Forbidden love - Zakázaná láska

No sleep. No bad dreams.

//Nová kapitolka je tady jen pro Vás:3 Snad se Vám bude líbit:) Těším se na komentáře:') N.♥

Ze strachu, že začnu holky a vůbec široké okolí děsit jsem téměř přestala spát. Ještě to ráno jsem si dala ledovou sprchu, oblékla se do černých koktelových šatů a vlasy si stáhla do těsného drdolu. S úsvměvem a kapkou líčení na tváři jsem se pustila do přípravy snídaně, úklidu celého domu, následně svačiny, oběda, praní prádla, žehlení, další svačina, pekla jsem koláč, uvařila večeři, vykoupala holky, přečetla pohádku a znovu odešla něco dělat do kuchyně. Když se nikdo nedíval, občas jsem vyšla ven, nadechla se téměř jarního, ale přesto chladného vzduchu a pomalu a tiše, skrytá pod rouškou tmy jsem se rozešla vyplakat do altánku. Vždycky nepozorovaně, nebo jsem si to alespoň myslela. Snažila jsem se chvoat tiše, abych nikoho nebudila a mohal si tak být jistá, že mě nikdo neuvidí, ani neuslyší. Někdy slzy nepřicházely. A já jen tiše seděla a trásla se zimou. Jindy přicházel pláč, jako starý dobrý kamarád. Po tvářích mi tiše slza střídala slzu a já se nebránila. Bylo to, jako pozdravit starého, dobrého přítele, na kterého jste tak dlouho čekaly a měli jste pocit, že pokud brzy nepřijde, udusíte se. Jindy jsem musela své vzlyky tlumit. Měla jsem strach, že proniknout až k domu, což bylo téměř nemožné, ale spíš mě děsila má vlastní hysterie a bezmoc. Táta nevycházel z pokoje. Od mámina odchodu jsem ho neviděla. Jen jednou, když jsem mu šla přinést snídani do pokoje. A to bylo také naposled. Byl únor a já stoupala po schodech s pudinkem a horkou kávou. Také jsem si říkala, že by nebylo nejhorší v ložnici vyměnit květiny, trochu zamést a možná převléknout ložní prádlo. Na zaklepání táta nereagoval. Ale to už jsme věděli. Nic méně jsem mu chtěla dát šanci. Když jsem nepřetržitě klepala na dveře asi patnáct minut v kuse, nejspíš se musel naštvat, protože pronesl několik neslušných slov a pak zase zmlkl. Tak jsem dveře otevřela a vyděsila jsem se. Závěsy byly zatažené. Taťka ležel na posteli, na sobě měl ještě košili z onoho večera hádky. Pamatovala jsem si, jak mě vyhrnuté rukávy a ve vzteku mu upadlo pár knoflíků. Pokoj nevábně voněl a táta vypadal, že by potřeboval oholit. Jinak bylo všehcno na svém místě, až na jedno jediné mámino tričko, které právě leželo těsně vedle něj. A několik jejích rozbitých věcí, které se válely po podlaze. Taťka vypadal až děsivě nemocně. Byl bledý, pod očima měl kruhy a příšerně zhubl. Při bližším pohledu jsem zjistila, že vedle postele se válí několik prázdných lahví ohnivé whiskey.

"Dobré ráno tati." Řekla jsem a na psací stůl jsem postavila snídani a zadoufala, že alespoň vůně kávy by ho mohla alespoň trochu probrat k životu. Ale k mému zklamání ke mě zůstával zády a ke zdi čelem. Automaticky jsem roztáhla závěsy a oevřela okno, aby se do pooje dostalo alespoň trochu čerstvého vzduchu a jala jsem se vyměňovat květiny ve váze. Zrovna jsem v ruce drela zvadlé slunečnice, když jsem konečně po delší odmlce uslyšela tátův chraplavý hlas, otupený alkoholem a žalem.

"Nevím přesně, co jsi nepochopila na tom, když jsem tě posílal pryč a potom i do horoucích pekel."Zarazila jsem se.

"J-jen jsem chtěla.. Jen jsem chtěla já, jsem jen chtěla.. "

"Tak ty jsi jen chtěla. Tak teď už vypadni."

"Tati, c-co to říkáš? Myslím, že by ses měl dát trochu dohromady, jen jsem ti přišla pomoct, přinesla ti snídani.."

"Tak ty jsi mi přišla pomoct? Jak ušlechtilé. Napodledy ti říkám vypadni a nech mě být. Já že bych se měl dát dohromady? Zmiz mi z očí ty nádhero. Podle Tebe nemůže mít problémy nikdo jiný než Ty, Ty, Ty a zase Ty..Jsi sebestředná. Jsi stejná, jako ona. Jsi jako tvoje matka. Ty zrzavé vlasy.. Vypadni už." Váza mi vypadla z rukou a s halsitým prásknutím dveřmi jsem se rozběhla z pokoje. Ten večer jsem šla do altánku. Většinou mě stereotypy omrzí a vážně je začnu nenávidět, ale tenhle mi dá se říct zachránil život. Ano, bez spánku se žít nedá, ale já jsem jej omezila na minimum, kdy mě donutila zavřít oči jen tupá únava a to obvykle jen na pár minut. Většinou jsem obvykle na dvě, tři hodinky usnula schoulená na zemi, opřená o kuchyňskou linku, ješě se zástěrou kolem pasu. Holky a Scorpia jsem vždy doprovodila do postele, ale budili se již bez mé přítomnosti. Nutno podotknout, že Scorpiovi to začínalo vadit. Nebyl zas tak unavený, neměl ani moc z čeho, když jsem všechno, co bylo v mé moci vykonávala já, aby snesl usínat každou noc sám. Vím, že to ode mě, jako od přítelkyně nebylo fér, ale nechtěla jsem, aby se opakoval incident s křikem ze spaní. Jednou v noci už to ale nevydržel a přišel za mnou. Jistě by bylo hezké přičíst mu k dobru, že mě celou tu dobu nechával dělat si svoje a moc se nevyptával. Zrovna jsem vytahovala z trouby dýňový koláč a měnila jej za sirupové košíčky. Nejdřív jsem si ho ani nevšimla, až když jsem se otočila, uviděla jsem tmavou postavu, která bezděčně postává v kuchyni.

"Vyděsil jsi mě." Prohodila jsem, když jsem začala ručně mýt nádobí. Dalo se na to použít kouzlo, ale byla to další jistá forma činnosti.

"Lils.. Kdy si půjdeš už konečně lehnout?" Zeptal se unaveně a prohrábl si rozespalé vlasy. Otočila jsem se na něj.

"Nemůžu, vidíš, že peču košíčky." Pousmála jsem se a vrátila se k práci.

"Takhle to dál nejde Lils. Pojď sem." Odsunul od stolu dřevěnou, kuchyňskou židli a posadil se na ni. Přičem rozevřel náruč. Nejistě jsem k němu přišla a posadila se mu na klín. Přitiskl si mě k sobě. "Co se s Tebou děje zlato? Ne že by mi nevadilo, že už spolu nespíme, ale že už spolu nespíme ani v jedné posteli? Já vím, holky nám to trošku komplikují, ale stejně.. Pořád jen pracuješ, ani na chvíli se nezastavíš, skoro nespíš, skoro nepiješ a zase skoro nejíš. Myslel jsem, že tohle období už máme za sebou. Vážně o Tebe mám strach, takovýmhle tempem se mi zase za chvíli sesypeš a to už nechci zažít. Prosím, dovol mi ti pomoct.." Zazoufal. Podívala jsem se mu do očí. Mluvil upřímně a zoufale. V očích mu stály slzy. Pak sklopil hlavu k mému rameni a trhaně se nadechl.

"Vždyť víš, odloučení rodičů, zlé sny.." Dodala jsem pomalu. Hlas se mi zadrhával v hrdle. Nebylo mi, jak pomoct. Opět nedokážu odhadnout, jak dlouho jsme tam tak seděli. Hodiny tikaly. Košíčky se pekly. A mezi námi nastalo TO ticho. Naše ticho. Takové to, při kterém nepotřebujete mluvit a doknale si rozumíte. Naše kouzelné ticho, příjemné napětí, brnění, jakoby před polibkem. A najednou si našly cestu slzy. Slzy, které jsem před někým neprolila už dlouho. Jen mlčeky tekly po tváři a on mě objímal. Kdy jsme tak dospěli? Ticho přerušil on.

"Viděl jsem Tě." Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Nepouštěl mě. "Několikrát. Jednou, dvakrát, ale pak jsem se už neodkázal dívat. Když jsi šla v noci do altánku. Nejdřív mi to bylo divné, jen jsi tam seděla, pohnula jsi se málokdy. A pak mi to došlo. Nejsi jediná, která v noci nespí. Nemůžu spát, když u mě nejsi. Děsí mě to pomyšlení, že jsem zase bez Tebe. Zase ty osamnělé noci." Už, už jsem chtěla něco říct, když se po schodech ozvalo tiché ťapání bačkůrků. Rychle jsem si otřela tvář a zvedla hlavu. V půli schodů stála Mária. V noční košilce, s rozcuchanými vlasy, bačkůrky špatné nazuté, jednou ručičkou svírala plyšového medvídka za packu a druhou si protírala rozespalá očka. Vyskočila jsem na nohy a vzala ji do náručí.

"Co se děje zlatíčko?"

"Nemůžu spitat." Dodala. "Kvůli té bouřce." Bouřce? Vyhlédla jsem ven z okna a výhled mi ozářil právě jeden blesk. "Kitty spí. Kitty vždycty všecto zaspí, ale já ne. Já nemůšu." Dodala a opřela mi hlavu o rameno.

"Víš co? Právě jsem dopekla sušenky. Co kdybys je ochutnala? A k tomu teplé mléko se skořicí? A my ti přečteme pohádku dobře?" Pousmála jsem se na ni a políbila ji do vlasů.

"Já můžu šušenty v noci?" Vykulila rozespalá očička.

"Vyjímečně." Dodala jsem a položila na obrovského plyšového medvídka u krbu. Nejdříve jsem ručně rozdělala oheň a potom zapla žárovičky nad krbem. Pak jsem Mary přikryla a vzápětí jsem byla zpět s mlékem, sušenkami a knihnou. "Králice Alice?" Zeptala jsem se.

"Kjájice Ajice." Přikývla s pusou plnou sušenky. Scorpio si lehl vedle Mary z druhé strany a já se dala do čtení. Pohádka ještě neskončila a oba už spokojeně spali. Musela jsem se pousmát. Lehce jsem políbila Mary na čelo a Scorpia na tvář, ale on sebou cukl. Stejně jsem ho potřebovala vzbudit.

"Zlato.." Zašeptala jsem. "Vezmi Mary a jděte si lehnout." Na moment dezorientovaně zamrkal a pak se na mě prosebně podíval.

"Přijdeš taky?" Zeptal se a mě píchlo u srdce.

"Ještě mám v troubě koláč." Zašeptala jsem, znovu ho něžně políbila na rty a pak jsem z kuchyně sledovala jen to, jak rozespale stoupá do schodů s Mary, která stále pevně svírala medvídka, v náručí.