NOVÝ ZAČÁTEK

II.

                    

O dva dny později mi přišel další dopis. Zase od Brumbála. Mám se opět dostavit do školy. Ještě jsem se ale táty neptala. Musím to udělat, než půjdu za Brumbálem. Takže dnes večer je moje poslední šance.

*

„Tati? Mohl bys prosím jít se mnou?" Vyzvala jsem ho, když jsme dovečeřeli.

„Samozřejmě," řekl vážně a následoval mě do mého pokoje. Teď se dozvím pravdu. Ale jsem na ni připravená?

„Co se děje, holčičko?" Zeptal se, kdy jsem za námi zavřela dveře. Nervózně jsem se posadila na židli.

„Stalo se snad něco? Může za to ten kluk? Nejsi těhotná, že ne?" Táta se posadil na postel.

„Ne to opravdu nejsem. A o něj teď nejde. Já... potřebovala bych se tě na něco zeptat." Zhluboka jsem se nadechla.

„Ano?"

„Když jsem byla malá.. opravdu malá, nestalo se mi něco? Něco podivného? Že bych.. že bych třeba.. zemřela?" Po tom, co jsem to vyslovila, táta úplně zbledl.

„Prosím. Musíš mi říct pravdu. Je to moc důležité," klekla jsem si k jeho nohám a vzala ho za ruce.

„Jak jsi na to přišla?"

„Na tom teď nesejde. Jen potřebuju vědět pravdu," naléhala jsem.

„Tak.. tak dobře," viděla jsem na něm, že tohle, co se mi chystá říct, je pro něj opravdu těžké.

„Úplně od začátku. Tenkrát jsem měl zůstat déle v práci. Bylo to těsně před tím, než ses narodila. Tvoje máma měla nějaké problémy a musela do nemocnice. Kdy jsem se tam dostal, řekli mi, že jsi na světě, ale vypadá to s tebou zle. Já i máma jsme byli zoufalí. Doktoři mi řekli, že jestli přežiješ, bude to zázrak, ale nebude to na dlouho. Dávali ti tak maximálně dva roky. Ty ses z toho ale dostala. Přežila jsi. Byl to můj nejšťastnější den v životě," na chvíli se odmlčel.

„A co bylo pak?"

„Byly to nejkrásnější roky mého života, ale báli jsme se. Když ti byly dva roky, byl jsem jako na trní. Ale nic se nestalo. Řekl jsem si, že doktoři nemusí mít vždycky pravdu. Tou dobou se ke mně dostaly zprávy o tom, že Voldemort vyvražďuje kouzelníky po rodech. Bál jsem se o svou rodinu. Celý další rok. Pak přišlo něco dalšího. Pár měsíců po tvých třetích narozeninách, jsi onemocněla. Tak strašně jsem se bál. Měsíc od měsíce jsi na tom byla hůř. Nevěděl jsem, co mám dělat. Hledal jsem pomoc úplně všude. Radil jsem se s každým čarodějem, kterého jsem potkal, ale nikdo mi nebyl schopný pomoct. A pak přišel říjen... To se ti ještě víc přitížilo. Byli jsme u tebe ve dne v noci. Celý měsíc. Bylo to posledního. Když jsem se vrátil domů, slyšel jsem zoufalý pláč tvé matky. Okamžitě jsem běžel za tebou. Matka tě držela v náručí a brečela. Prosil jsem všechny svaté o zázrak. A ten se taky stal. Pootevřeným oknem něco vletělo do pokoje. Vypadalo to jako nějaká zářící kulička. Vlétla do tebe a přivedla tě zpátky k životu," smutně se na mě usmál a setřel si slzu, která mu stékala po tváři.

„A co to bylo? Ta kulička?"

„Nejsem si jistý. Řekl bych, že to byla nějaká mocná síla. Svatí mě vyslyšeli a vrátili mi tě zpátky," teď už jsem to věděla. Nebyla to žádná mocná síla. Byla to duše. Duše toho, kdo zemřel na oné ulici.

*další den, ředitelna

Lehce jsem zaťukala na dveře.

„Dále!" Ozvalo se hned po zaklepání. Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř.