Fred
Stáli jsme s Georgem na místě. Připraveni čelit smrtijedům. Sakra. Čelil bych i samotnému Voldemortovi. To byl ale Harryho boj. Věděl jsem to já i všichni ostatní, ale nikdo to nechtěl přiznat.
"Tohle čekání je hrozný," špitnul George do ticha, které nás obklopovalo. Neviditelný štít, který profesoři a členové řádu vytvořili kolem celého hradu, pomalu nepropustil ani vítr. Nebo mi to prostě tak přišlo.
Celý den jsem myslel na Mayu. Prostě jsem si nemohl pomoct. Když jsme se sem vrátili, s Fénixovým řádem za zády, automaticky jsem se po ní rozhlížel, i když jsem věděl, že tady není. Snažil jsem se k její absenci vytvořit nějaký smysluplný názor. To, že zmeškala Billovu svatbu mě neskutečně mrzelo, ale nedalo se s tím nic dělat. Nemohla to vědět. Merlin ví, kde jí v tu chvíli byl konec.
Na druhou stranu to, že se schyluje k něčemu velkému tady v Bradavicích, se neslo po celém světě. Musí to vědět. Musí vědět, že jsem tady. Že budu bojovat ze všech sil. Za nás za všechny.
"Jak se cítíš, Freddie?" Podíval jsem se na bratra, který mi byl po boku. Byl tam, kde byl celý náš život. Teď sledoval stíny na kopci, kde na nás čekala armáda nepřátel. Byla už tma a když se konečně začalo něco dít, nikdo to nepřehlédl. Smrtijedi začali ničit náš štít.
"V pohodě. Co ty?" Otočil ke mě hlavu. Tváři jsem mu viděl odhodlání, ale jeho oči skrývaly strach. Stejně tak na tom byly ty mé.
"Já taky." Usmál jsem se na něj a šťouchl ho loktem, jak jsme to měli ve zvyku. Pak už jsme tam zase tiše stáli na stráži a sledovali, jak se štít začíná ničit.
"Víš, svým způsobem jsem rád, že tady Maya s Katie nejsou, ale.." Svou větu nedokončil, ale já přesně věděl, na co myslí. Ale rád bych ji naposledy viděl, objal a políbil.
"Já taky, brácho. Já taky." Souhlasil jsem a zvedl oči k nebi, na kterém se začaly vznášet kusy zničeného štítu. Nestihly ani dopadnout na hradby, když se ozvaly první rány a výkřiky.
Bitva začala.
Maya
Jak můžu zachránit mého Freda? Můžu ho zachránit? To bylo jediné, co mě doopravdy zajímalo. Proč jsem sem doopravdy přišla. A teď jsem tu odpověď konečně dostala. Poprvé za ty dlouhé měsíce, možná i déle, jsem konečně dostala přímou odpověď.
"Je to to, co jsi potřebovala vědět?" Zeptala se mě s úsměvem Mira.
"Ano," vzlykla jsem a pak se se slzami v očích lehce rozesmála. Sledovala jsem usměvavé tváře kolem sebe.
Z ničeho nic se Sirius zamračil a promnul si hruď přímo nad srdcem. Pocítila jsem lehký závan strachu.
"Co se děje?" Zeptala se starostlivě Mira.
"Něco je špatně. Hodně špatně." Najednou mě polil studený pot.
"Bitva," zašeptala jsem. "Bitva už začala. Musím se tam hned dostat." Začala jsem se zmateně rozhlížet a hledat cestu, jak se z tohoto světa dostat. Panika zaplavila celé mé tělo.
"Musíš uklidnit svoji mysl. Jinak se odtud nedostaneš." Poradila mi babička. Začala jsem zhluboka dýchat a snažila se uklidnit. Když jsem zvládla uklidnit srdeční tep, podívala jsem se na ně. Cítila jsem, že to funguje.
"Mám vás všechny moc ráda. Děkuju." Stihla jsem zašeptat, než jsem z bílého místa zmizela a vrátila se zpátky do svého těla.
*
Jako první jsem pocítila chlad kamene, na kterém jsem ležela. Pak jsem ucítila teplou kožešinovou přikrývku, kterou jsem měla na sobě. Najednou, jako přílivová vlna se přes mně převalily pocity strachu, nejistoty a odhodlání. To byl Fred. Naše pouto je zpátky. Otevřela jsem oči. V jeskyni bylo světlo. Světlo z hořícího ohně. Deidra spala na přikrývkách vedle něj.
"Deidro?" Oslovila jsem ji chraplavě. Trhnutím se probudila a podívala se na mě.
"Konečně jsi zpátky." Zamumlala a zvedla se ze země.
"Konečně? Jak dlouho jsem byla mimo?" Zeptala jsem se zmateně.
"Moc dlouho." Zamračila se a přešla ke mě, aby mi změřila tep. "Několik měsíců."
"Cože?" Vyjekla jsem a pak se zarazila. "Bitva." Žaludek se mi sevřel. Zmeškala jsem to? Vždyť mi řekli, že právě začala!
"Musíš se tam přenést hned teď. Nezmeškala jsi ji, ale kdybys otálela o něco dýl, přijdeš pozdě." Rychle jsem vyskočila na nohy a zamířila k východu.
"Počkej! Dostat se ven ti zabere spoustu drahocenného času."
"A jak se mám odtud dostat?"
"Vytvořím ti portál."
"Já myslela, že jeskyně je proti jakýmkoliv kouzlům chráněná." Podívala jsem se na ni zamračeně. Deidra začala mávat rukama ve vzduchu u nejbližší stěny.
"Být Průvodce má své výhody." Mrkla na mě a rozhodila rukama do stran, čímž otevřela portál, který vypadal jako by byl z průzračné vody.
"Děkuju," vyhrkla jsem a vešla dovnitř.
Fred
Bitva byla v plném proudu. Síly nám všem ubývaly. Bylo jich prostě moc a nás strašně málo. Od chvíle, kdy jsme se s Georgem přesunuli do hradu, abychom bránili studenty, kteří se rozhodli bojovat s námi a ty, co ještě nestihli školu opustit, to šlo všechno z kopce. George se mi někde ztratil, ale jeho místo zabral Percy. Nikdy bych do něj neřekl, že bude bojovat jako pravý Nebelvír. Ale opak byl pravdou. Percy byl opravdu dobrý a několikrát se mu podařilo zachránit mi krk. Ron, Harry a Hermiona tu byli taky.
Chlápkovi, co zrovna bojoval s Percym, sklouzla kápě z hlavy.
"Vítejte, pane ministře!" Slyšel jsem vykřiknout svého bratra, což přitáhlo moji plnou pozornost. Percyho kouzlo ministra odzbrojilo a podle jeho reakce snad i zranilo. "Už jsem Vám řekl, že dávám výpověď?" Pokračoval Percy. Nevěřícný úsměv se mi rozlil po tváři.
"Prima vtip, Percy!" Rozchechtal jsem se a poslal svého protivníka omráčeného k zemi. Tuhle událost si budu pamatovat až do smrti. Škoda, že tu není i George. Byl by na Percyho pyšný. Ale určitě bude, až mu o tom budu vyprávět.
"Tys řekl opravdový vtip, Percy... myslím, že jsem od tebe žádný neslyšel od té doby, co.." Smál jsem se a pak přišla rána následovaná prudkou bolestí.
Myslí mi proběhla vzpomínka na Mayu.
Zdálo se mi, že ji vidím.
Byla jako anděl, obklopená oslnivou září.
Přišla si pro mně.
Jedna jediná otázka. Ano nebo ne?
PattyT
Pozn.
Tuhle písničku jsem si prostě nemohla odpustit. 🙈😃