Forbidden love - Zakázaná láska

Hrdá nevěsta bez šťastného konce

// Tak mám tady po dlooouhé době další kapitolu příběhu:) Já vám říkala, že k nim mám ještě hodně co říct:) Dejte mi vědět, jak se Vám kapitola líbila, nebo naopak nelíbila..? O:) N.<3

Zvláštní, že jsem to tak měla vždycky. Vždycky když jsem udělala něco špatného, byla myšlenka na spánek až ta poslední. Proto jsem roztřesenými prsty odsunula židli u kuchyňského stolu a posadila se. Položila jsem si hlavu do dlaní a několikrát se nadechla. Byla jsem v takovém šoku, že jsem nemohla uronit ani slzu, ačkoliv mi tělo naznačovalo, že rozbrečet se, je ta správná reakce. Vzlykala jsem ale na prázdno. Moje racionální stránka, která se obvykle projevuje jen až když dojde na nějakou katastrofu, mi napovídala, že pláč teď nic nevyřeší. Pak jsem se na sebe podívala a zase vstala od stolu. Kdyby mě takhle někdo viděl, pravděpodobně by si myslel, že mi někdo ublížil proti mé vůli. A to bylo pravděpodobně až to poslední, co jsem ještě potřebovala. I když, po tom všem, kdo ví... Neochotně jsem se přesunula do sprchy. Hlavou mi zmateně běhaly myšlenky jedna přes druhou a já se pořád dokola uklidňovala, že nic nemůže být tak zlé, jak se momentálně zdá, že všechno se nějak vyřeší... Jenže jsem zároveň věděla, že tohle je konec všeho, tak jak to znám. A tak jsem se zmítala v pocitech, zatímco jsem česala své dlouhé rezavé vlasy, oblékala se a seděla na prahu kuchyně a pozorovala horké letní ráno. V ledových dlaních jsem svírala hrnek s již vychladlým šálkem kávy, zatímco jsem kouřila jednu cigaretu za druhou. Nějak se mi podařilo najít krabičku, kterou jsem měla ulitou ještě z dob, kdy jsem měla svoje rebelské období. Byl to strašný zlozvyk, ale upřímně ...? Jak bych ještě něco mohla pokazit víc, než jsem to doteď zvládla? Už jsem nevěděla, jestli se třesu díky svým pocitům nebo zimou. Naprosto neopodstatněnou zimou uprostřed července. A v moment, kdy se Slunce vyhouplo výš na nebe jsem se zvedla, šálek s nedopitou černou kávou jsem postavila na kraj kuchyňské linky a zamířila jsem do svého pokoje. Po cestě jsem vnímala, že se přestávám třást. V momentě, kdy jsem se pro něco rozhodla mě všechny špatné pocity opustily a soustředila jsem se pouze na svůj cíl. Vlasy jsem si upravila do elegantního drdolu, ze skříně vytáhla přiléhavé černé šaty s odhalenými zády a hlubokým výstřihem. Na krk jsem si připevnila pevný stříbrný řetízek a nasadila svůj zásnubní prsten. Odlesk žalostně velkého diamantu na něm mě oslepoval. Pak přišel čas na make-up. Tentokrát jej byla potřeba spousta, abych zakryla obrovské kruhy pod očima. Následovaly černé stíny, černá tužka, řasenka a rudá rtěnka. Nakonec příšerně těžký parfém, malá kabelka na cigarety, vysoké podpatky a velké slunečná brýle. Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla a pak se otočila na místě. Vzduch kolem mě se změnil. Na chladnější. Dokonce i Slunce se tomuto místu vyhýbalo. Ještě na pár vteřin jsem nechala oči zavřené a když jsem se otevřela, spatřila jsem před sebou kamennou vstupní bránu Manor. Nemusela jsem se ani namáhat s klepáním, dveře se totiž otevřely sami. Myslím, že není nutné popisovat, kolik vzpomínek na mě v moment, kdy jsem překročila práh toho příšerného domu dolehlo. Ale zbavila jsem se jich jedním potřesením hlavou. Překvapivě mi ani nenaskočila husí kůže. Moc dobře jsem si ze svého pátého ročníku pamatovala, jak se sem chodí na návštěvu. Byla jsem na sebe pyšná, že se mi netřásly ruce a nebála jsem se. Možná je to prostě tím šokem a potřebou věci okamžitě vyřešit. Dokráčela jsem doprostřed vstupní haly, s brýlemi stále na očích. Dveře se za zvuků mých podpatků dopadajících na chladnou kamennou zem začaly pomalu zavírat a místnost potemněla. Zastavila jsem se a zvedla hlavu ke schodům. Bez okolků jsem vytáhla z kabelky cigarety a připálila si.

"Co tady má člověk udělat pro skleničku vína ..?" Zeptala jsem se otráveně a ruku si založila v pase. Za několik vteřin se na schodech objevil sám pan velký Draco Malfoy a po jeho boku nekráčel nikdo jiný než jeho blonďatá snad sestra Lisa. Protočila jsem oči.