Forbidden love - Zakázaná láska

I need help.

//Po delší době, další kapitolka:3 Doufám, že vám udělá radost, i když není jasné, co bude dál:3 U mě to není jasné nikdy:3 Těším se na Vaše komentáře, N.♥

Bylo asi půl páté ráno, když jsem se probudila. Poznala jsem to, protože se blížilo jaro a obloha nabírala šedé barvy rána čím dál dřív. Zavrtěla jsem hlavou abych setřásla pár blond vlasů, které mi popadaly do obličeje, když jsem se sesunula dolů a praštila se do kuchyňského šuplete. Protřela jsem si obličej a zjistila jsem, že jsem na tvářích měla ještě skvrny od mouky. Utřela jsem si ruce do zástěry, která mi stále zdobila pas. Byla jsem unavená, hrozně unavená, ale popravdě.. Už jsem se bála i usnout. A to jsem se tmy nikdy nebála. "Au." Sykla jsem tiše a pomalu jsem se postavila. Zvedla jsem ruce nad hlavu a vyhoupla se na špičky, abych se protáhla, přičemž jsem tiše zívla. Stáhla jsem si gumičku z vlasů a zamířila do sprchy. Převlékla jsem se do květovaných šatů a vlasy si spletla do copu. Zvolila jsem trochu světlejší líčení, které by zakrylo kruhy pod očima a rozjasnilo unavenou tvář. Pak jsem se vrátila do kuchyně. Jak bylo zvykem, usnula jsem uprostřed práce. Ať jsem počítala, jak jsem počítala, spala jsem dvě hodiny. Dýl ani minutu. Na kuchyňské lince leželo nakynut těsto a přichystaná forma na dýňové muffiny. Líně jsem zvedla lžíci a začala formu plnit. Potom jsem uklidila a nechtěně jsem musela přiznat, že už nevím, co bych udělala. Dům byl pečlivě uklizený, že byste nenašli jediné zrnko prachu, prádlo bylo vyprané, hračky poskládané, knihy seřazené podle abecedy, skleničky na víno se jen leskly.. Nakonec jsem si vzala do náručí Lucyinu trpaslenku a posadila se do otevřených kuchyňských dveří. Proti své vůli jsem musela přiznat, že bylo chladno, ale ten výhod Slunce za to stál. V trávě se leskla rosa a ptáčci se pomalu probouzeli k životu, když jsem za sebou zaslechla odkašlání. Cukla jsem sebou, ale neotočila se. Nutno přiznat, že tentokrát jsem byla tak zabraná do výhledu, že jsem Scorpia neslyšela přijít. "Kde jsou holky?" Zachraptěla jsem rozespala a ihned si odkašlala. Téměř jsem viděla, jak zakroutil očima. A přísahám, že bych slovo od slova odříkala, co se mu právě honí v hlavě. 'Nespíš, skoro nejíš, hroutíš se mi před očima a vážně se v domě plném lidí staráš o to, kde jsou holky?'. Zaplašila jsem tu myšlenku. Očividně se neměl k tomu, aby jakkoliv argumentoval. Stávalo se to rutinou. Scorpio za mnou čas od času přišel dolů do kuchyně, troufám si říct, že nikdy netrefil dobu, kdy jsme spala, což bylo opravdu jednoduché. I když na druhou stranu musím říct, že by mě nejspíš ani neprobudil, jak tvrdě spím. Hroutím se únavou od kuchyňské linky dolů, obvykle ještě s vařečkou v ruce. Jen mlčel a stál. Přesně jsem věděla kde. Opřený u zábradlí. Vypadal tak uvolněně, i když vím, že byl napjatý. Kdybych se dotkla jeho ramenou, poznala bych to. Ve stejném okamžiku by však tíha, kterou na nich nesl spadla. Vyčítal mi totiž, že se víc, než jeho partnerkou, stávám strojem. Možná nebyl daleko od pravdy. Fungovala jsem automaticky. A protože nic neříkal, mlčela jsem taky a dál sledovala krvavý obzor. Najednou vedle mě přistála krabička tenkých cigaret. Takových, které kouřila Astoria a které jsem kouřila já s ní na Malfoy Manor. Já jsem na to už málem zapomněla. Bylo to něco jako vzpomínka na minulý život. Připadalo mi to tak dávno. Problémy mi přišly tak malicherné, jako dětská hra. Byla jsem tehdy šťastná. A teď o pár let později a zkušeností více, se stejnými lidmi se cítím na dně víc než kdy předtím. Když mi bylo patnáct, zdálo se mi to, že otec mého přítele není zrovna nadšený z našeho vztahu, jako konec světa. Když jste mladí, všechno se vám zdá, jako konec světa. Přitom je to jenom začátek. A den, kdy dospějete, ten den, na který se v mládí tolik těšíte a který tolik slavíte, je nakonec jen ta nejlehčí zkouška. Vzbudit se s kocovinou a žít tak, jako by se nic nezměnilo. Všichni říkají, že bych se měla chovat na svůj věk. Ale já se ptám, jak? Nikdy mi tolik nebylo. Haló, žiju poprvé, tak se omlouvám. A potom se říkáte, kéž byste se mohli vrátit do těch let, kdy jste tak zoufale chtěli být dospělí a dát si pár facek, vemluvit svému bývalému já, jehož největší bolestí v životě bylo rozbité koleno, ať si užívá nezodpovědná léta, protože bude jenom hůř. Něco jako: Podívej se na sebe teď, vzpomínáš, jak jsi chtěl být dospělý?  To byla ale hloupost, že? Mudlové prý mají jednu pohádku, kterou vypráví dětem. Je o chlapci, který bydlel na kouzelném ostrově, kde zůstával navždy mladý. Nebo tak nějak. Jmenoval se Petr Pan. Zdá se mi, že každým dalším dnem, kdy je máma pryč, chápu Petra o něco víc. Znovu jsem pohlédla na cigarety. Pak jsem se konečně obrátila na Scorpia. Měl plné ruce a postavil přede mne několik lahví vína. Pak mi dal okolo ramen svetr, vyšel ze dveří, hlasitě si povzdechl, obrátil se ke mě a nabídl mi ruku.