Forbidden love - Zakázaná láska

2. úkol. - 2.Task

Chtě nechtě a že spíš nechtě nastalo ráno druhého úkolu. Probudila jsem se v Christianově posteli s bílými nebesi a k mému zděšení a všem nejhorším obavám byla prázdná. Naskočila mi husí kůže, byla to má nejhorší noční můra. Ale bohužel, nebo bohudík jsem věděla, proč je Christian pryč. Spolu s Gabrielle se připravoval na druhý úkol ve stanu šampionů, dole u Zapovězeného lesa. Oblékla jsem si bílé šaty a vyrazila hledat Liv. Společně jsme došly až k trinuně. Tentokrát nebyla nikde připravená žádná aréna, pouze jsem slyšela tlumený hlas profesorky McGonagallovéze stanů šampionů. Z čehož také vyplývalo, že Christiana ani bratra s Viktorií už neuvidím. Nervozně jsem se posadila. Kolem mě se prošel malý Freddie s Lukasem Jordanem.

"Dva chlapci, jedna dáma. Jsou tři, kolik jich přežije?" Zakoulela jse očima. Ti dva se na mě ušklíbli a vzdálili se. Zanedlouhou už tribuna šuměla rozhovory, do čeho se zničeho nic ozval hlas profesorky McGonagallové:

Vážení profesoři, příbuzní, milí studenti.." Odmlčela se. "Dovolte mi přivítat vás na druhém úkolu. Jak jste si všimli, druhý úkol nebude ani trochu podobný tomu prvnímu.."

"Potěšující.." Zahlásil Hugo, který seděl vedle Liv a hlasitě žvýkat chipsy z balíčku.

"Pššt." Zahučela jsem směrem k němu. Hugo protočil oči v sloup a naklonil se k Liv, aby jí pošetal do ucha, něco co jsem dobře slyšela.

"Zatraceně. Že je na hlavu, jsme věděli už dávno, ale teď je to na ní i vidět." Liv se uchichtla a na oko ho pleskla přes rameno. Pak se k němu naklonila a vlepila mu pusu na tvář. Jen jsem se otočila na druhou stranu, neměla jsem náladu řešit jejich hloupé poznámky.

"Je možné, že naše šampiony kromě začátku a konce vůbec neuvidíme. Jestli se ovšem vrátí." Poznamenala profesorka McGonagallová a pohledem zpražila celý učitelský sbor. "Každý z našich šampionů dostal malou nápovědu, co od druhého úkolu očekávat. A jako první vzlétne na nejnovějším a nejrychlejším Nimbusu 2022 pan Potter, za ním slečna Krum na Nimbusu 2021 a jako poslední pan Delacour na Nimbusu 2020. Nezbývá mi nic jiného, než šampionům popřát hodně štěstí." Domluvila, hůlkou si klepla na hrdlo a hlas s ejí vrátil do normální polohy. Vzala Jamese kolem ramen a otočila se spolu s ním k publiku zády.

"Liv prokaž mi laskavost a na chvíli ztichni."

"Lily, ale to není tvoje věc.."

"Liv, když říkám zmlkni, myslím tím zmlkni, jestli to tvé blonďaté hlavince ještě nedošlo." Liv konečně zavřela svá roztomilá ústa a já mohla slyšet, co profesorka říká mému bratrovi.

"Pottere.."

"Copak pani profesorko, chcete mi popřít štěstí?" Typický James. Rozesmátý, ledově klidný, bez sebemenšího náznaku stresu, či podobným emocí. To nebylo nci pro kluka, jako byl on. Byl to přece Potter. Musela jsem se usmát.

"Ne Pottere, chci vám jen říct, uvidíme se tady. Pak vám budu gratulovat." Usmála se a já viděla, jak se Jamesova klidná tvář změkčuje. Klidně jsem se opřela o tribunu. Věděla jsem, že i profesorka McGonagallová se bojí, ale pokud bratrovi věří natolik, aby mu přislíbila pozdější gratulaci, já se rozhodně nemám čeho bát. Jenže bratr není jediný člověk v mém životě, kterého miluju a jde mu o život. Zazněl výstřel z děla, James nasedl na koště, naposledy políbil Viktorii, kterou si pevně přitiskl k pasu, poslal poslední pusu do publika, mrkl na mě a s utrženým pergamenem, který svíral v dlani a vzlétl do vzduchu. A jak jsem se dozvěděla později stalo se asi následující: Na papírku s nápovědou pro třetí úkol stálo: "Musíš doletět tam, kde kol a kol nic není, tma však skrývá tajemství a to čeho si Potter nejvíc cení, s šlechetnou povahou ti jen tahle skrytá věc pomůže projít třetím úkolem s chladnou hlavou." James nad tím dlouho přemýšlel (a ano, chvíli jsem se na něj zlobila, že se nepřišel poradit), ale nakonec uznal za vhodné, že bude muset hledat v oceánu (a neptejte se mě, jak na tohle přišel). A skutečně dle souřadnic se přímo uprostřed oceánu přímo na dně cosi blýskalo. Až si James musel zakrýt oči. Proč to dělat složitě, když to jde jednoduše, stačilo použít kouzlo "Accio" a v rukou se mu rázem ocitla zlatonka. Když otočil koště směrem zpět k Bradavickému hradu, myslel si, že je takřka za vodou, když v tom, když se poklidně vracel, uslyšel nějaké hlasy..I když o tom James nerad mluvil, řekl, že slyšel přesně tohle: Náš malý James, hračička Potter. Syn svého otce. Celý tvůj život je jen o štěstí a náhodě. Tvoje sestra, jediná dívka u které jsi si byl jistý, že ji miluješ, se zamilovala do tvého největšího nepřítele. A tobě zbylo co? Tak dlouho ses staral o jiné, až ti nezbyl čas žít vlastní život. A teď zůstaneš sám. James to pomyšlení nevydržel a zhroutil se z koštěte. Když se držel za malíček, jeho pozornost se ubrala jiným směrem a on si uvědomil, že on má Vktorii a já dávno radím s Christianem. Posbíal tedy veškerou svou kuráž a zbylou důstojnost a vyškrábal se zpět na koště. Následně se vrátil, kde ho všichni přivítali s vělkým jásotem. Včetně profesorky McGonagallové. Hlavně prvačky a druhačky, které ječely až do posledního dechu a proto také omdlévaly. Byla jsem pyšná sestra. Další na řadě byla Viktoria a i když nebyla zrovna řečník, svěřila se nám se svým zážitkem. Na jejím lístku s nápovědou stálo následující: – "I nejnadanější kouzelníky často zklame logické myšlení, proto leť tam, kde se nebe dělí se zemí. Pamatuj, že největší poklad i když nechceš, často nalezneš v těch nejobyčejnějších věcech." (Musím se pochlubit, tohle napadlo i mě). Viktorie letěla do hor, které se rozkládaly jako hradby za Bradavickým hradem a přesně v nejvyšším vrcholku našla skrytý kompas. Ponaučení z jejího příběhu plyne takové, že ani těm nejdrsnějším se nevyhnou obyčejné věci. I když halucinace, nebyly zrovna obyčená věc. No zkrátka, i když se jí do toho moc nechtělo, svěřila se nám Viktorie s tím, co slyšela ona: "Slavná dcera Viktora Kruma. Ani krásná, ani chytrá. Kdo by ji chtěl? Chudinku, kterou proslavilo příjmení. Není schopná dostát slávě svého otce. Zlatonku chytne jen náhodou a všichni ji označují za protekčního spratka. Copak je jiná? Arogantní Viktoria, které nezbylo nic jiného, než její stárnoucí otec." Viktorie se ale nenechala zlomit jako můj bratr a letěla dál, přičemž si neustále opakovala, že čí dřív se vrátí, tím dřív, tahle hrůza skončí. Když se vrátila, přivítal jí vlažný potlesk, který přerostl v jásot a dokonce i na tváři Viktora se objevil úsměv. James sevřel Viktorii v pevném objetí. Byla jsem ráda za ně za oba, ale srdce mi svírala hrůza. Na řadě byl totiž Christian. S těžkým polnutím a určitě i těžkým srdcem nasedl na koště a vznnesl se do vzduchu. Jak mi později svěřil jeho nápově zněla takto: "Je triviální zabývat se knihou, myslíš si teď , však později v ní můžeš nelézt cennou odpověď. Uprostřed oceánu je tvůj cíl, pamatuj, že někdy je lepší míň než-li víc." (Tohle by mě také napadlo). Christian se tedy vydal na pustý ostrov, kde našel knihu: Fantastická zvířata a kde je najít. Se slzami v očích se mi přiznal, co mu napovídaly hlasy: "Christian krásný, povrchní chlapec. Navenek o tebe dívky stojí, ale zeptat ses někdy proč? Protože chtějí být slavné, nikoliv aby tě milovali. Ubohý Christiane, toužíš po lásce, kterou ti tvá matka nebyla schopna nikdy dát, protože chtěla místo syna dceru. Ale hledáš na špatném místě, copak by ses ty někdy mohl srovnávat s Malfoyem? S tím inteligentním klukem, který je považován za prince? I kdyby přece malá Lily tvé city opětovala, ty se vrátíš do Francie a ona zapomene. Najde si jiného, kterému bude šeptat dvě sladká slůvka. A tobě zbydou jen oči pro pláč." Také se mi Christian svěřil, co se dělo potom. Rozplakal se a snažil se ten hlas všemožně zahnat, když vykřikl hlasité a zlomené "DOST" hlas s hlasitým smíchem ztichl. Christian totiž soustředil svoji pozornost na něco jiného. Dal se relativně dohromady ale vrátil se bílý jako stěna. Když sesedl z koštěte, které zahodil za sebe, rozběhl se rovnou do otevřené náruče Gabrielle a rozplakal se jí na rameni. Čekala jsem na něj s otevřenou náručí a on kolem m prošel, jako bych byla vzduch. Stála jsem tam a všechny oči publika mířily na mě. Liv po mě střelila pohledem a čas jako by se na chvíli zastavil. Všichni jakoby čekali, že se něco stane. Že se rozpláču, že ztropím scénu. Místo toho se nebe zatáhlo a tmavé mraky prořízl první blesk. Stiskla jsem víčka a nadechla se, čímž jsem přemluvila slzy, aby zůstaly, tam kde mají, vzala jsem Liv kolem ramen a s prvními kapkami deště jsem se s ní a ostatními studenty začala pomalu loudat směrem k hradu. Něž jsme se dostali dovnitř, byli jsme promočení a venku panovala bouřka. Všichni studenti vedli nadšené rozhovory na adresu šampionů a ruku na srdce, především Jamese. Já ale neměla náladu slavit, ačkoliv jsem byla šťastná za všechny tři, a tak jsem se vydala rovnou do postele. V pokoji bylo až ohlušující děsivé ticho. Když jsem zavřela dveře, lehla jsem si do postele a snažila jsem se najít důvod pro první slzy, které se mi hrnuly do očí. Když v tom se otevřely dveře a jimi prošla Liv. Upřímně jsem si nedovedla představit, že bych v tom pokoji měla vydržet, ještě minutu, nebo dvě sama. A tak jsem se na ni vděčně usmála. Znáte ten pocit, když pláčete, někdo vás obejme a vy začnete plakat ještě víc? Liv mě pohladila po vlasech. "Když se vyspíš, bude ti líp." Řekla tiše konejšivým hlasem, který jsem znávala od tety Lenky. Mlčky jsem přikývla. Liv začala tichým hlasem zpívat ukolébavku o hvězdách a kětinách a já se pomalu propadala hloub a hloub do hlubin vytouženého a bolesti zbavujícího spánku. Když jsem se probudila, Liv už byla vzhůrů a připravovala se na snídani. Měla pravdu, bylo mi líp. Už jsem nebyla smutná, smutek se proměnil v naštvání, nebo mě to snad mrzelo? Těžko říct, byla jsem ještě otupělá z nočních slz. Pečlivě jsem si upravila uniformu a rozčesala zrzavé vlasy. Spolu s Liv jsme došli až do Velké síně, kde jsme se připojili k relativně tiché snídani Huga, který mlčel spíše proto, že měl plnou pusu pudinku, Rose, která listovala knihou a Jamese s Viktorií, kteří zamyšleně hleděli do talířů, nic neříkali, žádné cukrování, výhružky, žádný smích. Posadila jsem se tedy k zamlklé společnosti a natáhla se pro dýňový muffin, z něhož jsem začala uždibovat malé kousky. Časům, kdy jsem z nervů, ať už kvůli Scorpiovi, nebo Christianovi nemohla, nebo nechtěla jíst dávno odzvonilo. Akorát jsem tím ničila sama sebe. Když mi Liv jemně položila ruku na rameno. Ve vzduchu visela nevyslovená otázka, která způsobovala napětí, že by se dalo krájet a já ji viděla všem na očích. Každý se už párkrát nadechl, že se zeptá, ale každý to také při pohledu na mě vzdal. Když jsem zvedla hlavu, věděla jsem, co uvidím. Christian ve svém obleku stál ve dveřích Velké síně. Podívala jsem na muffin ve svých rukou a odložila jej.

"Omlouvám se, ale mylsím, že mě právě přešla chuť snídat." Řekla jsem znechuceně, zvedla se od stolu napříč pohledům od všech ostatních a rozešla se uličkou mezi stoly, jako velký vítr. Když mě Christian uviděl, rozešel se rychlým krokem ke mě a já se záměrně snažila nedívat jeho směrem na ty modře modré oči. Nebudu si nic nalhávat, nebylo to lehké. Když mě Christian míjel, chytl mě za zápěstí a přitáhl si mě k sobě, že jsme od sebe stáli jen několik milimetrů, což mi připomnělo všechny ty žhavé polibky.

"Lily, prosím tě počkej, nech mě to vysvětlit.."

"Pusť!" Sykla jsem a snažila se mu vykroutit moji ruku. Christian se zachvěl a kousek ustoupil, ale nepustil mě.

"Lily, prosím tě.."

"Tady není co vysvětlovat, scén už bylo dost, takže mě pusť." Zopakovala jsem mu s ledovým klidem a snažila jsem se nepřilákat tím moc velkou pozornost. Chápala jsem to, Gabrielle byla jeho matka, potřeboval ji, ale na druhou stranu ze mě nemusel udělat tu poslední v jeho životě. Já jsem tu pro něj byla celou dobu, já s ním trávila rána v posteli, já s ním pročítala knihy.. Když m pořád nepouštěl, vyškubla jsem mu svou ruku z jeho a bez jediného pohledu jsem rychlým krokem vyrazila z Velké síně. Pak jsem se na něj ještě obrátila a vytáhla z boty hůlku.

"Imobilus." Pronesla jsem klidně a s velkým soustředěním a celá Velká síň na moment ustrnula v pohybu, kromě mě a Christiana. Věděla jsem, že nemám tolik času, nebyla jsem taková kouzelnice, jako taťka. Ještě ne. Pak jsem se zadívala Christianovi do očí, který stál jako přimrazený na místě. "Užij si tu chvilku, stejně jako jsem si ji užila včera já. Všechny ty pohledy." Pak jsem se bezeslova otočila a za zvuku podpatků mých bot jsem odešela z Velké síně, zatím co jsem slyšela, jak se její osazenstvo zase probouzí k životu. Christian stál sám uprostřed všech těch skodolibých a zvědavých pohledů. Byl to tlak, který jsem moc dobře znala a proto jsem se ani nedivila, když se na místě otočil a rychlým krokem zmizel. Od Zmijozelského stolu jsem zaslechla hlasitý smích a taky potlesk a pak hlasy, které jsem dobře znala. Penny Parkinsonová zavěšená do Scorpia se k němu naklonila.

"Ale copak, problémy v ráji?" Zachichotala se tím svým typickým chrochtavým smíchem. Scorpio se k ní naklonil a jemně ji kousl do rtu.

"To se nás netýká, my máme vlastní ráj lásko." Arogantně se umál, naklonil se k Penny blíž a tak jak mu seděla na klíně se zaklonila a předvedli polibek jako z románu.