XIII.

849 47 0
                                    

                    

*

„Co to s tebou poslední dobou je? Jsi úplně mimo!" Luskla mi Kat před obličejem. Teprve teď jsem zaregistrovala, že sedim ve Velké síni u snídaně. Neměla jsem tušení, jak jsem se tam dostala.

„Hm? Promiň. Co jsi říkala?"

„Přesně o tomhle mluvim! Jsi úplně mimo! Hele. Opravdu nevim, co se s tebou děje, ale už mě to docela děsí. A Freda taky. Tak schválně. Kdy ses s ním naposled viděla? Nemyslím jenom viděla na chodbě," Hluboce jsem se zamyslela.

„Ehm. Předevčírem," Kat se zamračila. Popravdě, nějaky mi ty dny splývají. Podle její negativní reakce jsem si domyslela, že moje odpověď byla špatná.

„To myslíš vážně? Nemluvila jsi s ním už skoro dva týdny! Chudák. Strašně moc mu chybíš. Bojí se o tebe," vyčítala mi. Začala jsem se cítit ještě víc mizerně než předtím. Tisíceré díky, Kat.

„Jo. Musím mu to nějak vynahradit. Poslední dobou je toho na mě nějak moc," posunula jsem talíř s nakousnutým toastem.

„Tak moc, že držíš hladovku? Od včerejší snídaně jsem tě jíst neviděla. A to ses v tom taky jen rejpala. Dneska odsud neodejdeš, dokud nesníš ty toasty aspoň dva!" Řekla rozhodně. Neměla jsem sílu jí odporovat. Prostě jsem jí poslechla.

„A vůbec. Myslím, že je načase si promluvit, moje milá. A zapomeň na nějaký výmluvy. Tomu se nevyhneš," pohrozila mi vidličkou.

„A o čem si chceš promluvit?" Nadhodila jsem nezaujatě.

„O tobě. O tom, co se ti honí v hlavě. O Fredovi. Prostě o všem."

„No dobře. Co je dneska za den?"

„Opravdu?"

„Hm."

„Sobota. Neboj dneska v plánu nic nemáš," tak to by bylo. Sobotní plán byl na světě. Teď už jenom vymyslet, jak se z toho vykroutit.

*

Dneska se naposledy před prázdninami šlo do Prasinek, jak jsem se dověděla později. Kat se rozhodla, že si promluvíme nad máslovým ležákem. Hned jsem se z toho zkoušela vykroutit, ale to se mi nepovedlo. Dala mi na výběr. Buď půjdu jako hodná kamarádka dobrovolně, nebo mě tam dotáhne na provaze. Pochopitelně jsem na provaz nechtěla. Nevěděla jsem co jí řeknu, až se mě bude ptát.

*

Taky jsem po snídani vedla celkem zajímavý rozhovor s Fredem. Šli jsme zase na naše místo do sovince, kde byl jako vždy klid.

„Co se s tebou děje, Mayo? Jsi úplně jako vyměněná. Vyhýbáš se mi, nejíš, vypadá to že ani nespíš. Kat řikala, že jsi pořád mimo. I v hodinách. Jako bys tady ani nebyla. Mám o tebe strach. Úplně mě děsíš! Provedl jsem něco, čim bych tě od sebe odradil? Já vim, že nejsem pohádkovej princ, ale já.."

„Frede. Prosím. Nech toho. Víš, že já nikdy o žádnýho prince nestála. Je toho na mě poslední dobou trochu moc. Moc mě to mrzí, že jsem se ti nevěnovala tak, jak bych měla. Omlouvám se," přitiskla jsem se pevně k jeho tělu a s těží potlačovala slzy. Ani neví, jak moc je to s mojí duší těžký.

„Chceš si o tom promluvit?" Zeptal se potichu.

„Tady ne. A ne teď. Necháme to na zítra, ano?" Navrhla jsem.

„No.. dobře."

*

Venku bylo čerstvě nasněženo a celá krajina vypadala jako pocukrovaná. Chladným zimním vzduchem poletovaly vrány. Všechen ostatní život zmizel pod sněhem. I hladina jezera u před nějakou dobou vytvořila tlustý led, po které se momentálně proháněli studenti nižších ročníků. Chudinka Oliheň.

NOVÝ ZAČÁTEKWhere stories live. Discover now