NOVÝ ZAČÁTEK

14.

„Hezké, že?" Ozval se za mnou ženský hlas. Leknutím jsem se otočila na ženu stojící ve dveřích.

*
„Je to takové moje hobby. Všechno to je poezie a básně. Většina je v angličtině. Mám i pár originálu ve francouzštině nebo němčině." Nic jsem na to neřekla.

„Promiň. Nechtěla jsem tě vyděsit." Omluvila se mi a vydala se ke mně. Vypadala jen o pár let starší než na fotkách. Stále byla krásná a vyzařoval z ní takový zvláštní klid.

„Jsem Luce. Keathova žena. Ale to asi víš, když jsi za námi přišla až sem." Usmála se na mně a natáhla ke mně ruku.

„Maya." Lehce jsem ji stiskla. Byla jsem trochu zmatená. Já jsem přišla až sem? Luce na mě chvíli tiše koukala. V očích se jí zrcadlila zvědavost a zároveň smutek.

„Omlouvám se za to civění. Já jen.. už je to tak dlouho. Moje milá Mira. Vaše podoba je vážně neskutečná, tak jak se k nám doneslo."

„Vy jste věděli, že vás budu hledat?" Zeptala jsem se, když jsem si její slova trochu urovnala v hlavě.

„Je to asi rok, co nám Sirius poslal dopis, že.. že jsi. Nejprve si myslel, že se Mira nějakým zázrakem vrátila, ale je to všechno složitější, nemám pravdu?"

„Ani nemáte tušení jak moc." Usmála jsem se. Obě jsme se trochu víc uvolnili. Luce se očividně ulevilo, že ze mě dostala aspoň jeden úsměv.

„Musíš mít hlad jako vlk. Pojď do kuchyně. Dáš si čaj? Nebo třeba kakao?" Zeptala se zvesela a zamířila pryč.

„Kakao zní skvěle." Odpověděla jsem rychle, než mi zmizela za rohem. Ještě jednou jsem se podívala na knihovnu a s kručícím žaludkem se vydala za Luce do kuchyně. Měla nádhernou kuchyni. Moderní, ale zároveň jednoduchá a praktická.

„Chcete s něčím pomoct?" Luce se na mě překvapeně otočila.

„Nemusíš mi vykat, Mayo. Vůbec si na to nepotrpím." Zasmála se. „Jsi hodná, že se nabízíš, ale teď to není potřeba." Remus měl pravdu, že tahle žena je samý úsměv. Cítila jsem se v její přítomnosti více než vítaná. Posadila jsem se ke stolu a sledovala ji, jak se ladně pohybuje po kuchyni a s pomocí kouzel chystá jídlo a pití. Znovu jsem se rozhlédla. V jednom rohu stál jeden vysoký příborník. Na zdi byly pověšeny další fotky a mezi nimi nástěnné hodiny. Bylo za deset minut deset.

„Co je dnes za den?" Zeptala jsem se mračíc se na hodiny.

„Úterý. Devátého září," otočila se na mě. Září. Už to jsou tři měsíce, co jsem odešla. A pořád jsem na začátku. Nic bych si teď nepřála víc, než mluvit s tátou a schovat se Fredovi do náruče. Setřela jsem slzu, co mi nezbedně stekla po tváři.

„Copak?" Zeptala se mně smutně a položila přede mně velký kouřící hrnek kakaa.

„Nic. Jen.. jen jsem si na něco vzpomněla." Pousmála jsem se a zadívala se do hrnku. Cítila jsem, že tohle nebyla jediná slza, která se snažila dostat na svobodu.

„Můžeš se mi svěřit. Nikomu to vyprávět nebudu. Bude to jenom mezi námi. Jsem dobrá posluchačka a umím udržet tajemství." Posadila se na židli vedle mě.

„Opravdu se nic neděje. Jen se mi zastesklo. To je všechno." Soucitně se na mě podívala.

„Doma rodičům určitě chybíš." Lehce jsem usrkla horkého kakaa.

„Ono je to trochu složitější." Povzdechla jsem si. „Ale oba mi chybí. Oni i můj přítel."

„Ty máš nového přítele?" Podivila se a pak se zašklebila. „Promiň. Už to dělám zase. Omlouvám se Mayo. Já vím, že nejsi Mira. Je to těžší, než jsem si myslela."

„To je dobrý, Luce. Já to chápu. Neurazím se kvůli tomu." Vděčně se na mě usmála a napila se.

„Takže. Přítel?" Nadhodila laškovně.

„Jo." Zaculila jsem se. „Jmenuje se Fred. Chodíme do stejného ročníku."

„A jak dlouho jste spolu?"

„Vlastně od mého prvního roku v Bradavicích. Takže už to jsou čtyři roky." Luce vykulila své hnědé oči.

„Páni. Čtyři roky? To je krásné." Rozplývala se. „Já si Keatha po třech letech vzala."

„Kde vlastně je? Tvůj manžel?"

„Už spí. Má za sebou dlouhou směnu. Je lékouzelník. Momentálně se může v práci přetrhnout. Pořád se něco děje. Zítra má ale volno, takže si můžeme popovídat." Usmála se na mě.

„To zní dobře." Několika doušky jsem dopila hrnek. Luce mávla hůlkou a přede mnou se objevil talíř plný jídla. Byla tu spousta zeleniny, masa i přílohy. Všechno to vypadalo báječně.

„Tos nemusela. Stačilo by mi něco malého." Luce jen protočila oči.

„Prosím tě. Potřebuješ do sebe dostat nějaké živiny a vitamíny. Po tolika prospaných dnech to potřebuješ. A ani nechci přemýšlet nad tím, kdy jsi naposledy jedna normální jídlo." Sjela mě přísným maminkovským pohledem, kterému jsem se neodvážila vzepřít.

„Jak dlouho jsem vůbec spala?" Zeptala jsem se mezi sousty.

„Je to skoro týden. Opravdu jsme se o tebe báli. I Keath už začínal být v úzkých. Nevěděli jsme, jestli tě máme nějak probudit, nebo se o tebe jen starat zatím co budeš nabírat sílu. Naštěstí ses probudila sama." To slovo týden mi znělo v uších jako výkřik. Ztratila jsem týden. Na to, co jsem všechno mohla vládnout za týden, jsem radši nechtěla pomyslet.

„Jsem vám oboum za tu péči nesmírně vděčná. Nevím, jak bych se vám mohla odvděčit. Zachránili jste mi život."

„Prosím tě," mávla nad mými slovy rukou. „To vůbec nestojí za řeč. Jsem ráda, že nás konečně taky někdo navštívil. Sice to ze začátku nevypadalo jako návštěva, ale je hezké mít zase někoho v domě. Když obě holky odjely do školy a Keath je v práci, je tu občas až děsivé ticho."

„Máte dcery?" Usmála jsem se a hned si vzpomněla na fotky miminek na schodišti.

„Ano ano. Dvě. Obě chodí do Krásnohůlek." s úsměvem vstala a přešla ke zdi s fotkami. Sundala dvě a pak se vrátila zpátky.

„Starší se jmenuje Cassandra. Chodí do třetího ročníku. Miluje létání na koštěti a ještě víc famfrpál. Opravdu nevím, po kom to ta holka má." Zavrtěla hlavou a podala mi první fotku. Byla na ni blonďatá holčička v Vánočního stromku s novým koštětem v ruce. Z jejího výrazu úplně čišelo štěstí. Čistá dětská radost. „I ve škole je šikovná, ale kdyby tolik času, co věnuje svému koštěti, věnovala radši učení, mohla by být lepší." Překvapilo mě, že se Luce neštítí tvrdé kritiky.

„Ta mladší.." na chvíli se odmlčela, „Mladší se jmenuje Mira. Po její tetě, kterou bohužel nepoznala." Podala mi druhou fotku. Byla na ní holčička s dlouhými hnědými vlasy, pronikavým pohledem a kouzelným úsměvem. Na klíně chovala malé černé kotě.

„Obě jsou krásné." Usmála jsem se.

„Děkuju," Luce se podívala na fotku své mladší dcery. „Miře je teprve jedenáct. Jela do školy poprvé. Hrozně jsem se bála, aby se ve škole necítila špatně. Aby mezi ně zapadla. Není tak otevřená novým věcem jako Cassie. Obě jsem předtím učila doma a do kontaktu se svými vrstevníky moc nepřišly. Hrozně se mi ulevilo, když mi přišel dopis, že se jí ve škole moc líbí a že si našla kamarádky." S úsměvem jsem jí podala obě fotky zpátky. Luce vstala a šla je pověsit zpátky. S rukama založeným na prsou tam zůstala stát.

Tak tu máme další kapitolku :) Dnešek je pro mně a i tenhle příběh opravdu významný, protože dnes jsme společně překročili hranici 15K přečtení!!!! Je to neuvěřitelné!!! Děkuju vám všem, kteří čtete ❤️