Forbidden love - Zakázaná láska

Home.

//V ději jsme o dva roky dál. Co na to říkáte? Komentáře si přečtu moc ráda♥ N.

Jako by to bylo včera, když jsem stála na schodech a James mě ujišťoval, že nemusím odjížděť. Že mi na ministerstvu určitě sežene nějakou dobrou práci. Že takhle přijdu o všechno. O Mariiny první Vánoce, o její první krůčky, o její první zoubek, slovo a kroky.. Byl polední letní den. Venku už se ochlazovalo. Teta Hermiona se mnou ovšem souhlasila. Věděla jsem, že bude. Pro ni bylo vzdělání důležité. Navíc říkala něco o tom, že mi změna prostředí prospěje. Nepamatuji si to přesně. Je to už dva roky zpět. Maminka tenkrát plakala. A taky si intenzivně pamatuju, jak pevně mě k sobě taťka tiskl. Málem mi vyrazil dech. Teď, o dva roky později jsem se vracela domů. Na prázdniny jsem domů nezavítala. Měla jsem strach. Měla jsem strach, že bych natolik zapadla do atmosféry Doupěte, že bych se nedokázala vrátit zpět do Francie. Když jsem ještě za tmy přicházela ke dveřím Doupěte připomnělo mi to ůj odchod před dvěma lety. Vyšla jsem se zdveří a neohlédla se. Neohdlédla jsem se, protože jsem plakala. A taky jsem věděla, že má celá rodina obličeje nalepené na okenní tabulky a snaží se zachytit poslední pohled alepoň na pramínek mých zravých vlasů. A já nechtěla, aby malá Mária, Molly a Lucy, které mě obdivovaly a záviděly mi, viděly, že mě odjezd do Francie netěší tolik, jak jsem předstírala. Prošla jsem kolem altánu, kde mi Scorpio poprvé řekl, že mě miluje a konečky prstů jsem přejela po mahagonovém dřevě. Už ho nikdy neuvidím. Má svůj život a já se snažím dát nějak do pořádku ten svůj. Tenkrát jsem se zastavila až na kopečku vesnice ve které leželo Doupě a ze kterého bylo krásně vidět. Teprve tenkrát jsem se naposledy ohlédla. Brzy bude svítat. Vzala jem za kliku a vešla dovnitř, za sebou jsem táhla obrovský kufr. Konečně doma. Rozhlédla jsem se po Doupěti a celkově se nic nezměnilo. Ve dřezu stálo špinavé nádobí, po stole se válely lesky na rty, na židlích byly pověšeny zapomenuté svetry. Cítila jsem vanilku, skořici a pomeranče. Před krbem, ve kterém ještě žhnuly řeřavé uhlíky bylo několik dek, prázdné lahve od máslového ležáku a sklenice od dýňové šťávy a čaje. Válelo se tady i několik knih. Přece jen se tady našlo pár nových věcí. Vedle schodů stála postýlka, vedle ní dětská deka plná hraček. Vedle kuchyňského stolu stál malý stoleček, s malou dřevěnou židličkou a na něm omalovánky a rozházené pastelky. Kuchyňské skříňky zdobily výkresy malého dítěte. Na schodech stál koš s čistými dětskými šatičkami. Pousmála jsem se. Byla jsem doma. Doma, kde přítomnost miminka byla dost výrazná. Unaveně jsem odložila kufr a zklouzla na židli. Odložila jsem si saténový, azurový pláštík z mého Krásnohůlského stejnokroje a z vlasů si sundala klobouk. Nejdřív mi jeden blonďatý pramínek spadl do očí a až pak se mi blond vlasy snesly pod pás. Už, už jsem se chystala sundat si šněrovací střevíčky až po kolena na vysokém podpatku, které v Krásnuhůlkých nosily všechny dívky, které podle Gabrielle zvládly bravůrní chůzi na podpatcích. Nejdřív každá začínala na plochých balerínkách. Ve Francii bylo krásně. Moc krásně. Západy slunce nad Vítězným obloukem, snídaně pod Eifellovkou.. Na rozdíl od Bradavic měli studenti dost osobního volna a nemuseli zlstávat v nádherném areálu školy, pokud neměli vyučování. Gabrielle považovala všechny za dost dobře vychované, než aby se před mudly nějak prozradili. A tak jsme často studovali po Pařížských kavarnách, objevovali restaurace na Champs-Elysées a večer se bavili na party v centru města. Studium v Krásnohůlkách se také dost výrazně lišilo. Zakládalo se především na správném stolování. Jakou lžičku použít na dezert a jakou vidličku na salát. Že lokty se nepokládají na stůl, jak se obléct na příslušnou společenskou akci, nosili jsme knihy na hlavě, abycho se naučili chodit rovně po dlouhém podiu. Učili jsme se, jak se správně líčit, jak si správně nalakovat nehty. Ty moje byly delší, než jsem bývala zvyklá a měly světle růžovou barvu. Učili jsme se co a kdy jíst a do toho jsme měli hodiny zpěvu, místo obrany proti černé magii byl balet a předčítaly jsme francouzskou literaturu, protože Krásnohůlská dívka musí být vzdělaná ve všech ohledech, proto musí umět připravit fondue a vybrat k němu správné víno. Nejdřív jsem objevovala lanýže, později, když jsem dosáhla sedmnáctého roku chutě vína, kterých bylo ve Francii opravdu mnoho. Naučila jsem se používat i správný parfém. Ze začátku jsem se cítila nesmírně sama. Jako bych byla v tak obrovské zemi ztracená, přestože jsem měla pár opravdu blízkých kamarádek a kluci se ode mě nikdy nedrželi dál. Přesto jsem prvního půl roku každý večer plakala a ob den posílala dopisy domů. O pláči jsem se v nich však slůvkem nezmínila. Popisovala jsem krásu Francie, náročnost rozvrhu a nikdy jsem nezapomněla dodat, ať za mě příjemce dopisu všechny políbí. Zajímalo by mě, jestli to strejda George dodržel. Na oplátku mi chodily fotky. Mária pod Vánočním stromečkem, Mária, jak přechází celou kuchyni sama.. Obvykle za ní stálo tolik lidí, kolik se na fotku vešlo a vesele se usmívali. Beze mě. U každé fotky byl srdečný, přesto však velmi krátký pozdrav. Všichni měli dost práce naučit Máriu chodit, mluvit.. Jednoho obvzlášť deštivého dne, kdy už listy ze stroml opadaly mi však přišel dopis zalepený pečetí. Otevřela jsem jej a plakala až do rána. Byla v něm pouze fotka malého dětátka - holčičky. Usmívala se do objektivu. Na zadní straně bylo roztřeseným rukopisem nedbale načmáráno: Alexandria-Katharina Malfoy. 29.9. Scorpiova dcera. Nic dalšího už nepřišlo. Postupně se to začalo zlepšovat. Měla jsem dokonce pár dobrých akmarádů, kteří dokázali pochopit to, že víc než kamarádství z toho nevytřískají, i když byl dala ruku do ohně za to, že doufali. Po těch dvou letech bych mohla klidně vstoupit do Kláštera. Po roku jsem se začala skutečně bavit. Každý večer holky shodily uniformy a nahodily síťované punčochy, krátké sukně, korzety, výrazné líčení a vysoké jehlové podpatky, přestože na ně od Gabrielly neměly povolení. Málo kdy se však stávalo, že by se vrátily s oběma botama, nebo že by dorazily samotné. Já jsem nepotřebovala ani krátkou sukni, mě stačily roztrhané džíny, obyčejné třičko a tenisky. I tak jsem se dobře bavila. Nic méně, když jsem si chtěla ty otravné a všudypřítomné podpatky sundat (Krásnohůlská dívka totiž musela být krásná i mimo školu) uviděla jsem svůj odraz v okenní tabulce. Tvář jsem měla ošlehanou větrem a byla jsem opálená. Ve Francii svítilo mnohem víc sluníčka, než svítí doma. Zelené oči ve tváři orámované plavými vlasy ještě víc svítily. Jak je všeobecně známo, v Krásnohůlkách se na přímo na nádvoří u nádherného hradu, který představoval školu fontána, která má údajně omlazující účinky. Těžko říct. Přišla jsem si dorbnější, byla jsem také docela vychrtlá, ale balet také přinesl nějaké výsledky. Když v tom jsem uslyšela kroky. Otočila jsem se po tváři se mi rozlil úsměv. Po schodech přidržujíc se zábrazdlí, opatrně a pořád batolivě scházela Maria. Čené vlásky, dlouhé po pás měla rozcuchané a na sobě měla noční košilku a bačkůrky. Druhou ručičkou si protírala ospalá očička. Chtěla jsem se k ní rozběhnout, ale uvědomila jsem si, že když jsme se naposledy viděli, byla jsem zrzka a jí nebylo ani půl roku. Párkrát zamrkala a pak se ke mě rozběhla. Ručičkama mi dosáhla těsn pod kolena, ale stejně se ke mě pevně tiskla. Rychle jsem se k ní sklonila a vzala ji do náručí. Přitiskla jsem se k ní.