NOVÝ ZAČÁTEK

Sirius

                    

*** O několik dní později
Ráno mě probudilo ťukání na okno. Holky ještě tvrdě spaly. Nedivila jsem se jim. Byla sobota, venku byla zima a do odchodu do Prasinek zbývalo ještě několik hodin. Vylezla jsem z vyhřáté postele a podívala se na toho, kdo mě rušil. Byl to můj maličký Quick. Někdo mi píše. Pootevřela jsem okno a pustila ho rychle dovnitř. Bála jsem se, aby mrazivý vzduch holky neprobudil, ale to bylo zbytečné. Jejich spánek by nepřerušil ani výbuch všech rachejtlí, co si Fred s Georgem schovávají pod postelemi.

„Pšt!" Sykla jsem na Quicka, který hlasitě zahoukal a posadil se na můj stolek. V zobáčku nesl maličkou obálku. Napadlo mě, že to bude od Freda, ale když jsem ji otevřela, zůstala jsem překvapeně stát.

Mayo, musíme se sejít. Přijď za mnou dnes, až všichni odejdou do Prasinek, do Chroptící chýše. Můžeš použít chodbu pod vrbou mlátičkou. Je to důležité.

Tichošlápek

Sirius je poblíž? To není zrovna moc opatrné. Zvlášť v době turnaje. Je to tu samý bystrozor. Nejspíš se mnou chce mluvit zrovna o tom turnaji. Dnes tedy do Prasinek nepůjdu.

*

„Doneseme ti něco z Medového ráje."

„A lahev ležáku," slibovaly mi holky, když byly na odchodu. Řekla jsem jim, že se necítím moc dobře. Že na mě asi leze chřipka.

„Tak dobře," zakašlala jsem a vyčerpaně jsem se na ně usmála. Pak odešly. Teď musím jen chvíli počkat a pak vymyslet, jak se dostat do chodby, která mě zavede kam potřebuji. Prosté „Immobilus" by mělo stačit.

*

Když se mi podařilo dostat se bez odhalení ven k vrbě, už jsem měla skoro vyhráno. Zaklínadlo zafungovalo tak jak mělo a já se bezpečně dostala do oné temné chodby. Byla tam spousta pavučin. Nesnáším pavouky. Fuj. Co nejrychleji jsem jí snažila projít a přitom nepřijít s žádným do styku. Děkovala jsem Bohu i Merlinovi, když jsem se bez újmy konečně dostala do Chroptící chýše. Stoupala jsem po schodech nahoru. Bylo tu hrobové ticho. Nechtěla jsem na Siriuse volat. Někteří studenti se chodívají dívat na Chroptící chýši a nemám zapotřebí, aby mě tu někdo našel. Došla jsem až nahoru.
Byla tam jediná místnost. Když jsem vešla dovnitř, rozhlédla jsem se kolem. Nikde nikdo nebyl. Ještě aby Siriuse chytili. To by tak scházelo. Najednou se za mnou ozvalo cvakání drápů o podlahu. Rychle jsem se otočila. Za mnou stál velký černý pes. Jen tak tam stál a pozoroval mě. Po chvíli mě obešel a popoběhl se schovat za klavír. Tohle bylo podivné chování i na psa. Čekala jsem, co udělá dál. To, co přišlo, mě úplně vyvedlo z míry.

„Siriusi?" Zpoza klavíru se napřímila lidská postava.

„Jsem rád, že jsi přišla," obešel s úsměvem klavír a lehce mě objal.

„Ty jsi zvěromág?" Zeptala jsem se nevěřícně. Zasmál se hlubokým chraplavým smíchem.

„Já vím," odtáhl se ode mě. Je nějaký sebevědomější než minule. Vzhledově na tom, ale zas tak dobře nebyl. Pořád byl strašně pohublý a bledý.

„Vypadáš unaveně. Kdy jsi naposledy pořádně spal?" Starostlivě jsem si ho přeměřila.

„Pořádně budu spát až v hrobě," odsekl nepřátelsky, ale pak se na mě omluvně podíval. „Promiň. Je to pro mě teď těžké. Pořád mám pocit, že mi je někdo v patách. Sakra. Vůbec jsem tě sem neměl tahat. Vystavuju tě akorát do nebezpečí. Nevím, na co jsem v tu chvíli myslel," popošel ztrápeně k oknu.

„Mě to nevadí. Jsem ráda, že ses mi ozval. Ví Harry, že jsi tady?" Šla jsem pomalu k němu.

„Ne. Zatím to neví. Spojím se s ním později."

„Určitě tě rád uvidí. Má teď trochu těžké období."

„Jo. To kvůli tomu zpropadenému turnaji. Jak je vůbec na tom? Zatím mají za sebou jen první úkol, že?"

„Ano. Myslela jsem, že ho nepřežiju. Měla jsem o něj strašný strach, ale všechno dobře dopadlo. Harry si vedl výborně."

„Ani jsem nečekal nic jiného. Je úplně stejný jako James," ušklíbl se. Nebyl to takový typický úšklebek. Byl smutný. Nedokážu si ani představit, jaká pro něj musel být ztráta nejlepšího přítele. Já sice taky ztratila Clary, jenže ona je aspoň naživu.

„Co tu vlastně děláš, Siriusi? Naposledy si psal, že budeš v zahraničí."

„Když jsem se dověděl o tom, že Harry se bude účastnit toho turnaje, vrátil jsem se. Celý ten turnaj se mi nelíbí. Tuším, že se něco špatného stane," svěřil se mi neklidně.

„Tak to jsme dva."

„Mayo. Musíš mi slíbit, že dáš pozor na Harryho. Mám o něj strach."

„Slíbit to můžu, ale vykonat to bude těžší. Udělám ale vše, co bude v mých silách."

„Děkuju," objal mě vděčně. Chvíli jsme mlčeli.

„Harry ale není jediný důvod, proč jsem se s tebou chtěl sejít," začal vážně.

„A co ještě?"

„Na něco jsem přišel. Když jsem byl pryč, přemýšlel jsem o tom tvém snu. Zrovna jsem se potuloval po severní části Skotska, kdy v tom mě něco napadlo. Zkoušel jsem si vzpomenout na ten den, kdy se to stalo. Tu vzpomínku jsem si uložil, ale abych ji mohl pořádně prostudovat, budu potřebovat myslánku."

„A co na ní chceš studovat?"

„Myslím si, že to opravdu nebyl sen. Byla to vzpomínka. Z tvého minulého života."

„Ale to není možné. V té době mi už byly tři roky. Žila jsem ve své domovské republice a o existenci kouzel jsem neměla žádné tušení."

„Ty nepocházíš odsud?"

„Ne. Jsem z malé republiky uprostřed Evropy. Žila jsem tam až do svých 15ti. Můj otec je kouzelník a vzdal se kouzel kvůli mé mudlovské mámě. Pak mě ale přivedl sem a začala jsem chodit do Bradavic."

„Kdo jsou tvoji rodiče?"

„Moji matku znát nebudeš. Je to mudla. Můj tata se jmenuje Greg Radford," Sirius se na chvíli zamyslel a pak se mu rozzářily oči.

„Páni. Tak o něm jsem hodně dlouho neslyšel. Znal jsem ho. Chodil o dva ročníky vejš. No teda. Nikdy bych neřekl, že zrovna on by si vzal mudlovskou holku. Holka, tvůj táta byl na škole jeden z nejchtěnějších kluků. Pomalu každá holka toužila jen po jeho pohledu. Vystřídal celkem dost holek, co si pamatuju. Pak jsem štafetu převzal já. Páni. Tomu se mi nechce věřit. Vsadím se, že ani on by tomu teď nevěřil," Zasmál se. „A už určitě by nevěřil, do čeho se zapletla jeho dcera. Vsadím se, že jsi spíš po něm než po matce."

„Tak už jenom proto, že jsem čarodějka, tak ano," opravdu si budu muset s tátou promluvit. Teď mi má co vysvětlovat.

„Páni. Páni. Páni," žasl a s úsměvem se na mě díval.

„Můžeme se prosím teď vrátit k věci? Sice bych se moc ráda dověděla něco o tátových letech na škole, ale trochu mě tlačí čas."

„Jo. Samozřejmě. V té době jsi už tedy byla na světě. To moc nedává smysl. V té době se ještě muselo něco stát. Tohle opravdu nemůže být jen sen."

„Mohla bych to zkusit od táty zjistit," navrhla jsem.

„Ano. To bys mohla. Já se zatím zkusím někdo dostat k myslánce. Za tím snem bude něco víc. To vím určitě."

„Dobře," souhlasila jsem a podívala se z okna.

„Radši bych už měla jít. Nechala jsem kamarádky si myslet, že jsem nemocná. Neměly by zjistit, že jsem jim lhala," Sirius se na mě pobaveně usmál.

„Jsi stejná jako tvůj táta."

„Budu to brát jako pochvalu."

„Je to ta nejvyšší pochvala," usmál se.