žádná muší váha.

"Sire Nicolasi, buďte tak laskav a pošlete za námi na ošetřovnu Penelopu. Díky," Nicolas přikývl a zmizel. Helenu jsem už taky nikde neviděla. Poté co jsme vyšli z knihovny jsem se začala třást. Nebo to byly Percyho ruce?

"Můžeš mě postavit na zem? Já to zvládnu," požádala jsem ho, ale on jen zavrtěl hlavou. Tak to se pěkně proneseš hochu. Z jeho houpavé chůze se mi motala hlava. Byla jsem ráda, když mě posadil na nějakou židli.

"Zůstaň tady. Dojdu pro madame Pomfreyovou," přikázal mi a rychlým krokem odešel. Ne to opravdu ne. Nehodlám hned první den zůstat na ošetřovně. Nejsem taková slabota. A poslušnost nikdy nebyla mou osvojenou vlastností. Pokusila jsem se vstát, ale hned jsem spadla zpátky do židle. Druhý pokus už byl úspěšnější. Když jsem stála pevně na nohou, udělala jsem krok. Přední noha, jako by byla z želatiny, se mi podlomila a já skončila natažená na podlaze. I přes bolest v ruce jsem se znovu vyškrábala na nohy. Tentokrát jsem se díky pomoci kamarádky zdi dostala z ošetřovny pryč. Do knihovny teď už nepůjdu. Ani nevím kudy bych se tam dostala. Chvíli jsem bloudila po chodbách a vždy, když se ozvaly kroky, jsem se pokusila schovat do nějakého výklenku. Tímto stylem se mi podařilo dostat na jakýsi dřevěný most, který vedl někam na školní pozemky. Byl krytý střechou, takže na něm neležel sníh. Venku byla zima. Velká zima. Ale asi to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Na tenhle zážitek do smrti nezapomenu. Opřela jsem se o zábradlí a zhluboka dýchala ledový vzduch. Sice je to o zápal plic, ale momentálně mi to pomáhá. Když mi začala být nesnesitelná zima, vrátila jsem se zpátky do hradu. Bloudila jsem chodbami a vůbec jsem nevěděla, kde jsem. Bezradně jsem si sedla na malé schody a položila si hlavu do dlaní a jen tak tam seděla. Možná jsem přeci jen měla počkat na té ošetřovně.

"Ahoj," ozvalo se za mnou. Polekaně jsem se otočila. O kus dál se o zeď opíral jeden, mě už známý, zrzek.

"Ahoj," odpověděla jsem s úlevou.

"Co tu děláš? Neměla bys být na hodině?" Odstrčil se od zdi a vydal se ke mně.

"Mohla bych se zeptat na to samé," ušklíbla jsem se, když si přisedl.