Forbidden love - Zakázaná láska

Čas

//Tak kolik Vás tu ještě mám ? A co na to říkáte? N. <3 

Čas plynul.

Dvě jednoduchá slova, ale pro mě se v nich skrývalo mnohé. Každodenní rutina spočívající ve snaze nezhroutit se, vychovat syna, postarat se o domácnost, jednoduše přežít. Snaha o to, být perfektní. Perfektní dcera, perfektní sestra, perfektní neteř, perfektní vnučka, perfektní teta, perfektní matka, perfektní korespondentka, perfektní hospodyně, prostě perfektní. Nesnášela jsem to slovo. Zkrátka a dobře jsem se snažila nedávat najevo, jak moc mě ničilo, co Scorpio provedl. Zmítala jsem se mezi dvěma protipóly. Jako celý můj život. Bolelo mě, že Scorpiovi už dál nesešlo na mém názoru. Vždycky jsme byli rovnocenní partneři, co se inteligence týkalo, úsudku, řešení problémů, výchovy dětí... Nikdy jsem si vedle něj nepřišla méněcenná. Na druhou stranu jsem chápala, že chce najít svého otce, i když mi jen pouhá představa Draca Malfoye v našich životech způsobovala nekontrolovatelný třas. Ačkoliv jsem měla v hlavě zmatek, tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem se nezhroutila. Ani jsem nemohla. Musela a chtěla jsem tu být pro Charlieho. To odpoledne, následně i večer a celou noc, kterou jsem strávila s bratrem na schodech, kdy jsem se zpila do němoty, to byl jediný a poslední okamžik, kdy jsem si dovolila na tutu skutečnost reagovat. Občas jsem seděla na kraji postele a oči mě nepříjemě pálily. Občas jsem příliš dlouho hleděla z okna. Bylo to sice jen pár vteřin, ale i tak jsem se vždy vyděšeně rozhlížela, zda si nikdo ničeho nevšiml. Jímala mě až panická hrůza, že si někdo všimne, jak moc mě odchod mého milého trápí. Nepochybovala jsem, že všichni věděli, že nejsem v pořádku, ale dokud se nikdo nehroutil a nikdo neplakal, bylo jaksi snadnější nikoliv na to zapemnout, ale spíše se soustředit na jiné věci. Občas jsem se s hlubokým nádechem příliš silně chytla kuchyňské linky. Ale to bylo všechno. Kvůli Charliemu. Už mi zmizel otec, nemohl mít ještě nepoužitelnou matku. Dobře si vzpomínám na sebe, když máme odešla a tátu jsme ani neviděli. A to jsme byli podotýkám dospělí. Takže ano, čas plynul a to doslova. Až mě děsilo, jak opravdový význam tato dvě slova měla. Protože když jsem se jednoho dne ohlédla, Charlie si vesele vratkou chůzí ťapkal po obýváku. Překvapeně jsem zalapal po dechu. Ohlédla jsem se. Bylo léto. To znamenalo, že Scorpio byl pryč už... Dlaní jsem si vyděšeně zakryla ústa. Byl pryč už půl roku. S hrůzou jsem vzala Charlieho dětskou knihu. Prolistovala jsem ji od začátku a k mému zděšení v ní byla jediná fotka se Scorpiem. Kniha a pohybující se fotky v ní vypovídaly zcela zjevnou skutečnost, kterou jsem si já ani za nic nechtěla připustit. Scorpio byl pryč už příliš dlouho. A náš syn vyrůstal bez otce. Každý večer jsem Charliemu ukazovala Scorpiovi fotky a bez dudlíku od něj se nehnul na krok, ale i tak jsem měla strach, že si jej nebude pamatovat. Každého v naší domácnosti uměl svým spefifickým způsobem pojmenovat. Ale když jsem mu ukazovala fotky Scorpia, mlčel. Prsty jsem přejížděla po fotkách zobrazujících Charlieho s mamkou, jak jsou celí upatlaní od čokoládového dortu. Charlieho s Georgem, jak zapalují prskavky. Charlieho s Rose, která mu předčítá pohádku. A spoustu dalších, ale žádnou s jeho otcem. Jak by taky nějakou mohl mít, když tu jeho otec zkrátka nebyl. Dopadla na mě tíhá toho všeho ztraceného času. Všech těch dní, které mi splynuly v jednotvárnou šeď. Já se Charliemu věnovala, prakticky jsem ho nedávala z rukou a on mi věčně visel na krku. Byl to jediné, co mě drželo při smyslech. A naštěstí se mi dařilo dál pokračovat v tom kolotoči, který dům plný lidí neustále obnášel. Díky Charliemu jsem se nutila jíst i spát. Do postele jsem chodila příliš unavená, než abych mohla přemýšlet a vstávala jsem příliš zaměstnaná Charliem. Někdy se stávalo, že jsem usnula uprostřed rozečtené pohádky a byl to James, kdo obvykle přišel zhasnout světlo, přikrýt mě a odnést Charlieho do postýlky. Většinou jsem se uprostřed noci stejně probudila a jakmile jsem jej necítila u sebe, s hrůzou jsem si ho opět brala k sobě. Jeho přítomnost, pravidelnost jeho dechu a klidný, starostmi nerušený spánek a celkově život mě uklidňoval. Sny se mi přestaly zdát už dávno. Stejnou noc, potom co všichni usnuli jsem si dovolila se posadit v kuchyni a na chvíli se zamyslet. Ruce jsem si zapletla do zrzavých vlasů a snažila se rozdýchat to náhlé procitnutí. Bylo to, jakobych vynořila hlavu z vody, jakoby najednou zmizela mlha, která mi zamlžovala úsudek, jako bych po dlouhé době otevřela oči. Když jsem se tu noc, spíše to ráno ubírala do postele a další hodinu či dvě seděla v houpacím křesle, v náručí držela svého chlapečka a v měsíčním světle pozorovla jeho nádherný obličejíček, netušila jsem, že se mělo všechno změnit.