NOVÝ ZAČÁTEK

Další trable

Ani jsem se nenadála a červenec se přehoupl v srpen. Pomalu se blížily dvě úžasné události. Nejdřív mistrovství světa ve famfrpálu a potom návrat do Bradavic. Když táta přišel posledního července z práce, měl pro mě skvělou novinu. Podařilo se mu získat dva lístky na mistrovství! Kdy jsme si o mistrovství s Fredem psali, nebyl si jistý, jestli ještě nějaké budou. Moc by tam chtěl jít. O tom, že tam půjdu, jsem mu ještě nepsala. Doufám, že mě překvapí a že se tam uvidíme. Ale ještě víc doufám, že ho neuvidí táta. Neřekla jsem mu, že s někým chodím. Jediný, kdo asi něco tuší je babča. Naštěstí se o tom nikdy nezmínila. Její pohledy ale mluví za vše.

*

„Už je to tady! Do toho Irsko!" Seběhla jsem brzy ráno v den zápasu do kuchyně.

„Akorát včas. Rychle si něco vezmi a musíme vyrazit nebo nám odejdou i s přenašedlem," prošel kolem mě táta s obrovským batohem na zádech.

„Hezký čtyřlístek," usmála se na mě babča. Vykouzlila jsem ho hned po probuzení.

„Díky! To proto, že Irsko je nejlepší!" Zvolala jsem radostně. Celý červenec, byť jsem se chtěla učit, jsem strávila čtením různých časopisových článků o famfrpálu a samozřejmě jsem si přečetla Famfrpál v průběhu věků. Nikdy jsem si žádný sport nezamilovala jako tento. Rychle jsem si vzala namazaný chléb a mohli jsme vyrazit. Venku se teprve rozednívalo a bylo ještě poměrně chladno. Proto jsem si před snídaní oblékla legíny, bílé tílko s větším výstřihem a lehký zelený svetřík. Babča mi začarovala tašku, aby byla bezedná a do ní jsem si dala ještě kraťasy, pláštěnku pro jistotu, čisté prádlo a další teplejší věci na večer.

„Kam vlastně umístili přenašedlo? A jak vypadá?" Zajímala jsem se, když jsme se rozloučili a vydali se na cestu.

„Mělo by být támhle u lesa, ale nejsem si jistý, co to bude. Musí to být nějaká obyčejná mudlovská věc. Jednou jsem se přenášel se starou holinkou. nevím, komu ji vzali, ale ten smrad byl příšerný," zasmál se táta. Kopec k lesu byl příšerný. Zvlášť takhle po ránu. Když jsme se vyhrabali nahoru, postávala tam u malá skupinka lidí.

„Gregu!" Vykřikla nějaká blonďatá čarodějka, asi v tátově věku, a vrhla se tátovi kolem krku.

„Wando! Ahoj. Dlouho jsme se neviděli," táta ji krátce objal a pak ji pustil.

„A ty musíš být Maya!" Rychle se ke mě natáhla a objala mě. Když musím, tak musím.vůbec ale netuším, kdo mi to přikazuje.

„Mayo, tohle je moje sestřenice Wanda," představil ji táta. "Jak se máš, Wando? A co Theo?" Sestřenice. Takže moje šílená tetička. Paráda!

„Máme se skvěle. Theo na nás bude čekat až na místě. Teď jsem tady jen já s Arthurem. Arthure! Arthure!" Zavolala za sebe.

Z lesa se vynořil mladík. Mohl být tak stejně starý jako já nebo trochu starší. Byl vysoký, hnědovlasý a dobře stavěný. Když přišel blíž, všimla jsem si jeho výrazných hnědých očí. Byl opravdu hezký. Prostě takový typ, co se z něj holkám podlamují nohy.  Kdyby to nebyl vzdálený bratranec a neměla bych Freda, nevím jestli bych už taky nešla k zemi. Musí o něj být velký zájem.

„Arthure, pamatuješ si na strejdu Grega? Tohle je Maya, jeho dcera," představila nás teta Wanda.

„Jo. Ahoj. Těší mě," oslnivě se na mě usmál. Jo. Tenhle kluk je na sto procent nedostatkový zboží.

„Mě taky," uculila jsem se. Pane bože! Co to blbnu? Je to bratranec!

„Teda Arthure, vyrostl z tebe kus chlapa," poznamenal táta a potřásl si s Arthurem rukou. O tom žádná, tati. Projelo mi hlavou.Chvíli jsem tam jen tak stála a poslouchala rozhovor obou dospělých.