NOVÝ ZAČÁTEK

XXII.

Byla to velká černá tečka na konci vyprávění. Opravdu mi v tu chvíli došla všechna slova. Kat mě nadějně pozorovala.

„Proč mlčíš? Prosím. Mayo. Musíš mi pomoct. Prosím," škemrala pořád dokola.

„Katie!" Okřikla jsem jí asi víc než bylo potřeba. „Promiň. Já přemýšlím a vůbec netuším, jak ti mám poradit. Sama jsem to nikdy nezažila a.."

„A co Arthur?" Vyhrkla najednou. Překvapeně a ublíženě jsem se na ni podívala. Tohle byla ta nejhnusnější podpásovka. Sama moc dobře věděla, jak to tehdy s Arthurem bylo. Proč tohle vůbec vytáhla?

„Opravdu? To myslíš smrtelně vážně?!" Vyjela jsem na ni prudce. „Tak za prvé, Arthur a já, je uzavřená kapitola plná omylů, za druhé, jsem s ním nikdy nic neměla a ty to moc dobře víš. Mám ho ráda, to jo. Arthur je jako můj bratr. Ale nic jsem s ním nikdy neměla. Všechny dřívější projevy něčeho víc, byly z jeho strany, ne z mojí. A i ty přestaly. Opravdu nechápu, proč to vytahuješ? Cítíš se teď líp? Promiň, že tě zklamu, ale já v tvojí situaci nikdy nebyla. Já Freda nepodvedla," naštvaně jsem vstala a vydala se ke dveřím. Kat mlčela. Už už jsem sahala na kliku, když v tom se ozvala.

„Omlouvám se," zastavila jsem se, ale nějak neměla sílu na to se otočit. Zavřela jsem oči a rozdýchávala vztek, který ve mně bublal jako doušek živoucí smrti na hodině lektvarů.

„Omlouvám se, Mayo. Takhle jsem to nemyslela. Já.. nechtěla jsem tě naštvat. Ani jsem to nemyslela tak, že jsi s Arthurem spala. Jak tě znám, to bys nikdy neudělala. Já.. prostě potřebuju pomoc. Jsem z toho zoufalá a nemám tušení, co mám dělat," otočila jsem se zpátky na ní. Vypadala zoufale. Opravdu zoufale. Bylo poznat, že už několik dní nespala. „Já ho nechci ztratit. George je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Nemůžu ho ztratit. To bych nepřežila," Kat měla hlavu v dlaních a slzy jí kapaly na světlé kalhoty. Kat byla strašná v tom, že člověk na ní nedokázal být naštvaný ať se snažil sebevíc. Prostě stačil jeden pohled a všechno bylo pryč. I tentokrát to na mě působilo a donutilo mě to vrátit se do křesla.

„Řekni mu pravdu. Bude lepší, když to uslyší od tebe hned, než za chvíli od někoho cizího," pak jsme obě mlčely. Já jsem svou radu řekla a teď bylo na ní, jestli to udělá nebo ne.

„Když já se tak strašně bojím, Mayo. Nejsem tak drsná jako ty. Nezvládnu to."

„Tady nejde o drsnost, Kat. Jde o pravdu a o to, co je správné," přerušila jsem ji a opřela se. „Víš co? Já teď půjdu, najdu George a pošlu ho sem za tebou. Tady budete mít na to klid. Budeš to mít za sebou," znovu jsem vstala a když jsem kolem ní procházela, stiskla jsem jí povzbudivě rameno. „Bude to v pohodě. Nemůžu ti to sice zaručit, ale tohle se prostě stává," pak jsem vyšla z komnaty ven. Nemusela jsem chodit daleko. Freda s Georgem jsem našla o chodbu dál.

„Kluci!" Zamávala jsem na ně.

„Mayo! Zrovna jsme chtěli jít za vámi. Něco vám oběma musíme říct!" Přiběhl ke mně Fred a rychle mě políbil. Chvíli jsem ho nechala, ale pak jsem se odtáhla.

„To my taky. Ale to vaše bude asi dobrá zpráva," obou ztuhly úsměvy na rtech.

„Kde je Kat?" Rozhlédl se George.

„Čeká na tebe v komnatě. Jdeme?" Oba vypadali celkem zmateně, ale šli za mnou.

„Děje se něco?" Naklonil se ke mně Fred. Zhluboka jsem se nadechla a pak se na něj lehce usmála.

„Tohle se nás netýká. Díky bohu," teprve teď mě napadlo, že to možná není nejlepší nápad. Nechci přijít ani o jednoho z nich, jestli se rozejdou. Teď už je na to pozdě. Gratuluju ti Mayo. Bravůrně jsi to podělala. Došli jsme ke komnatě. Hned se před námi objevily dveře a George vpadl jako velká voda.