NOVÝ ZAČÁTEK

XXXII.

Přistání bylo tvrdé. Přistála jsem kdesi ve křoví. Chvíli jsem jen tak zůstala ležet a pak se opatrně postavila. Byla jsem asi v nějakém parku a doléhaly ke mně zvuky rušného města. Vystrčila jsem hlavu ze křoví. Londýn. Když jsem vyhodnotila situaci, vylezla jsem a oprášila si kalhoty. Zrovna kolem mě procházel zamilovaný pár, který mi naštěstí nevěnoval žádnou pozornost. Když jsem se rozhlédla, zažila jsem chvilkový pocit deja vu. Už jsem tady byla. Jaké parky v Londýně jsem navštívila? Byly jenom dva. Jeden u řeky a ten druhý na Grimmauldově náměstí. Tohle bude rozhodně ten druhý. Proč jsem ale tady? Tady být nechci. Někdo mě tady může vidět. Ale kam jinam mám teď jít? Nemám kam jít. Do školy se nevrátím, měla bych domů ale.. prostě nemůžu. Chtěla jsem jít do Příčné ulice za Fredem, ale ten je v Prasinkách a v obchodě bude zavřeno. Nikdo neví, že jsem tady. Přešla jsem k nejbližšímu stromu, sedla si na zem a začala brečet.. Babi. Babčo. Babičko. Co se ti stalo? Jak se to mohlo stát? Proč mi tě vzali? Co jsem udělala tak špatného, že mi všechny milované berou? Je to moje chyba? Trestají mně za něco?

Vydržela jsem tam sedět snad hodinu. Pak mě z černých myšlenek vytrhl povědomý hlas.

„Mayo? Jsi to ty? Co tu u Merlina děláš?" Polekaně jsem zvedla hlavu k člověku tyčícímu se nade mnou. Přes slzy jsem nedokázala zaostřit. Až když jsem si znovu protřela oči, poznala jsem ho. Byl to Remus. Rychle jsem vyskočila na nohy a vrhla se mu do náruče.

„Reme," vzlykala jsem mu do košile, na které se v mžiku vytvořil mokrý flek od slz.

„Co se stalo? Jak ses sem dostala?" Pevně mě tiskl v náručí a kupodivu to pomohlo. Asi jsem to potřebovala ze sebe dostat a nechat se utěšit.

„Pojď. Nebudeme to řešit tady. Viděl tě někdo? Ví někdo, že jsi tady?" Setřela jsem si slzy a zavrtěla hlavou. „Dobře," rychle přikývl a táhl mě za sebou směrem k domu. K Siriusovu domu. Ten kompas.. tak proto jsem tady? Měla bych najít jeho pokoj. Ten kompas bude tam. Někde v koutku mysli jsem měla myšlenku na Siriusův kompas a nechtěně jsem se dostala sem? To tedy stačí opravdu málo. Remus mi podržel otevřené dveře. Sotva jsem vešla dovnitř, padl na mě těžký pocit prázdnoty a samoty. To, že tu už Sirius není, změnilo vážně hodně.

„Kdo tu teď bude bydlet?" Zeptala jsem se tiše, ale můj hlas se nesl prázdnými chodbami jako výkřik.

„Nikdo. Občas jsem tu já. Když potřebuji.. chvíli klidu. Je to obrovský dům. Pořád je to samozřejmě hlavní sídlo řádu. Schůze jsou tady ale maximálně jednou týdně, nebo když se někde něco stane. Poslední dobou to moc často nebývalo. To se asi nezmění," na chvíli se odmlčel a smutně se na mě podíval. Pak ani jeden z nás nic neřekl. V tichosti jsme zašli do kuchyně.

„Dáš si čaj? Nebo horkou čokoládu? Ta je dobrá na nervy. Dáme si čokoládu," těkal očima po místnosti. Vypadl strašně zmateně. Ruce se mu třásly, když chtěl sundat hrnky z police.

„Počkej. Já to udělám," sotva jsem se pohnula jeden hrnek mu z ruky vypadl. Podařilo se mi ho zastavit kousek na zemí.

„Díky," usmál se na mě smutně.

„To byla maličkost," postavila jsem hrnek na linku a sledovala, jak se oba plní horkou tmavou tekutinou. Každý jsme si vzali svůj hrnek a šli se posadit do obývacího pokoje ke krbu. V domě bylo velice chladno a tak jsem nám vyčarovala deky.

„Díky," poděkoval mi a přitiskl si deku k tělu. I já jsem se zamotala do deky a pohodlně se posadila na kanape. „Tak začni. Co se stalo? Jak ses sem dostala?" Napila jsem se, zhluboka se nadechla a začala vyprávět. Řekla jsem mu všechno, co se mi za poslední týdny stalo. Když jsem mluvilo o zkouškách, nevěřícně vrtěl hlavou. Pak přišla řeč na Siriuse. Když jsem mu ukázala ten dopis, měl co dělat, aby udržel slzy.

„Nemůžu.. nemůžu tomu uvěřit. Jak to mohl tušit? Proč by někdo psal dopis, který má být poslán až po jeho smrti? Proč nenapsal nic pro mě? Poslední z mých přátel. Nakonec jsem zůstal zase sám," ale ne. Tohle jsem nechtěla. Nechci vidět Remuse utápět se v sebelítosti a samotě.

„Ale no tak, Reme. Máš spoustu přátel. Někteří jsou bližší než ostatní, to přiznávám, ale myslím si, že by si Sirius nepřál vidět tě v takovém stavu," na to mi nic neřekl. Chtěla jsem pokračovat dál, ale z ničeho nic mi nařídil, ať se schovám. Rychle jsem to udělala a jakmile jsem zmizela za kanapem, z krbu se ozval Brumbálův hlas.