Forbidden love - Zakázaná láska

All was well.

//Nebojte, nekončím!♥

Už když jsem byla malá, měl taťka zvláštní sklony mě děsit. Vždycky, když mě uspával mi říkal, že mám pod postelí bubáka a nesmím slézt dolů, nebo mě kousne do nohy. Uznávám, teď už by to na mě asi neplatilo a došlo by mi, proč ho máma nechá děsit jejich jedinou dceru, aby v noci nebloudila po domě. Ale taťka si vždycky najde alternativu. Když jsem mu žiletkou soustředěně přejížděla po neudržované tváři, zničeho nic mě chytl za zápěstí, až mi žiletka vypadla z ruky. Nutno podotknout že po množství silného kafe se mi ruka třepala již sama od sebe a byl vůbec zázrak, že mi před očima netancovaly hvězdičky. Málem jsem vykřikla, ale naštěstí jsem uvědomila, že je noc a všichni spí.

"Tati.. mohla jsem tě říznout." Dodala jsem šeptem vyděšeně a už se shýbala pro žiletku. Táta mě ale nechěl pustit.

"Lily..to co jsem ti řekl tenkrát v ložnici.."

"Tati, to nic, už jsme to vyřešili." Dodala jsem a zkoumavě jsem se na něho dívala.

"Lily.."

"Tati, no tak.." Usmál se.

"Budeš tak laskavá a necháš mě domluvit?" Pokrčila jsem rameny. "Něco jsem z toho opravdu myslel vážně." Dodal váhavě a já si dala volnou ruku v bok. Znovu se pousmál a pokračoval. "Jsi opravdu jako máma. Ale jenom v tom nejlepším ohledu. Na Vás holky totiž neexistuje špatný úhel pohledu. A jsem na Tebe pyšný. Stačí se jen rozhldénout okolo sebe a vidím, co všechno jsi dokázala." Usmál se a já se taky usmála. Na nějaký výraznější projem emocí jsem ale byla příliš vyčerpaná. Mám dojem, že si odpočinu, až se vrátí maminka. Jestli se vrátí.

"Teď už to můžu dokončit? A bez přerušování prosím, v zastavování krvácení se ještě budu muset procvičit." Přikývl a já se dala do práce. Když jsem skončila a táta se vrátil ze sprchy, kterou potřeboval jako sůl, ukázalo, že má hlad. A zatím co spořádal kus sýrovho koláče, kus dýňového, dýňové muffiny, plech sirupových košíčků, ledové bonbony a masové pyrožky, stihla jsem já uklidit jeho ložnici, vysát, otevřít okno, vyměnit ložní prádlo, přinést čisté květiny a přichystat čisté oblečení. Později nad ránem mi proto zbyla jen spousta špinavéo nádobí, spousta dortů k pečení a jeden spokojený a spící otec. Rozhodla jsem se, že pokud se má vrátit mamka, chce to něco speciálnějšího, než sirupového košíčky, a tak jsem se dala do přípravy dvoupatrového dortu. Zatímco se ve dřezu kouzlem umývalo nádobí, někdo mě zatahal za zástěru. Otočila jsem se a opět jsem uviděla Mary, která si k tělu tiskla medvídka. Mrkla jsem na hodiny. Bylo něco okolo čtvrté ranní. Pak jsem si utřela ruce do zástěry a vzala Mary do náručí.

"Co se děje broučku?" Zeptala jsem se s úsměvem a odhrnula jsem jí havraní vlasy z čelíčka. Přitiskla se ke mě.

"Já jsem měja škajedej sen."

"Ale, nic si z toho nedělej, to byl jen sen. A sny přece nejsou skutečné. Co se ti zdálo?" Zeptala jsem se, když v tom momentě seběhl schody vyděšený Scorpio. Nejspíš si všiml, že Mary není na svém místě v posteli. Chtěl něco říct, ale nakonec se jen postavil za mě a políbil mě do vlasů. Přesto, že byl ještě hrůzou bez sebe si oddechl. Tohle umění děsit lidi, bude zkrátka v rodině. Nebo ná jen možná na všech příliš záleí a vyleká nás každý maličkost.

"Že všichni odešli. Nejdřív teta Fleur a strejda Bill. Pak strejda George.. a všichni. Ty taky."

"Vidíš zlatíčko, tak poznáš, že to byl jen zlý sen, já byc Tě nikdy neopustila. Ale proč by všichni odcházeli, vždyť je nám tady dobře, ne?"

"A proč odešla babička Ginny?" Dodala a vzhlédla ke mně. Polkla jsem a obrátila hlavu ke Scorpiovi. Opřela jsem si čelo o jeho hruď a párkrát se nadechla ve snaze potlačit slzy.

"Zlatíčko, uvidíš že babička bude brzy zpět. Třeba zrovna zítra."

"Slibuješ?" Zeptala se Mary. Ne, neslubuju. Chtělo se mi vykřiknout, že tohle já slíbit nemůžu, ale copak jsem mohla zklamat tyyhle smutná zelená očička?

"Slibuju." Přikývla jsem a pohladila ji po vlasech. Pak přivřela oči a zavrtěla se.

"Co to pečeš Anno?" Zeptala se už s úsměvem. Pousmála jsem se.

"Chceš ochutnat?" Zeptala jsem se a na lžičku nabrala trochu malinové polevy a dala Mary ochutnat.

"Mm.. je to moč dobjý. Ječe?"

"Ne, už stačilo, zlato, teď půjdeš zase spinkat." Poslala jsem ji zpět nahoru a konečně se posadila Scorpiovi na klín. Zabořila jse mu hlavu do ramene a nechala spadnout pár slz. "Já mám strach, že se tátovi nepodaří mamku přesvědčit, aby se vrátila zpět."

"Lils.. Vaši prostě patří k sobě, z toho bych neměl strach." Políbil mě do vlasů a já se najednou cítila strašně unavená.

Zbytek jsem se dozvěděla až z vyprávění. Když jsem se vzbudila, v posteli podotýkám, taťka už byl pryč, i když sotva svítalo. Oblékla jsi to, co jsem mu připravila.. Máminu oblíbenou zelenou kravatu. Nejprve se vydal do lasturové vily. Too nebylo moc originální, protože to napadlo i mě. Ale ukázalo se, že tam mamka skutečně nějakou dobu byla. Sice tam bylo bezchybně uklizeno, ale kromě typické vůně Fleur - rozmarýnu a citronu se zde vznášela i vůně skořice a pomeranče, tpyická pro naši mamku. A taky ležel přes židli přehozený jeden z jejich oblíbených svetrů. Na to se taťka vydal na místo, které by mě v životě nenapadlo. Do Bradavic. Zdálo se, že tyhle jarní prázdniny se rozhodla odjet drtivá většina studentů až na čtyři, nebo pět domů, a tak profesorka McGonagallová dovolila mamce na pár dní zůstat, projít si hrad, dát si s ní šálek čaje, postupně rozebrat celou naši rodinu a další věci. Nakonec taťka našel mamku na svahu u jezera. Seděla na mokré trávě v sychravém a studeném ani ne tak jarnám počasí si tiskla svetr k tělu a hleděla na jezero do dálky. Nedaleko ní se skláněla k zemi velká vrba a po jezeře se proháněl její paron. Bylo to to místo, kde se s ní táta poprvé rozešel, aby zachránil svět a měl o ni strach. Prostě si jen sedl vedle ní, půjčil jí svoje sako, vykouzlil patrona a chvíli jen tak mlčky seděli. Až se začalo stmívat, položila mamka taťkovi hlavu na rameno a on ji vzal za ruku. Naprosto bezeslov tam seděli a pozorovali hvězdy. Jak už jsem kdysi zmínila - naši dokáží zázraky a bezeslov. Když se vraceli, táta dostal od profesorky McGonagallové pár výchovných pohlavků, ještě předtím, než jí stihl vysvětlit, že je zase všechno v pořádku. Domů se vrátili až dalšího rána. Ruku v ruce, úsměvy na tvářích. Všechno bylo, jak má být.