Forbidden love - Zakázaná láska

Come back to me.

//Co dodat♥ 

"Lily.." Cítila jsem, jak mi po spáncích stékají kapky potu. Obrátila jsem se na druhou stranu. Byl to známý hlas, jeho hlas, který se mi dost reálně odrážel v hlavě. Bylo to něco mezi sněním a bděním. Věděla jsem, že to není skutečné a zároveň, jako bych si nedokázala uvědomit, že se mám probudit. "Lily.." Zase ten hlas. Něco bylo špatně, tohle nebyl normální sen, příliš nereálně reálný. Navíc byl únor, venku mrzlo a já se potila horkem. Nakonec jsem se prudkým nádechem posadila na posteli. Otřela jsem si pot z čela a pomalu přešla k oknu, které jsem otevřela. Do obličeje mě doslova praštil ledový noční vzduch. Natáhla jsem rozpálenou ruku z okna a na dlani mi přistála sněhová vločka, která se okamžitě rozplynula. Posadila jsem se zpět na postel a rukama si vjela do vlasů. Zhluboka jsem se nadechla, znělo to spíš jako kdybych se dusila. Snažila jsem s nebrečet. Jenže se mi po tvářích svezly dvě slzy a bylo vymalováno. Z chůvičky na posteli se ozývalo pravidelné dětské oddychování. Charles sladce spal a o ničem nevěděl. Jen já se trápila sama v pokoji, v manželské posteli pro dva jsem se snažila spát sama. Neuvědomila jsem si, že se třesu zimou. Vstala jsem a zavřela okno. Oblékla jsem si svetr a vlasy si stáhla do volného drdolu. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat na Charlieho, i když klidně spal. Uklidňovalo mě to. Navíc to bylo jediné, co mě drželo nad vodou. Upnula jsem se k němu, protože byl to jediné, co jsem měla. Co mi po něm zbylo. Kromě košilí, ve kterých jsem spávala. Milovala jsem Charlieho, až to bolelo. Nikdy jsem neměla představu, že budu někoho milovat tak moc. Občas jsem jen seděla v dětském pokojíčku a plakala. Občas jsem s Charliem prochodila celou noc v náručí. Nemusela jsem alespoň být sama, za což mu budu vždycky vděčná, protože sama bych se asi zbláznila. Občas jsem na něho mluvila. On mi stejně nerozuměl, takže jsem mu mohla říct cokoliv a neodsuzoval mě za to, že blázním. Možná jsem potřebovala právě tohle. Jen aby někdo mlčel a nechal mě mluvit, říct všechno co mám na srdci. A nepřerušovat mě, zbytečně neutěšovat a hlavně neříkat tu starou trapnou otřepanou fázi:" to bude dobrý". A on tu pro mě byl. A možná, že mu otec chyběl stejně, jako mně. A hlavně.. Jako by mu z oka vypadl. Dalo se dokonale říct, že Charlie nemá po mamince vůbec nic. A o to bolestnější bylo se na něj dívat a o to víc jsem ho milovala. Pokojíček mi daroval James po Charlieho narození. Prý ho zařizoval sám, což je samozřejmě lež. Vymaloval ho sice hezky na modro a na strop umístil hvězdičky a měsíček, ale ty lodičky na stěny malovala mamka, ty kolotoče sestrojil George a postýlku stloukl dědeček Arthur. Nebesa nad ni upevnila Hermiona a dát ji k oknu má určitě nějakou hlubší souvislost, kterou chápe jenom teta Lenka. O spoustu hraček se určitě postaral taťka. Přešla jsem malou chodbičku, která mě dělila od mého syna a vzala za kulatou kliku. Když jsem se otáčela od zavřených dveří, málem jsem hlasitě vykřikla. Svetr mi sklouzl z jednoho ramene a já si raději přiložila dlaň na ústa. Měsíční svit z okna, který osvětloval Charlieho postýlku. Postýlku, nad kterou se skláněla silueta. Nerozběhla jsem a nepanikařila. Proč? Protože ty rysy bych poznala vždy a všude. Nad Charlieho postýlkou se skláněl Scorpio. Obrátil se ke mně a měsíc mu ozářil tvář. Musela jsem se kousnout do rtu, abych nevykřikla znovu. Černé oči mě sice strašily ve snech, ale na tohle jsem připravená nebyla. Naštěstí jsem se neviděla, ale ve tváři jsem musela mít výraz smrtelného zděšení. Nejen že měl černé oči, zčernaly mu vlasy, byl ještě bledší než dřív, ruce se mu třásly, pod očima se rýsovaly černé kruhy a už na tu dálku jsem z něj cítila chlad. Otřásla jsem se. Přitiskla jsem si svetr blíž k tělu. Když vytahoval ruku z postýlky na měsíčním světle se ukázaly nové a ještě čerstvé rány na jeho zápěstí.

"Lily.." Dodal zmateně. Zřejmě překvapený, že mě vidí. "Přišel jsem.. Já jsem jen chtěl.. Podívat se na.. našeho syna." Vykoktal trochu zmateně.