Forbidden love - Zakázaná láska

I'm not complete without you.

//Po dlouhé době se opět ozývám. Náročnost školy se stupňovala a byla jsem na vodáku, ale je tady nová kapitolka:) Jen mě za ty zvraty nezabíjejte. Snad se vám bude líbit♥ Jsem zvědavá na komentáře:3 N.

Byl konec léta, když jsem se rozhodla to udělat. Slunce pomalu zapadalo a já sledovala z kuchyňského okna, jak si holky hrají na písku. Nakonec jsem posbírala všechnu svou odvahu a pomalu se vydala po schodech nahoru. Došla jsem až ke Scorpiově pokoji a zaklepala jsem tak, jak jsem věděla, že klepe Liv. Když pootevřel dveře, vklouzla jsem přes jeho očividnou snahu zabránit mi v tom, dovnitř. Unaveně a jisým způsobe bez zájmu se opřel o dveře a já přešla na druhou stranu pokoje k oknu a otočila se k němu. Párkrát jsem se nadechla, nervozně si rukou projela zrzavé vlasy a potom ruce založila v bok a zadívala se mu upřeně do očí. Nevím, jak se mu to podařilo, ale nedalo se v nihc nic rozeznat. Žádná emoce. Až jsem zatoužila vidět třeba i vztek.

"Tak si to dokázala, gratuluji, co po mně chceš?" Zeptal se bez zájmu. Údivem jsem cítila, jak mi padá brada. Roztřásl se mi spodní ret, těžko říct, jestli smutkem, nebo vzteky nad jeho chováním, ale rozhodla jsem se, že se nenechá rozhodit.

"No, přece si promluvit."

"Sama si řekla, že se nemáme o čem bavit ,teď zcela jistě víš, kde jsou dveře.."

"Sáhni na tu kliku a neručím za sebe." Dodala jsem spíš s úžasem, než výhružně. Scorpio se sarkasticky zasmál.

"Malá Potterová se zase pokouší být drsná. Ale no tak Lily, co kdybys šla radši plést věnečky z kytiček?" Zoufale jsem se na něj podívala. Sklopil pohled a na moment jsem zahlédla něco jako smutek, smutek, který se mi vypálil hluboko do rohovek. Za okamžik kratší, než je mrknutí oka se ztratil. Nejspíš si myslel, že ho nevidím, ale přeci vím, co jsem viděla. Oči se mi naplnily slzami.

"Ty-ty už mě nechceš?" Zeptala jsem se a spustila ruce volně podél těla. Scorpio se nadechl a vypadalo to, jako by mu to působilo nesmírnou potíž dívat se mě. Jeho chladná odpověď mě ale přesvědčila o opaku.

"Ne. Už tě nechci."

"Nemiluješ mě?" Zkusila jsem to znovu a pokoj na několik vteřin naplnilo dusivé ticho, které se nedalo snést.

"Ne." Vypravil ze sebe nakonec a to mi stačilo ke všemu. Několika rychlými kroky jsem překonala vzdálenost mezi mnou a dveřmi a odstrčila ho stranou, aniž bych se na něho podívala. Pak jsem z pokoje vyběhla, naprosto ignorujíce slzy, které mi tekly po tvářích.

Tak tedy skončilo léto a život se v únavném stereotypu přehoupl do zimy. Vstát, postarat se o holky, nasadit falešný úsměv, přežít, jít spát. Říká se, že si uvědomíte, co jste měli, až když to ztratíte. Něco na tom určitě je, protože jsem každým dnem pociťovala, jak mě sžírá prázdnost uvnitř mě na místě, kde by mělo být srdce. Měla jsem pocit, že tam mám jen černou prázdnou díru, která pohlcuje všechnu radost. Jednou na večer, když jsem zrovna s holkama stavěla sněhuláky a koulovala se v hustě padajícím sněhu se mělo něco změnit. Když si holky zkoušely sáňkovat z malého kopečku, šla jsem si na chvíli sednout do altánku ozdobeného Vánočními světlýlky. Oblečení jsem měla kompletně promáčené a z mého drahého franouczského kabátu odpadávaly kousky ledu, což způsobovalo, že jsem se pomalu začínala třást. Přes jekot a smích holek a také svoji psychickou únavu jsem ani neslyšela, že by se ke mně někdo blížil. Najednou ke mě někdo přistrčil hrnek kouřící horké čokolády se šlehačkou a kořičí. Přesně tak, jak jsem to měla ráda. Ale nebylo to žádné tajemství. Pevně jsem k sobě tiskla třesoucí se ruce.