Byla to velká černá tečka na konci vyprávění. Opravdu mi v tu chvíli došla všechna slova. Kat mě nadějně pozorovala.
„Proč mlčíš? Prosím. Mayo. Musíš mi pomoct. Prosím," škemrala pořád dokola.
„Katie!" Okřikla jsem jí asi víc než bylo potřeba. „Promiň. Já přemýšlím a vůbec netuším, jak ti mám poradit. Sama jsem to nikdy nezažila a.."
„A co Arthur?" Vyhrkla najednou. Překvapeně a ublíženě jsem se na ni podívala. Tohle byla ta nejhnusnější podpásovka. Sama moc dobře věděla, jak to tehdy s Arthurem bylo. Proč tohle vůbec vytáhla?
„Opravdu? To myslíš smrtelně vážně?!" Vyjela jsem na ni prudce. „Tak za prvé, Arthur a já, je uzavřená kapitola plná omylů, za druhé, jsem s ním nikdy nic neměla a ty to moc dobře víš. Mám ho ráda, to jo. Arthur je jako můj bratr. Ale nic jsem s ním nikdy neměla. Všechny dřívější projevy něčeho víc, byly z jeho strany, ne z mojí. A i ty přestaly. Opravdu nechápu, proč to vytahuješ? Cítíš se teď líp? Promiň, že tě zklamu, ale já v tvojí situaci nikdy nebyla. Já Freda nepodvedla," naštvaně jsem vstala a vydala se ke dveřím. Kat mlčela. Už už jsem sahala na kliku, když v tom se ozvala.
„Omlouvám se," zastavila jsem se, ale nějak neměla sílu na to se otočit. Zavřela jsem oči a rozdýchávala vztek, který ve mně bublal jako doušek živoucí smrti na hodině lektvarů.
„Omlouvám se, Mayo. Takhle jsem to nemyslela. Já.. nechtěla jsem tě naštvat. Ani jsem to nemyslela tak, že jsi s Arthurem spala. Jak tě znám, to bys nikdy neudělala. Já.. prostě potřebuju pomoc. Jsem z toho zoufalá a nemám tušení, co mám dělat," otočila jsem se zpátky na ní. Vypadala zoufale. Opravdu zoufale. Bylo poznat, že už několik dní nespala. „Já ho nechci ztratit. George je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Nemůžu ho ztratit. To bych nepřežila," Kat měla hlavu v dlaních a slzy jí kapaly na světlé kalhoty. Kat byla strašná v tom, že člověk na ní nedokázal být naštvaný ať se snažil sebevíc. Prostě stačil jeden pohled a všechno bylo pryč. I tentokrát to na mě působilo a donutilo mě to vrátit se do křesla.
„Řekni mu pravdu. Bude lepší, když to uslyší od tebe hned, než za chvíli od někoho cizího," pak jsme obě mlčely. Já jsem svou radu řekla a teď bylo na ní, jestli to udělá nebo ne.
„Když já se tak strašně bojím, Mayo. Nejsem tak drsná jako ty. Nezvládnu to."
„Tady nejde o drsnost, Kat. Jde o pravdu a o to, co je správné," přerušila jsem ji a opřela se. „Víš co? Já teď půjdu, najdu George a pošlu ho sem za tebou. Tady budete mít na to klid. Budeš to mít za sebou," znovu jsem vstala a když jsem kolem ní procházela, stiskla jsem jí povzbudivě rameno. „Bude to v pohodě. Nemůžu ti to sice zaručit, ale tohle se prostě stává," pak jsem vyšla z komnaty ven. Nemusela jsem chodit daleko. Freda s Georgem jsem našla o chodbu dál.
„Kluci!" Zamávala jsem na ně.
„Mayo! Zrovna jsme chtěli jít za vámi. Něco vám oběma musíme říct!" Přiběhl ke mně Fred a rychle mě políbil. Chvíli jsem ho nechala, ale pak jsem se odtáhla.
„To my taky. Ale to vaše bude asi dobrá zpráva," obou ztuhly úsměvy na rtech.
„Kde je Kat?" Rozhlédl se George.
„Čeká na tebe v komnatě. Jdeme?" Oba vypadali celkem zmateně, ale šli za mnou.
„Děje se něco?" Naklonil se ke mně Fred. Zhluboka jsem se nadechla a pak se na něj lehce usmála.
„Tohle se nás netýká. Díky bohu," teprve teď mě napadlo, že to možná není nejlepší nápad. Nechci přijít ani o jednoho z nich, jestli se rozejdou. Teď už je na to pozdě. Gratuluju ti Mayo. Bravůrně jsi to podělala. Došli jsme ke komnatě. Hned se před námi objevily dveře a George vpadl jako velká voda.
„Katie!" Vykřikl a vrhl se na ní a sevřel ji v objetí. Fred u byl skoro uvnitř, ale na poslední chvíli jsem ho vytáhla zpátky na chodbu.
„Počkej," zavřela jsem dveře.
„Proč? Co se stalo? Proč Kat brečí?" Zmateně se na mě díval a pak se podíval na mizející dveře.
„Bude lepší, když si tohle vyřídí sami," poodešla jsem k lavičce a sedla si.
„Tak mi to řekni. George mi to stejně řekne," přisedl si ke mně.
„Já.. já nemůžu," dala jsem si hlavu do dlaní.
„Proč? Zabila snad někoho? Co by se mohlo stát? Byla o prázdninách celou dobu tady. Tady se nikdy nic neděje. A Kat jen tak bezdůvodně nebrečí.."
„Prosím! Ticho. Tohle není moje věc. Já se snažím být dobrou kamarádkou, ale někdy je to nad moje síly. Prostě to nezvládám. Bože. Neměla jsem ho sem vodit. Jsem tak blbá," vrtěla jsem hlavou. Tohle je konec. A můžu ta to já.
„Tak už mi to konečně řekni! Co se sakra stalo?!" Tlačil na mě.
„Kat někoho měla," zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla, abych se uklidnila.
„Cože? To nechápu."
„Když jsme byli pryč, Kat něco s někým měla," ještě chvíli se tvářil nechápavě, ale pak mu to došlo.
„Ona ho podvedla!" Vyhrkl.
„Ticho! Nemusí tě slyšet celý hrad," okřikla jsem ho trochu hlasitěji než jsem chtěla. „Měli tu tajnou silvestrovskou párty. Byla opilá, nevěděla co dělala. A taky byla nešťastná, že jsme jí tady nechali samotnou," Fred vypadal, že naštváním snad praskne. Úplně mu zčervenaly uši. „Já jí věřím. Miluje George víc než všechno na světě. Kdyby byla při sobě, nikdy by to neudělala. A já jsem špatná kamarádka, protože jsem ji přímo hodila do jámy lvové, když to zrovna řekla mě a byla zdrcená. Chtěla, abych jí poradila, protože už jsem si tím prošla, ale akorát mě tím naštvala a trochu jsme se pohádaly. Já jsem tě nikdy nepodvedla a ona to ví. Byla jsem strašně naštvaná a prakticky jsem ji donutila k tomu, aby Georgeovi řekla pravdu hned teď," Fred mě jsem v tichosti poslouchal. Když jsem se na něj po delší době znovu podívala, už nebyl tak rudý vzteky. Přemýšlel. Dost hluboce.
„S kým?" Pořád se na mě nepodíval.
„S Archiem od nás," nic na to neřekl. „Frede?" Zhluboka se nadechl a pak se na mě otočil. Čekala jsem, že v jeho tváři rozpoznám nějaký vztek a nebo nějakou jinou emoci, ale žádná tam nebyla. V jeho očích jsem poznala jen smutek a zklamání.
„Já.. nevím, co na to říct. Mám Kat rád, ale tohle jsem teda od ní nečekal. Chápu, že když to člověk přežene s pitím, tak dělá to, co by normálně nedělal, ale.. tohle je na mě trochu moc," přesně jsem věděla, jak to myslí. Oba jsme na tom byli stejně.
„Já vím, Frede. Já je nechci ztratit. Ani jednoho. Bojím se toho, že když spolu nezůstanou.." Do očí se mi nahrnuly slzy. Poslední, co jsem viděla, byla velká slza, která stekla Fredovi po tváři. Pak jsem zabořila hlavu do jeho svetru a rozbrečela se.
*
Seděli jsme tam několik desítek minut než se zeď pohnula. Tak trochu jsem čekala, že z nich vyběhne naštvaný George a v patách mu bude ubrečená Kat, ale to se nestalo. Vyšli oba najednou. Ne spolu, ale najednou. Oba vypadali ubrečeně a s prázdnými výrazy šli k nám. Vstala jsem a nervózně jsem udělala pár kroku k nim. Zastavili jsme se proti sobě. Fred byl v mžiku vedle mě.
„G?" Oslovil svého bratra, ten se na něj jen podíval.
„Pojď," vyzval ho a otočil se k odchodu. Pak se ale ještě otočil na mě. „Promiň," řekl a pak se i se zmateným Fredem za zády vydal do tichých chodeb hradu. Chvíli jsem se za nimi dívala, dokud nezmizeli z rohem. Za co se mi omlouval? Zmateně jsem se otočila na Kat.
„Co to mělo znamenat? Proč se mi omlouval? Co se stalo?"
„Kdy jsme zůstali sami, nejdřív jsem ho nechala, aby mi řekl tu dobrou zprávu. Trval na tom, že bude mluvit první. Nechala jsem ho domluvit a pak spustila. Řekla jsem mu úplně všechno," Fred mi vlastně taky chtěl něco říct, ale to snad může i jindy.
„A co on na to?" Kat se zhluboka nadechla.
„Chce si dát pauzu. Chce si to promyslet. Nechce se se mnou rozejít, protože mě miluje. A já miluju jeho. Vím, že mi tohle nikdy neodpustí, ale prosila jsem ho o druhou šanci. Na to mi řekl, že potřebuje čas. A tak to skončilo," Kat byla smutná, hodně smutná, ale už nebrečela. Rychle jsem ji objala.
„No vidíš. Není to úplný konec. Máš naději. A když máš naději, je všechno možný," zkusila jsem ji trochu povzbudit. Jenom tiše přikývla.
„Tak pojď. Stavíme se cestou v kuchyni. Vezmeme si horkou čokoládu a zavřeme se v pokoji na zbytek dne," pořád jsem ji držela kolem ramen a vydaly jsme se cestou ke kuchyni.
„Kat. Omlouvám se."
„Za co?"
„Za to, že sem tě předhodila Georgeovi tak rychle. Kdybych byla dobrá kamarádka, pomohla bych ti něco vymyslet a nějak tě uklidnila," sklopila jsem hlavu a dívala se na špičky svých bot.
„Neomlouvej se. Já bych ti měla poděkovat. Kdybych mu to neřekla já teď, dověděl by se to od někoho jiného později. A to by bylo mnohem horší. George mi řekl, že si váží toho, že jsem mu to řekla hned. Myslím, že i díky tomu mě ve vteřině nazavrhl. Takže ti děkuju, Mayo. Přesně tohle jsem asi potřebovala. Děkuju," nenápadně jsem si setřela slzu, která mi stekla po tváři a podívala se na ní. Nevypadala naštvaně. Opravdu mi za to byla vděčná.