NOVÝ ZAČÁTEK

XVII.

*

Za hranicí školních pozemků jsem se přenesli. Venku byla strašná zima.

„Jak je na tom babča?" Zeptala jsem se, když jsme se zastavili před obchůdkem.

„Ne moc dobře. Potřebujeme tě. Od té doby co.. vypadá to s ní špatně. Mám o ní strach. První den jen bez hnutí seděla v tátově křesle a další den začala uklízet. Nemůže se zastavit. Ani v noci toho nenechá. Nejí. Nespí," táta zavrtěl hlavou. Jasně, že to pro babču bude nejtěžší. Přeci jen přišla o člověka, se kterým strávila celý život a celý život ho milovala. Už teď, když jsme stáli venku, se mi svíralo srdce. Tohle místo už nikdy nebude stejné. Všechno nám ho bude připomínat. Na dveřích visela cedulka Zavřeno, ale dveře byly odemčené. Vešli jsme do tichého obchůdku. Vonělo to tady pořád stejně po čaji a starých knihách. Všechno bylo na svém místě. Až na babču za pultem a dědu.. dědu sedícího v jeho křesle blízko ní. Už jen tady jsem měla v očích slzy.

„Mayo," táta mě pohladil po vlasech a pak mě objal.

„Tati.. já.. strašně moc mi chybí," nechala jsem slzy stékat po tvářích.

„Mě taky. Mě taky. Ale víš co? My to zvládneme. Všechno.." zezadu se ozvala rána. Oba jsme rychle vyběhli ke knihovně, za kterou byl vchod do obytné části domu. Babča nikde nebyla.

„Babi!" Zavolala jsem a vběhla do kuchyně. Babča stála mezi stolem a kuchyňskou linkou. U nohou jí ležela rozbitá čajová konvice.

„Chtěla jsem si jen dát čaj," řekla smutně. Po tvářích tekly slzy.

„Počkej. Pojď si sednout. Já to uklidím a donesu ti ho, ano?" Rychle jsem ji vyvedla z louže horké vody a posadila jí na židli. Ani se nebránila. Sundala jsem jí boty abych zkontrolovala, jestli není popálená. Naštěstí nebyla. Boty jsem kouzlem usušila a zase jí je obula. Když jsem se chtěla zvednout, položila mi ruku na tvář.

„Mayo. Tolik v tobě vidím tvého dědečka. Jste oba stejní," řekla tiše. Podala jsem jí kapesník. Pak jsem vytáhla druhý pro mě. Tahle slova mě zasáhla. Myslela to jako povahově? Jak můžu být stejná jako děda, když jsem ho znala jen poslední dva roky? Na to abych byla stejná bych s ním musela vyrůstat, abych se od něj něco naučila, ne? Jak můžu být podle Brumbála a Siriuse stejná jako Mira? Co se to s mým životem děje? Všechno je tak strašně matoucí. Z mého pohledu to vede k jedinému závěru.

Nemám tušení, kdo vlastně jsem.

*o 2 dny později

Dneska se koná pohřeb. Má to být jen malá událost. Jen nejbližší rodina a přátelé. Teď prý přijela teta Wanda, strejda Theo i s Arthurem. Ještě jsem nevytáhla paty ze svého pokoje. Píšu Fredovi, který má dneska taky přijet. Jsem mu za to nesmírně vděčná. Zavázala jsem lístek se zprávou a podala jej Quickovi, který u netrpělivě seděl na parapetu.

„Víš kam máš letět," lehce se odrazil a byl pryč. Jen za včerejšek jsem ho poslala do Bradavic snad desetkrát. Zůstala jsem stát u otevřeného okna a pozorovala zasněženou ulici. Bylo ticho a padal sníh. Ledový vzduch mě štípal na kůži, ale bylo to celkem příjemné.

„Co blázníš? Vždyť nastydneš!" Přiskočil ke mně někdo zezadu a zavřel mi okno.

„Co to děláš? Neumíš klepat? To se většinou dělá, kdy vejdeš do místnosti, ve který někdo je. To se v Kruvalu nedělá? Ježiš. Já zapomněla, že jeskyně nemají dveře," vybuchla jsem naštvaně. Arthur na mě zůstal zaraženě zírat s otevřenou pusou. Sakra. On už vlastně do školy nechodí. Musím si najít něco jiného. Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila.