8.

498 31 1
                                    

 Spala jsem jen pár hodin. Rozhodně to nebylo dost. Ráno mi mamka klepala na dveře. Bylo sotva pět hodin.

„Dobré ráno. Snídaně je na stole," nakoukla dovnitř. Vlasy měla zamotané v ručníku. Kdy proboha vstávala? Zamumlala jsem něco jako dobře a začala se hrabat z postele. Jelikož mě všechno bolelo, tak dnes opravdu pojedu vlakem. Oblékla jsem se a sešla dolů do kuchyně. Mamka stála u linky a smažila vajíčka. Udiveně jsem se na ni podívala.

„Budeš potřebovat energii. Sedni si a jez," poručila mi s úsměvem. Nalila jsem si hrnek čaje a poslechla ji. Na stole už byla nakrájená zelenina, pečivo, šunka a sýr. Opravdu myslela na všechno.

„Rozhodla jsem se, že pojedu tím vlakem." Oznámila jsem s plnou pusou. Mamka nejprve dodělala rozdělanou práci a pak i s pánví přisedla naproti mně.

„Myslela jsem si to. Dneska mám volno a mám namířeno do Prahy. Doprovodím tě na nádraží." usmála se.

„Děkuju," vzala jsem ji za ruku. „Děkuju za všechno."

„Pro tebe cokoliv."

*

Cesta do Prahy byla celkem tichá. Občas jsme prohodily pár slov, ale to bylo vše. Cítila jsem, že nepotřebujeme mluvit, aby ta druhá poznala, co se nám honí hlavou. Pozorovala jsem okolí a snažila se to vrýt do paměti. Brzy se vrátím. Byť jen na chvíli.

Nádraží bylo plné lidí. Můj vlak měl přijet až za hodinu. Mamka se rozhodla, že mi koupí ještě nějaké jídlo do vlaku. Proti tomu jsem nic nenamítala. Po bohaté snídani jsem hlad neměla, ale člověk nikdy neví. Když jsem pak o hodinu později měla nastoupit do vlaku s plnou taškou dobrot, zaváhala jsem. Mohla bych tu zůstat. 

Mít tady všechny.. ne. Nemůžu to teď vzdát. Zjistím, kdo jsem a pak se vrátím pro tátu, Freda a své blízké a odvedu je do bezpečí. Loučení s mamkou se neobešlo bez slz na obou stranách. Musela jsem jí slíbit, že se ozvu, nebo brzy osobně dorazím. Pak se dveře vlaku zavřely.

*

Vlak měl jet přibližně deset hodin. Cesta byla celkem pohodlná až na to vedro. Se mnou v kupé byli další tři lidé. Bylo léto a slunce okny pražilo dovnitř. Pozorovala jsem ubíhající krajinu za okny vlaku. V myšlenkách jsem se zatoulala zpátky do Anglie. 

Myslela jsem na tátu. Snad to nějak zvládá. Mrzí mě, že jsem ho tam nechala. Díky Merlinovi za Joane. Aspoň není úplně sám. Pak jsem myslela na Freda. Pořád jsem ho cítila. Pouto naštěstí ta vzdálenost nijak neoslabila. Díky němu jsem věděla, že je v pořádku. Když jsem zavřela oči, viděla jsem jeho usměvavou tvář. Bylo to těžké. Každá vzpomínka, která mi proběhla hlavou, byla jako dýka do srdce. Tiše jsem si povzdechla a otřela si oči, ve kterých se mi hromadily slzy. Snad to brzy skončí.

NOVÝ ZAČÁTEKWhere stories live. Discover now