NOVÝ ZAČÁTEK

PRÁZDNINY

Prázdniny konečně začaly. Červenec dorazil akorát včas a s ním taky můj slíbený týden u Kláry. Poslední dny před odjezdem jsem ani nemohla pořádně spát. Tak strašně jsem se těšila, až ji uvidím, ale zároveň jsem měla špatný pocit. Slíbila jsem tátovi, že jí pravdu neřeknu. vymyslel mi proto uvěřitelný příběh, který bych jí měla říct. Hrozně se mi příčilo lhát svojí nejlepší, teď už asi jedné z nejlepších, kamarádce o něčem tak důležitém. Co kdybych se prořekla? Nebo bych omylem použila na něco kouzla? Vím, že mimo Bradavice nesmíme kouzlit, ale co když to prostě neovládnu? Na to mi odpověděl, že se to stát nesmí, ale když se přeci něco takového stane, mám jí říct pravdu. Vysvětlit jí to. Buď to pochopí a nechá si to pro sebe jako tajemství, nebo jí to táta vymaže z paměti a už nikdy se do Čech nevrátím. Z těchto možností jsem usoudila, že to prostě musím utajit. nechci aby se jí táta vrtal v hlavě. A svým způsobem nechci, aby o existenci kouzel věděla.

*Den 1. (den "odjezdu")*

Rozhodli jsme se, že mně táta přenese na letiště do Prahy a tam si mně vyzvedne Clary s tetou (její mamkou) Alicí. Rozloučila jsem se s rodinou a pak se s tátou přenesla. Přenášení mi pořád nedělá moc dobře. Rychle jsme se schovali do nějaké úklidové komory. Tam jsme se rozloučili.

"Měj se hezky. Všechny pozdravuj. Jo. A ještě něco. Jde o tvojí mámu. Alice jí nejspíš řekla, že tenhle týden přijedeš. Nejspíš se s tebou bude chtít setkat," oznámil mi.

"Cože? To jako vážně? Vždyť mně posledně zmlátila!" Vyhrkla jsem šokovaně. Táta jenom pokrčil rameny.

"Já nevím, Mayo. Možná se s tebou bude chtít usmířit. Přeci jenom jsi její jediná dcera."

"A s tebou se usmířit nechce?"

"Já už jsem pro ní uzavřená kapitola," ušklíbl se a pevně mně objal. Pochopila jsem, že náš rozhovor je u konce.

"Pamatuj na svůj slib. Žádný kouzla," dodal ještě.

"Mám tě ráda tati."

"Já tebe taky," s úsměvem mě pustil a zmizel.

Zhluboka jsem se nadechla a nenápadně vyšla ven. Hned jsem splynula s davem procházejících cestujících. Procházeli jsme nějakou dlouhou chodbou a pak vešli do velké haly. Dlouho jsem tady nebyla. Naposledy když mi bylo asi 10. Letěli jsme na dovolenou do Řecka. Hodně se to tady změnilo. Zatoulala jsem se v myšlenkách a nevšimla si člověka, který šel přede mnou. Omylem jsem mu šlápla zezadu na botu. Ten dotyčný to nečekal a plácl sebou o zem.

"Strašně moc se omlouvám! Já vás neviděla," vyhrkla jsem anglicky. Ještě jsem si mozek nepřepnula zpátky na češtinu. Trochu neohrabaně jsem mu pomohla vstát a posbírat papíry, co mu vypadly z otevřeného batohu.

"Ehm. To.. to je v pohodě," vykoktal anglicky. Když jsem mu podávala ty papíry, všimla jsem si koho jsem to vlastně srazila. Byl to kluk. Mohl být tak o pár let starší než já. Opálená kůže mu ladila k medově hnědým vlasům a zdůrazňovalo to jeho velké hluboké modrozelené oči.

"Tady. Vaše.. tvoje.. no.. papíry," přišlo mi hrozně divný mu vykat a tak jsem ze sebe dostala pár náhodných českých slov. Díval se mi zpříma do očí a po chvilce se usmál. Měl opravdu hezký úsměv. Plné rty a hezké rovné zuby. Vypadalo to, že chce něco říct, ale v tom ho někdo přerušil.

"Hej! Alexi! Pohni! Máme tady odvoz! Na holky budeš mít celej tejden!" Zavolal na něj kluk, co to všechno sledoval s úšklebkem z povzdálí. Ani nevím, co jsem zamumlala (doufám, že to bylo něco na rozloučenou nebo omluva) a rychle poodešla stranou.