NOVÝ ZAČÁTEK

X.

*

Předposlední týden prázdnin jsem s Jacobem trénovala přenášení. Jsem s tím trochu pozadu, tak se to snažíme dohnat. Samozřejmě mě nešetří při ranním běhu, ani při fyzickém ani kouzelnickém boji. Dohodli jsme se, že mi dá poslední týden prázdnin volno a tak v Bradavicích zůstávám i přes noc. Jacob mi už několikrát udělal to, že mě vzbudil uprostřed noci a šli jsme bojovat ven. „Ve tmě musíš zapojit všechny smysly. Zrak moc dobře nevyužiješ. Musíš poslouchat," říkal mi. Při nočních soubojích jsme většinou prohrávala. Vyhrát se mi podařilo jen dvakrát. Jednou jsem Jacoba dostala, když jsem vylezla na strom a odtamtud ho na chvíli omráčila. Podruhé, to bylo dnes, jsem mu pod nohama proměnila zem v tekutý písek. Byla sranda, když se tam ponořil po pas a nemohl se dostat ven. Smíchy jsem se málem počůrala. Vůbec ho nenapadlo, že jsem to udělala já. Zasloužila jsem si pochvalu za originalitu. Na konci tohoto týdne jsem se dokázala bez problému přemístit z jedné místnosti do druhé a pak i na delší vzdálenosti. Byl to úspěch. Když jsme se loučili, slíbil mi, že se brzo uvidíme. Minimálně prý na tréninku nových bystrozorů, který povede příští rok on. Slíbil, že se mám na co těšit a že mě rozhodně nebude šetřit.

*1.září

Nadešel čas vrátit se do Bradavic. Tentokrát to ale pro mě bude větší zážitek. Poprvé pojedu Bradavickým expresem! Celé ráno jsem jako na trní. Včera jsem si s panem Weasleym byla doma pro kufr do školy. Tátovi hodně zvedlo náladu, když viděl, jakou z toho mám radost. Slíbila jsem mu, že se hned při první návštěvě Prasinek zastavím doma. Pak jsme zase odešli. Ale teď už k dnešku. 

Dneska, v jedenáct hodin, poprvé pojedu do školy vlakem. Bradavickým expresem. Nemohla jsem nadšením v klidu dospat. Můj spoluspící moje nadšení ale nesdílel. Já jsem byla vzhůru ještě za tmy, zatím co on měl nejspíš půlnoc. U snídaně všichni vypadali hrozně unaveně. Je pravda, že jsme včera trochu ponocovali, ale vstávali jsme v 8, takže jsme měli být vyspaní tak akorát. Po snídani se ale strhlo šílenství, že nemáme připravené kufry. Dvojčata dělala blbosti a tím paní Weasleyovou vytáčeli k nepříčetnosti. Před desátou jsme se rozloučili se všemi domácími, mám tím namysli Siriuse a Remuse, a vyrazili na nádraží.

Doprovázeli nás Weasleyovi, Moody a Tonksová. Když jsme se konečně dostali na nádraží doběhl nás velký černý pes.

„Sirius!" Špitla jsem si pro sebe. No jistě. Přece se musí s Harrym rozloučit. Moodyho Siriusova přítomnost hrozně naštvala. Nechali jsme Harrymu a Siriusovi chvíli pro sebe. Schovali se do nějaké vedlejší uzavřené čekárny, kde se Sirius mohl proměnit. V té době se k nám přidal i Remus.

„Tichošlápek mi utekl. Chvíli potom, co jste odešli zmizel. Bylo mi hned jasné, že se nechtěl jít jenom vyvenčit." Zavrtěl hlavou. Já i Tonksová jsme se začaly smát.

Po pár minutách Harry i Tichošlápek vyšli ven. Trochu nám začal docházet čas. Bylo za pět minut jedenáct, když jsme dorazili k nástupištím 9 a 10. Naše nástupiště však mělo číslo 9 ¾. V tomu bude určitě něco kouzelnického. A taky že jo. Abychom se dostali na nástupiště, musíme proběhnout zní, jak mi právě názorně předvedla dvojčata.

„To ne. Já se určitě rozplácnu. Úplně to vidím před očima," zavrtěla jsem hlavou. Všichni už byli na druhý straně kromě mě a Remuse.

„Neboj. Mám jít s tebou? Jestli se bojíš, je lepší se rozeběhnout," usmál se na mě povzbudivě.

„Připadáš si teď jako rodič? Jen si to natrénuj si pro svoje prcky," ušklíbla jsem se a jeho nabídku jsem s kývnutím přijala.

„Poběž, nebo se tam opravdu nedostaneme," položil mi ruku na rameno. Přikývla jsem. Pak jsem se i s vozíkem a Remusovou rukou kolem ramen rozběhla. Těsně před zdí jsem zavřela oči. Bylo to jako proběhnout bublinou. Když jsem oči zase otevřela, stáli jsme na úplně stejném nástupišti, které bylo označeno 9 ¾.

„Jsme tady!" Zaradovala jsem se.

„Rychle Mayo! Vlak odjíždí!" Vykřikla paní Weasleyová.

„Děkuju Reme," rozběhla jsem se směrem k vlaku. Nevěděla jsem, co mám udělat s kufrem. V tom z vagónu vyskočil Fred, popadl můj kufr a zmizel zase uvnitř. Rychle jsem ho následovala. Těsně za mnou se dveře zavřely a vlak se rozjel. Z okna jsem zahlédla mávající Weasleyovi, Remuse a Tonksovou. Zamávala jsem jim nazpátek a šla najít kupé, kde se usadili ostatní. To bude jednoduché. Bud se z něj ozývat největší řev. Všude byla obsazená kupé mladšími spolužáky, ale své lidi jsem nikde neviděla. Pak se dveře jednoho kupé prudce otevřely a z nich vyšel jeden kluk z Nebelvíru. Tuším, že to je Fredův kamarád. Nezapomněl za sebou prásknout dveřmi. Pak se naštvaně vydal mým směrem. Nevím, jestli jsem v tu chvíli byla neviditelná nebo co, ale vrazil do mě, jako bych tady ani nebyla. Praštila jsem se o tyč do ruky.

„A co se třeba omluvit?" Křikla jsem za ním a mnula si bolavou ruku. Teprve pak se otočil a podíval se na mě.

„Někomu, kdo se paktuje s Weasleyovejma nikdy!" Vyprskl a pak odešel. Tak to asi není jejich kamarád. Šla jsem k tomu kupé, ze kterého vyšel. Byli tam všichni. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře.

„Co se tady stalo? Ten kluk, co odtud teď vylítl, mě srazil v chodbičce a odmítl se mi kvůli vám omluvit. Nebyl to dřív váš kámoš? Několikrát jsem vás s nim viděla," přisedla jsem si na volné místo vedle Freda.

„A jsi v pohodě? Neudělal ti nic?" Staral se Fred.

„Ne. Akorát mi vadí, že řekl, že se mi nikdy neomluví, protože se paktuju s váma," George viditelně rozdýchával své předchozí naštvání. To s tou omluvou mu znovu rozproudilo krev.

„Blbec! Totální blbec! To je taková slimáčí hlava!" Začal vyřvávat vztekle.

„A co se tady stalo?"

„Přišel nám oznámit, že chodí s Kat," řekl potichu Fred.

„Cože? Jako s naší.. Georgovou Kat? To je blbost," zavrtěla jsem hlavou. Nemůžu říct, že ho Kat nezná, ale podle jejích slov je to idiot. Před prázdninami ji prý pozval na rande. Samozřejmě ho odpálkovala.

„A viděl ses s dneska s Kat?" Otočila jsem se na George.

„Ještě ne. Celý léto jsme si psali. Několikrát denně. Nemohli jsme se vidět, protože byla celé léto v zahraničí s rodičema. On je pitomec. V tý jeho dutý hlavně nic není. Není divu, že se málem nedostal do posledního ročníku!" Soptil George a silou praštil do sedačky.

„Jsem si jistá, že lže. Kat by s nim nikdy nechodila. Sama řekla, že je idiot," uklidňovala jsem ho.

„Jo. Určitě se tě jenom snaží vyprovokovat. Vždyť ho znáš," přidal se Ron. George zatnul nehty do opěrky a zhluboka dýchal. V kupé teď bylo ticho. Občas se ozvalo jen zahoukání vlaku a smích z vedlejšího kupé.

„Tak jak se ti líbí cesta vlakem, Mayo?" Změnila téma hovoru Hermiona.

„Je to super. Možná to ze začátku bylo trochu chaotický, ale je to super!" Usmála jsem se. Pak se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále!" Když se dveře otevřely, stála v nich Kat.

„Katie!" Vyhrkl George a vyskočil na nohy. Pak si ji k sobě přitáhl a majetnicky políbil. Když se od sebe odtáhli, zářivě se na sebe usmívali.

„Zrovna jsem mluvila s tím idiotem Zackem. Nemůžu uvěřit, že tvrdí, že s ním chodím! To, že jsem mu jednou o prázdninách odepsala, nic neznamená. A..." najednou se zasekla na začátku věty a podívala se na mě.

„Mayo! Ty jsi tady! Ve vlaku!" Zaradovala se a vrhla se mi kolem krku. Objetí jsem jí rychle oplatila.

„Překvapení! Aspoň jednou jsem jet musela, ne?" Zasmála jsem se.

„To je super! Celý léto jsem o tobě neslyšela."

„Jo. Promiň. Nějak jsem to nedávala. Celý léto jsem trénovala a měla málo času. Ale vynahradím ti to. Slibuju," Kat se posadila naproti Georgovi na klín. V kupé začalo být poněkud plno. Když si to sečteme, 

Já+Fred+Kat+George+Harry+Ginny+Ron+Hermiona+Lee+Neville= pěkně narvaný kupé.

Ale dokázali jsme se poskládat celkem v pohodě. Tohle je ta nejlepší parta, jakou si můžu přát. Zbytek cesty jsme už neřešili žádného idiota, minulost, dokonce ani léto. Spekulovali jsme o tom, co nás asi čeká. Jaký bude náš poslední školní rok v Bradavicích.