Forbidden love - Zakázaná láska

White&Red&Black.

//Po delší době se zase s omluvou ozývám:) Ale prázdniny začaly, alkohol teče proudem, sluníčko svítí, bazén, grilovačka, či chata jsou lákavé možnosti a knihy a seriály&filmy se sami nepřečtou a nedokoukají:D Tak doufám, že se Vám taková obyčejnější kapitolka bude líbit:) Na Vaše názory v komentářích se těším♥ N.

Když spolu rodiče vycházeli, bylo to, jako bílá. Taková ta zářivá bílá, která vás nutí přivírat oči. Když se hádali, byla to rudá. Krvavá, horká, rudá, která vyplňuje i ty nejmenší skulinky uvnitř Vás a zatéká i do těch nejmenších prasklinek. A teď, když jsou od sebe.. Ne vážně, nechci ani myslet na spojení "rozešli se", natožtak to vyslovit. Je to jako černá. Uhlově rudá, temná černá, která s usadí hluboko uvnitř vás a ne a ne odejít. Taková, která z vás ostře vyhryže poslední teplo a odhodlání, které vám ještě zbylo. Taková ta tma, ve které se ztratíte, nevidíte na krok před sebe a tudíž jste ztracení sami v sobě. Je to, jakoby kýžené světlo nepřicházelo. A pak dokážete jen ležet nehybně na posteli, stočení do klubíčka a přemítat, co jste zrovna vy udělali špatně, že máma práskla dveřmi a nechala tátu stát na jejich druhé straně. Může se to zdát jako hloupost, když dospělá ženská takhle přehnaně řeší odloučení rodičů, že by to spíše měli prožívat malé děti, ale ty jsou toho většinou ušetřené, pro nestabilní psychiku a na dospělé se nikdo neohlíží, protože ti už jsou starší, viděli toho více a musí se naučit překousnout spoustu špatných věcí. Jenže máma s tátou byli něco jako středobod všeho a já mám strach, že jakmile se se přelomí vejpůl základová deska, zboří se celý dům. Máma s tátou byli zkrátka taková jistota, vždy stáli opodál a pozorovali naše rozchody, hádky, usmiřování, další hádky, začátky vztahů, zatím co oni sami se usmívali jeden pro druhého. Vedle nich měl každý jistotu, že bude zase všehcno dobré, že jednou si každý najde někoho, s kým bude mít takový vztah, jaký mají oni spolu. Za nimi každý chodil pro radu, byli něco jako klasika, léty neměnný a zaběhnutý systém, na kterém všichni stavěly svoje vztahy a rozhodovali se podle něj. A když se vám najednou z ničeho nic rozplyne opora, na kterou jste zvyklí odkajživa, nevěstí to nic dobrého.

Ve Scorpiově náruči plyne čas zkrátka jinak, takže nejsem přesně schopná určit, kolik jsem v ní schoulená a roztřesená strávila času. Mohla to být půl hodina a mohly to být taky hodiny dvě. Těžko bych dokázala popsat svoje pocity, ale vím, že se vystřídalo několik etap. Nejdřív jsem chvíli necítila nic. Jako bych dostala obrovskou ránu do hlavy, ale ne dost velkou na to, abych upadla do bezvědomí, ale zase příliš velkou na to, abych dokázala vnímat. V uších mi místo zvuku hučelo. Myslím, že potom jsem začala brečet. Nejdřív mi jen tak nepřítomně po tvářích tekly potoky slz a třásly se mi rty, ramena a vlastně jsem se třásla celá. Potom jsem začala vzlykat, nejdřív tiše, potom se to proměnilo v téměř hyterický pláč, který Scorpio dusil ve své náruči, až se mi občas nedostávalo dechu. Pak jsem setřela slzy kapesníkem, který mi nabízel Scorpio s promáčenou košilí, opláchla jsem si obličej a rozčesala zcuchané vlasy. Oblékla jsem si další svetr, protože mi připadalo, jako by se v celém době ochladilo. Jako by ho obestírala zvláštní studená mlha, která ne a ne odejít. Pak jsem se zadívala na Scorpia a pokusila se zvednout koutky do nějakého pofiderního úsměvu ale zřejmě to vypadalo spíše jako úšklebek, soudě podle jeho výrazu.

"Musím jít uvařit večeři." Řekla jsem chraplákem a ihned jsem si odkašlala. Pak jsem si stáhla rukávy přes dlaně. Hrozný chlad. Scorpio se zatvářil trochu vyděšeně.

"Lils.. jseš si jistá? Tenhle dům je plný dospělých, nebo alespoň schopných lidí, kteří jednou mohou uvařit večeři, když ty už se tady o ně staráš takovou dobu. Můžu to udělat i já, zasloužíš si jeden večer volno, zvlášť v takové situaci, ty ho dokonce potřebuješ. Lils prosím Tě, moc Tě prosím, co na to řeknou holky? Oči máš uplakané, třeseš se.."