Forbidden love - Zakázaná láska

Little witch.

//Hádám, že se vám kapitola bude hodně líbit:D Komentujte, jsem zvědavá na reakce:D:)

Dokázal bych vyprávět o spoustě divných a děsivých věcech. Ale na tohle jsem jen těžko hledal slova. Tu noc jsem měl divný sen. Celý den jsem bloumal po hradě, jako ve snách a před očima jsem měl stále obrázek plačící Lily. Nejsem na to hrdý, ale už jsem ji viděl mnohokrát brečet. A pokaždé mě z toho zvláštně bolelo srdce. Jako by mi někdo svíral hrudník tak pevně a já nemohl dýchat. Tentokrát to bylo jiné. Vždycky jsme měli spoustu problémů, ale vždycky jsme si taky byli jistí, že ať jsou sebedrastičtější, najdeme způsob, jak je vyřešit. Nikdy jsem její slzy neviděl rád. Po pravdě mě děsily. Děsilo mě to, že jí nemůžu pomoct. Ale tentokrát plakala čistě kvůli mně. Konkrétněji kvůli tomu, že nemůže být se mnou, i když to bylo absurdní. Protože to byla jedna z mála věcí, kterou jsem chtěl opravdu i já. Moje kroky směřovaly automaticky do koupelny prefektů. S mým postavením - a ne že bych se chtěl vychloubat- bylo občas těžké dosáhnout vytoužené samoty, aniž bych vzbudil ještě větší zájem. Postavil jsem se naproti jednomu z mnoha zašlých zrcadel a uvolni si roztřesenými prsty kravat. Co jsem to byl za autoritu, když mi dělala problém i taková hloupost. Sklonil jsem se k ledové vodě a v marné snaze, že mě probere a projasní mi mysl a úsudek jsem si dlaněmi promnul obličej. Jak už jsem naznačil, bezvýsledně. Zklamaně jsem se vydal směrem ke své ložnici. Konečně osamělý, snad bohudík, či bohužel jsem se ve velké prázdné místnosti a především posteli laděné do tmavých barev zjistil, že se začínám neovladatelně třást celý. Pokusil jsem se zachovat chladnou hlavu a natáhl se pro whiskey a skleničku. Občas jsem děkoval bohu za příjmení, jímž jsem se pyšnil. Alkohol trochu otupoval moje smysly a rozpíjel obrazy v mé mysli. Před očima jsem měl stále a pořád jen ji. Povzdychl jsem si. Takhle tomu bylo vždy.. Těžko bych určil chvíli, kdy jsem myslel na něco jiného, než na její hřejivou osobnost, zrzavé vlasy a zelené oči. A teď? Teď jsem viděl moje zrzavé vlasy zcuchané zoufalstvím a zelené oči zalité slzami. O hřejivé osobnosti snad ani nemohla být řeč. Byl to hrozný výjev. Jsem si jist, že z jediného pohledu na ni by se rozplakal i někdo se srdcem z kamene. Opřená o stěnu, tělem jí zmítal neovladatelný třas, z očí se jí stále řinuly nové a nové slzy, jako by už nikdy neměly ustat. Nehty zoufale zatínala do čeho se dalo a hysterické vzlyky, které se jí draly z hrdla vypovídaly o zoufalství. Smutek byl slabé slovo. Dovedl jsem si živě představit, co cítila. Jako bych to cítil taky, jen v trošku slabší dávce. Vždycky mezi námi bylo nějaké spojení. Radši bych umlčel, než abych se ještě vteřinu na to, jak moje životní láska takhle trpí, srdce se jí rozpadá na milion částí a ona ztratila veškerou naději. Bylo to až paradoxní. Stačilo říct jediné slovo, o tom, že mě, nás.. chce zpět. I když její reakce prozrazovaly poslední dobou spoustu, nedokázal jsem se zbavit dojmu, že je moc brzo a nikdy bych si nedovolil jednat proti její vůli. Po tom všem jsem na ni nechtěl spěchat a jen bůh ví, co Lily vlastně chce, pokud si to v poslední chvíli nerozmyslí. Jenže sama by si nepřiznala nic z toho, co se děje. Byla ta silná. A proto jsem ji miloval. Jenže, když jsem ji viděl zhroucenou a zlomenou na té podlaze až jsem se děsil toho, že z tohohle už se nikdy nedostane a nikdy se nezvedne. Jen stěží jsem stačil postřehnout, jak ve mě mizí šestá sklenička zlatavé tekutiny, jejíž pálení v hrdle jsem přestal záhy vnímat. Byl jsem bezradný. Do toho tu byla stále ta nesmyslná péče okolí, jestli se se mnou něco neděje. Samozřejmě, že děje! Ale oba jsme dobří herci. Moc dobří. Nevěděl jsem, co dál. I když jsem toho moc neudělal, dnešní den mě vyčerpal především psychicky. Až mě udivilo, jak rychle jsem usnul. Aniž bych se vůbec obtěžoval s převlékáním. A pak to přišlo. V mysli se mi začaly střídat nejrůznější obrazy. "Vždycky budeš Potterová, dokud nebudeš Malfoyová." Kladl jsem Lily na srdce jednoho letního večera na mé oblíbené zídce na Malfoy Manor. "Je to jen zrzavá děvka, stejná jako její otec." Au. Obraz se roztříštil stejně, jako z fotky, kterou jsem tenkrát ve vzteku rozbil. "My máme vlastní ráj lásko." Z téhle vzpomínky se mi udělalo špatně. Slova sice pěkná, ale patřily Penny. "Bude z Tebe skvělý táta. Jendou." Říkala mi sladce Lily a já se cítil, jako by se ten okamžik odehrával znovu. Vnímal jsem slzu, která mi stékala po tváři. Věděl jsem, že spím, tak proč jsem se nemohl probudit? "Co chceš dělat, až skončíš v Bradavicích?" "Všechno." Odpovídala mi Lily zasněně a já ji se stejným výrazem sledoval. Byla anděl. Byla moje světlo ve tmě. V tu chvíli, tenkrát nedávno v Komnatě nejvyšší potřeby byla tak snadné uvěřit tomu, že budeme spolu. Miloval jsem ji. Bože, jak já ji miloval. Nedokázal bych to vyjádřit. Až mě svíralo u srdce. Tyhle noční můry převlečené za nejsladší sny byly nějakým trestem s hlubším kontextem. Probuzení jsem uvítal s otevřenou náručí, i když mě vzbudila ostrá bolest. Nehty jsem měl zaryté ve svém levém předloktí a všude okolo mě byla krev. Bylo to přesně to místo, kde bývalo.. ne kde, otec míval.. To ne. Moje podobnost s ním byla v poslední době až děsivě přesná. To musí přestat. Nemůžu být tím, čemu se snažím celý život nejvíce vyhýbat. Jak jsem mohl.. Moje mysl mi nabízela desítky scénářů ze série 'jak jsem mohl', ale ten nejpronikavější byl, jak jsem Lily ublížil začátkem roku, když jsem ji shodil na zem. Vlasy jí lepila krev a zápěstí měla celé sedřené. Dveře rozrazila Penny. Vypadala vyděšeně. Zarazila se na prahu, když mě uviděla. Překvapení se změnilo ve strach a dlaněmi si automaticky přikryla ústa. Neměl jsem na její scény náladu. Neměl jsem náladu na ni. Přitiskl jsem si dva prsty na spánek, kde mi stékaly kapky ledového potu do vlasů a tepala mi v něm krev. Ani jsem se na ni nepodíval. Stačil jsem ji zarazit, než cokoliv řekla, či udělala. Moment překvapení.. "Penny.." Povzdychl jsem si. "Přísahám bohu, že jestli se ihned nevrátíš tam, odkud jsi přišla, hodím po tobě tvoji starou známou kamarádkou skleničkou. Prý jste se už dlouho neviděly." Procedil jsem skrze zuby. "A i když jsem pil, přísahám ti, že neminu." Zalapala po dechu, zatvářila se ublíženě, překvapeně a uraženě zároveň, otočila se na podpatku, třískla dveřmi a odešla. Chvála bohu. A já opět osaměl a propadl se do temných stínů své mysli a svého pokoje. Ale ona to dokázala. Upřímně, lhal bych, kdybych řekl, že mě to překvapilo. Ale nepřekvapilo. Ani trochu. Ona už taková prostě byla. Záleželo jí víc, na ostatních, než na sobě. Nechtěla, aby se kvůli ní druzí trápili. Další vlastnost, kterou na ní tak zoufale miluju. Rychle jsem od ní odtrhl přímý pohled, i když to bylo nejspíš fuk vzhledem k tomu, co jsem se chystal udělat. Přistihl jsem se, že ji sleduji až příliš zasněně a i když bylo nádherné vidět ji a jen ji a nevnímat okolí, obával jsem se, aby mi neušel jakýkoliv malý detail. Vycházela z učebny lektvarů a něčemu se právě smála obklopena partou kamarádů. Neustálý jekot mi připomínal, že i někdo blízko mě se nachází Penny a další její poskokové. Na ostatní její smích působil nejspíš věrohodně, překvapilo mě, že i na drobnou plavovlásku po její pravici. Pohledem jsem sjel Liv. Věřila jí. Chtěla jí věřit. Jenže já to viděl. Ten úsměv byl hraný, i když sakra přesvědčivě. Její rty se možná smály, ale její oči ne. Přešvihla to s usmíváním, ale jen o malinko. Už přetvářku dotáhla téměř k dokonalosti. Zdálo se, že jsem jediný který to vidí. Nepatrně roztřesené ruce, nejisté pohyby, úkosné pohledy. To, jak si tiskla ruce k hrudníku. Hroutila se a co hůř byla na to sama. A přímě mě před očima. Když procházela okolo mě, v poslední chvíli jsem se natáhl po jejím zápěstí a otočil ji tak k sobě. "Ahoj malá čarodějko." Usmál jsem se, jak nejupřímněji jsem dovedl. A v tom mezi námi proběhlo tisíc slov a zapraskaly staré náboje elektřiny. Jen matně jsem si uvědomoval, že ji stále držím za ruku. Ne v tom, co jsem viděl před sebou. Na kratičký okamžik ji zaplavilo teplo, roztávala. Její ú úsměv byl vřelý, upřímný, oči se jí leskly. Ruce se netřásly. Pustil jsem její zápěstí a nechal ji jít. "Ahoj." Odpověděla krátce a rychle, když spěšně odcházela. Možná, že utíkala před Penny. Z jejího tonu hlasu, ale bylo poznat, že by tady klidně stála a dívala se na mě, dokud by neomdlela navzdory Penny. Tedy, ne že bych ji nechal. Ve tváři se jí mísil překvapený výraz s potěšeným a taky vší tou touhou a smutkem. Jen by řekl, že nemůže vystřídat takovou škálu emocí, ale já jí rozuměl. Za mnou to zašumělo údivem a já případné dotazy odmávl rukou. Za to Lily se s ruměncem ve tváři nevyhnula štěbetání a hloučku kamarádek. Alespoň se má čím zabavit. Úsměv mi vzápětí zmrzl na rtech. Vzpomněl jsem si na svůj sen. Musím s ní mluvit. Přiložil jsem si prsty na spánek a snažil se v tom zmatku soustředit. Nikdo se sice nebavil vyloženě se mnou, ale všichni se bavili o mě. Žádná změna. Matně jsem si rozpomenul na Lilyin rozvrh na dnešek. Po hodině obrany proti černé magii by měla mít teoreticky volnou hodinu. Neznal jsem její rozvrh přesně, ale musel jsem pracovat s tím, co bylo. To znamenalo, že já si hodinu udělám místo druhé hodiny lektvarů. Nottovi to vadit nebude. Jedna jsem Malfoy -ano, tentokrát jsem plně využíval egoismu spojeného s mým příjmením-, pak jsem jeho oblíbenec a nakonec je to můj kolejní profesor. Není potřeba se zmiňovat jak, snad jsem zdůrazním to, že jsem se nesnížil na -při pomyšlení na něj jsem se otřásl- úroveň mého otce a taky to, že Lily není jediná schopná čarodějka v jejich rodině. Se zvoněním jsem tedy stál ve stínech kamenné budovy a čekal na moji malou zapomněnku. Ani tentokrát nezklamala a hlouček jejich kamarádek ji předešel o dobrých pět minut. Když i ona konečně vyšla do sychravého podzimního počasí, kromě hábitu si k tělu tiskla i učebnici, kterou zcela jistě zapomněla ve třídě a musela se pro ni vracet. "Malá čarodějko.." Oslovil jsem ji a napůl se vynořil ze stínů. Usmála se, ale pak se obezřetně rozhlédla okolo sebe. Zdálo se, že ostatní měli stále ještě dost práce s tím rozebírat dopoledne. A přirozeně už o tom věděla celá škola. Musel jsem se usmát. Už jsem slyšel i od hloučku procházejících čtvrťaček, že jsem Lily přímo na chodbě požádal o ruku. Přicupitala ke mě a já jí položil ruce okolo pasu. Zatvářila se polekaně, ale než stihla něco říct, umlčel jsem ji polibkem, který mi oplácela. "Scorpio, co to děláš, vždyť nás někde uvidí.." Dodala vystrašeně a svýma zelenýma očima do široka otevřenýma sledovala okolí. "Co na tom záleží.." Usmál jsem se. "Ale už dost rozptylování malá čarodějko. Musím s Tebou mluvit." Dodal jsem vážněji a vzal ji za ruku. "Kam chodíš na ty přezdívky?" Zeptala se s pousmáním, zřejmě vyvedená z míry vším, co se dnes stalo. Stěny jejího sebeovládání pomalu povolovaly. Přitiskla se ke mě blíž. "Na Malfoy Manor je jich plnej sejf." Přitakal jsem s úsměvem Zatvářila se překvapeně, ale pak jí to došlo. Nedivil bych se ale, kdyby to byla pravda. "Děláš si srandu." odpověděla mi s úsměvem. Nic jsem neřekl. "Tak co se děje?" Zeptala se a očekávala nejméně nějakou živelnou katastrofu. Volnou rukou jsem se natáhl, abych jí odhrnul pramínek vlasů z čela. V tom mě vyděšeně chytla za levé zápěstí. Sakra. Moc brzo. "Co to je? Řekni, že jsi to neudělal znovu.. prosím.." V očích jí tancovalo zděšení. Skoro proti své vůli jsem se pousmál. Nepochyboval jsem, že vzpomíná na tu noc, co já. "Moc spěcháš malá čarodějko. Já se k tomu dostanu." Její výraz ztvrdl odhodláním. Typické. "Nejdřív mi řekni, co to ksakru má znamenat.." Nenadává moc často. Opravdu se o mě bála. "Nejdřív mě pusť, protože to bolí." Zahrál jsem na city a ona stisk povolila a ve tváři jí bylo vidět, že lituje, že mě tak pevně držela. "Dobře, ne zase tak moc. A teď mi zkus věřit, že se k tomu dostanu." Povzdychla si. "Zřejmě by bylo jednodušší přesvědčit mě, abych skočila z astronomické věže, ale do toho Malfoyi, přesvědč mě." Zatvářil jsem se na oko uraženě, ale s vážnou tváří jsem se dal do vysvětlování toho, co se stalo předešlou noc. Ten sen i jeho následky patrné na mém levém předloktí. Když jsem skončil, zadíval jsem se na Lily, jestli mě třeba nemá za blázna. Ale její výraz mě nezklamal. Tvářila se vážně a ustaraně. Pak jen vydechla a zapomněla na učebnici, která jí vypadla z ruky, když ji ke mě natáhla. Když jsem ji chtěl zvednout, odmávla to a prsty mi něžně odhrnula vlasy z tváře. Neváhal jsem a vtiskl jí tvář do dlaně. Samozřejmě jsem nevynechal ani historku o Penny. "To mě mrzí, že jsem tam s Tebou nebyla." Typická reakce. I v situaci, kdy bych čekal, že se mi značně smát se o mě bojí a co je nejdůležitější, věří mi. Nepatrně jsem zavrtěl hlavou, ale tak opatrně, aby nesetřásl její ruku. Bylo to uklidňující, když se mě dotýkala. "Na tom, už nesejde, budeš tam se mnou příště malá čarodějko. Důležité je, že jsem si něco uvědomil." Vzal jsem ji i za druhou ruku. Obezřetně mě nepřerušovala. Rukou jsem pomalu zabloudil k jejím poraněním na kloubech ruku a potom i na hlavě, kde jsem ji vpletl ruku do vlasů. Už mě děsilo pomyšlení na to, že je to všechno moje dílo. "Mrzí mě, jak jsem se choval. Mrzí mě tvá rozbitá hlava i to, jak děsivý výzor mého otce se ze mě stal. Omlouvám se. A teď už vím, že nechci nic jiného než Tebe, než bát s Tebou." Napjatě jsem očekával její reakci a absurdním strachem a pohledu do očí jsem se vyhýbal. "Špatná odpověď." Řekla zvonivě po chvíli a já vyděšeně vzhlédl. Vlastně jsem ani neuvažoval, co by se stalo, kdyby mě Lily poslala do háje. Mou ruku ale nepouštěla. Než jsem se stihl vzpamatovat a nadechnout pro otázku, pokračovala. "Vždycky Tě budu milovat." Řekla s úsměvem. "Tak tohle jsem měl.." Nedokončil jsem. Políbila mě. A já jí polibky vřele vracel. Dlaněmi na jejích bocích jsem si ji k sobě až příliš naléhavě tiskl. Až teď jsem si uvědomil, jaká tíha ze mě spadla. Jsme zase spolu. Tak, jak to má být. Rukou jsem ji zabloudil pod lem trička a ona mě překvapivě neodstrčila bez ohledu na to, kolik tudy mohlo projít a prošlo lidí. Začala mě líbat na krk a druhou rukou mu přejela pod límečkem košile. Děsilo mě, co se mnou dělá jen tenhle nepatrný dotyk. "Co to děláš Potterová?" Vyšeptal jsem omámeně. Cítil jsem její úsměv a uštěpačnou poznámku jsem očekával o vteřinu dřív, než mezi polibky přišla. "Sklapni Malfoyi." Dodala se smíchem a já jí jemně zvedl bradu směrem k sobě, aby si ji mohl co nejlépe prohlédnout a zapamatovat si tenhle moment. Krásně voněla a vypadala ještě líp. Pak jsem ji znovu políbil a ignoroval davy student, které se okolo nás vracely na vyučování. Pak ode mě udýchaně ustoupila a já si pořád připadal jako ve snu. Natáhla palec, kterým mi jemně přejela po spodním rtu. Neodolal jsem a vtiskl jí jemný polibek. Jenže tohle gesto ve mě vyvolalo jen větší touhu ji znovu políbit. Mrcha malá. Moc dobře věděla, co se mnou dělá pouhý její dotyk. I když se snažila ledabyle si upravit vlasy, jako by se právě nic nestalo, přestože nás všichni viděli, viděl jsem jí na očích, že tohle otřáslo i s ní. Rychle jsem sebral ze země její učebnici, ale nevracel jsem ji jí. "Měl bys jít na hodinu. Raději se ani neptám, jak jsi zmizel Nottovi z lektvarů." "Řekněme, že nejsi jediná schopná malá čarodějka ve vaší rodině." Odvětil jsem jí s úsměvem. Klasika. Stejně tak, jako já jsem znal její rozvrh, ona znala ten můj. "Uvidíme se.." "Čekám Tě večer. Mám něco tvého." Řekl jsem a vítězoslavně zamával učebnici. Pobaveně se zasmála. "Jsi blázen, když si myslíš, že se bez ní neobejdu." Přistoupil jsem blíž k ní a políbil ji 'bezpečně' na čelo. "Možná jsem blázen, ale do Tebe a věřím, že se neobejdeš beze mě. A teď už běž malá čarodějko, vím jak nerada chodíš pozdě," Učebnici jsem jí nevrátil a ona mi věnovala jeden se série rozpustilých úsměv Lily Potterové. Pak se rozběhla chodbou. Ještě chvíli jsem ji provázel pohledem a pak jsem se i já s nepřítomným úsměvem rozešel na hodinu.