NOVÝ ZAČÁTEK

XXXVI.

Z vedlejší místnosti se ozvalo zachrápání. To mě vtáhlo zpátky do reality. Musím jít najít kompas a zmizet. Už takhle jsem ztratila spoustu drahocenného času. Naposledy jsem se podívala na svůj usměvavý portrét v rodokmenu a pak tiše odešla. Sotva jsem za sebou zavřela dveře, magie se vrátila. Tentokrát mě ale táhla nahoru. Bezmyšlenkovitě jsem ji následovala.

Vyšla jsem až úplně nahoru. Tam mě magie vedla k jedněm oprýskaným dveřím. Podle malé zachované části barvy jsem hádala, že na nich vysela cedulka. Vzhledem k tomu, co jsem o rodině Blackových věděla, jsem to typovala na Sirusův pokoj. Vzala jsem za kliku, ale bylo zamčeno.

"Alohomora," zašeptala jsem. Zámek cvakl a já mohla vejít. Nejprve jsem opatrně nakoukla dovnitř. A jedné půlce pokoje bylo harampádí. Očividně pokoj sloužil posledních pár let jako půda nebo skladiště pro nepotřebné věci, které je zatím škoda vyhodit.

Druhá polovina vypadala jako normální vybavený pokoj. Na zdech byly plakáty famfrpálových mužstev, v rohu se povalovalo koště, dále tu byla malá postel, stůl s židlí, skříň a knihovna. To je ono. To je ta knihovna z fotky? Škoda, že jsem si tu knihovnu na fotce lépe neprohlédla. Zhluboka jsem se nadechla. Magie, která mě sem dovedla byla intenzivnější. S každým krokem, co jsem udělala směrem ke knihovně, jsem ji cítila silněji. Najednou jsem ji i dokázala vidět. Světloučkou žlutobílou záři, která knihovnu obklopovala. Zastavila jsem se před ní. Přejížděla jsem pohledem po zaprášených knihách. V v předposlední polici byla kniha, která zářila nejjasněji. Opatrně jsem ji vytáhla.

Famfrpál v průběhu věku? Opravdu? Snad to není jediná kniha, kterou Sirius přečetl. Byla to velmi stará a chatrná vazba. Opatrně jsem ji otevřela a začala listovat. Byla to prostě jen kniha.

"Sakra," zaklela jsem. Pak jsem si ale všimla malého nápisu na poslední straně. Krvavá zlatonka. Zlatonka? Nalistovala jsem stránku, na které se psalo o zlatonkách. Nic zvláštního tam ale nebylo. S povzdechem jsem knihu zase zavřela. Pohled mi hned padl na zlatonku na obalu. Přiložila jsem prst s rankou od rodokmenu na zlatonku. Prst se nezastavil na obalu, jak jsem čekala, ale místo toho proklouzl dovnitř. Ucukla jsem. 

Tak tady je tajná skrýš na kterou celou dobu čekám. Polkla jsem a pomalu prostrčila do knihy celou ruku až po zápěstí. Prsty jsem nahmatala něco jako řetízek. Opatrně jsem ho uchopila a začala ho vytahovat. Na konci řetízku se houpal kompas. Tak přeci jsem ho našla. Ta fotka nebyla focena večer, ale v šeru půdy. Knihu jsem si strčila do kabelky a pak se zadívala na kompas. Byla to mistrovská práce. Celé dílo bylo zlaté se stříbrnými prvky a ornamenty. Musí být nesmírně cenný. Pod sklíčkem byla střelka, ukazující na světové strany. Jak mě ale může dostat kam budu chtít? Když se přenáším, potřebuju vidět, jak to na tom místě vypadá, ne? Když jsem nad tím přemýšlela, kompas v mé ruce ožil. Ozvalo se tiché cvakání a pak se horní část se střelkou odklopila. Uvnitř, na dolní straně, byla spousta ozubených koleček a drátků. Na horní straně byla čistě zlatá ploška ve které jsem viděla svůj odraz.

"Potřebuji bezpečné místo, kde se můžu na pár dní schovat," pronesla jsem polohlasem ke kompasu. Na plošce se začal objevovat obrázek. Byla to Chroptící chýše. No ovšem. Kde se lépe schovat, než všem pod nosem? Tak takhle to funguje. Stačí si něco přát. Podívala jsem se na hodinky. Blížila se pátá hodina. Nejvyšší čas utéct. 

Cestou dolů jsem se ještě zastavila v koupelně. Přemohl mě takový zvláštní pocit. Měla bych Remusovi nechat vzkaz. Vrátila jsem se do pokoje, ve kterém jsem přespala. Z krabice pod křeslem jsem vytáhla brk, inkoust a pergameny. Rychle jsem načmárala vzkaz, že odcházím, děkuji za všechno, že se o mě nemá bát a že mě nemá hledat. Nechala jsem ho ležet na stole. Brk, inkoust a prázdné pergameny jsem pak strčila do kabelky. Minimálně jeden dopis ještě budu muset napsat. Pak jsem se potichu vykradla z domu.