Forbidden love - Zakázaná láska

Antiteze.

//No, tak kapitola, u které jsem si já sama dost zabrečela. Snad se Vám bude líbit tak, jako ji zároveň miluju a nenávidím já. Jakákoliv vyjádření vítám, klidně mě nenáviďte, nebojte, nebudete jediní, první v řadě jsem totiž já. Kapitola tentokrát celá z pohledu Scopria, protože ho všichni milujeme a já nejvíc. Nebudu Vás dále napínat zbytečnými slovy, řeknu jen jediné: Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. N.♥

Dopis jse přečetl pětkrát. Potom jsem jej zmuchlal do kuličky a zase narovnal. A zase zmuchlal. Na chvíli jsem ho dokonce hodil na řeřavé uhlíky v krbu a znovu vytáhl. Promnul jsem si spánky. Nevěřil jsem tomu. A zároveň mi něco uvnitř něco říkalo, abych byl opatrný. Nešlo přece jenom o mně. Šlo o Lily. O moji Lily proboha. Kolik nás to už stálo, abychom mohli být spolu a když to už konečně vypadá nadějně, něco se pokazí.. Když už to není dítě s Penny, tak je to Christian a pokud to není ani on, tak mi spadne ze schodů a pokud náhodou nepadá ze schodů, má s tím problém někdo z příbuzenstva. Tohle už bylo nesnesitelné. Copak si někdo, nebo něco tak moc nepřeje, abychom byli spolu? Prsty jsem si zoufale zajel do vlasů. Po spáncích mi stékaly kapky potu, v očích mě pálily slzy. Než jsem se stihl rozhodnout, co vlastně udělám, praštil jsem pěstí do stěny. A znovu. A znovu. Z očí mi tryskaly slzy a z dlaně krev. Zatavil jsem se až po hodně dlouhé chvíli. Vyvedlo mě to z míry víc, než bych si chtěl přiznat. Po tom, co jsem otci zlomil několik žeber a nedělalo mi problém mu plyvnout do obličeje všechny ty roky, kdy jsem musel dělat něco, co jsem nechtěl se mám konečně, milostivě dozvědět, že on to se mnou myslel dobře? Po tom, co jsem mu řekl, že ho nenávidím, mě nějaký hloupý dopis od něj má rozhodit tolik, že mám zvažovat svatbu s Lily, pro kterou a s kterou se toho už stalo víc, než se stane někomu za celý život? Ne. V žádném případě. To je lež. Jen prostá lež. Zhroutil jsem se zpět na postel a oči upíral ke stropu, jako by mi mohl nějak pomoct. Viděl jsem rozmazaně a před očima mi najednou vytanul jeden obraz z toho dne, kdy se Lily zhroutila ze schodů. Otec na ni křičel něco ve smyslu, že tenkrát říkal, jen to, co jsem chtěl slyšet, že nechtěl, abych byl nešťastný a beztak počítal s tím, že se rozejdeme. Dědeček mu to přece také neřekl dopředu. To dává smysl, který rodič by chtěl zkazit svému dítěti první lásku? Ty nejšťastnější a nejbolestnější okamžiky, které tak patří k životu? Ale taky to ze skládačky zase vybočuje. Můj otec není normální rodič. Nikdy nebyl. Jenže.. proč? Co když se stalo něco.. někdo, nějaká Adeline, která ho změnila v takového, jakého ho teď známe? To je nesmysl. Vždyť by se o tom někdy slůvkem zmínil. Ne, nezmínil. Můj otec se totiž nezmiňuje slůvkem o ničem. Tak, ale tak příšerně to do sebe zapadá a přitom ta teorie sama sebe vyvrací, až jsem měl prostě chuť na všechno zapomenout, zavřít oči, ráno prostě nakráčet k oltáři a vzít si ženu, kterou miluji. Jenže se mi začala zvláštně třást levá ruka. Ta, na které bývají prstýnky, což mě nutilo přemýšlet dál. Přece není možné, abych se o tak velké věci, jako je kletba za osmnáct let života na Manor nedozvěděl. Vždyť, když jsem byl malý, toulal jsem se snad všude, sklepem, po zahradě, v tátově pracovně, v knihovně, v zamčených pokojích.. A nic. A přece to zase nesedí, dědeček začal chodit s babičkou už někdy na škole, což je.. Asi v mém věku. Přitiskl jsem si dlaně na oči a měl jsem pocit, že jestli brzy nedojdu k nějakému závěru, tak že se z těch úvah zblázním. Napadala mě stále nová řešení, přičemž jedno zpochybňovalo druhé a vyvracelo samo sebe. A proč si otec potom vzal matku? Když byl tolik zamilovaný do ženy, která zemřela dost otřesným způsobem, proč by se znovu ženil? Otázka, která mi konečně dodávala naději o zpochybnitelnosti celé této teorie měla ovšem jednoznačnou odpověď. Protože Malfoyovi potřebovali dědice. Jenže otec, tenkrát na Manor, tu noc co matku podvedl s Pansy, tvrdil matce, že ji miluje, přiznal se jí. A zase vedle. Matka říkala tenkrát, když Lily byla na Manor, že se ji možná otec naučil za ty roky mít rád, už jen kvůli mně. Začínal jsem být zoufalý. Nehty jsou si zarýval do dlaní, pěsti jsem zatínal tak pevně, až mi bělaly klouby. Do očí mi stékala krev z mé vlastní ruky v níž jsem nebyl schopen udržet ani hůlku. Smysl ovšem dávalo, proč mě otec tolik zahrnoval dárky, když jsme se s Lily rozešli a já trávil svůj čas s Penny v posteli, na což mimochodem nejsem pyšný, ale zase na druhou stranu.. Díky tomu mám krásnou dceru. Když už i můj život je antitezí na sama sebe, proč by otec nemohl jednou v životě mluvit pravdu? Možná proto ho Lily tak rozčilovala. To zasnoubení, když na ni Kitty zavolala jako na mámu. A co když zkrátka nedokáže zapomenout na to, jak se s Harrym nesnášeli a prostě nechce, abych si vzal jeho dceru? A neříkala matka Lily náhodou ještě něco? Že já jsem jediná osoba na světe, u které si je otec jistý, že ji miluje? Tenkrát v koupelně, když Lily vyhrožoval, že pokud na mém těle najde jediné škrábnutí, ponese si následky do konce života? Že by to se mnou vážně nemyslel tak zle? Pokud mě tedy, jak matka říkala miluje, muselo pro něj být logicky příšerné odejít.. Po tom, co jsem si vybral Lily místo něj. A on to možná myslel celou dobu..dobře? Dokáže můj otec vůbec něco myslet dobře? Na druhou stranu ty výkřiky ze spaní, noční můry, nože v zápěstí, všechny ty slzy.. Všechno je příšerně paradoxní. Už jen samo o sobě Malfoy a někdo nečisté krve. Malfoy a Potterová. Říkal to i ten léčitel v nemocnici o našem dítěti. Jak je to nezvyklé. Divila se i sestřička, když jsem Lily přinesl..Matka ji zbožňuje, Kitty ji zbožňuje a už nám to po tom všem přeje i James. Celé se to navzájem vylučuje. Z čehož vyplývá, že má otec pravdu? Proč mi o tomhle potom celý život lhal? A nezmínil se ani slovíčkem? Lhal mi o tolika věcech, že mu ani nemůžu věřit, prostě to nejde. Chvíli tvrdí, že s Lily nemůžu být, protože není čistokrevná kouzelnice, pak že to je zase pro její dobro. Nemůžu si vzít ženu, kterou nadevše miluju a je to zase pro moje dobro? Nadechl jsem se a znovu se natáhl po dopise. Pod pěti listy papíru se skrývalo něco, čeho jsem si ještě nevšiml. Z obálky vypadla fotka dvou smějících se a šťastných, mladých lidí. Ta žena byla blonďatá a smaragdové oči z fotky jen zářily. V první moment jsem se vylekal. Vypadala přesně, jako Lily, když přijela z Francie. A ten kluk vedle ní..Srdce mi vynechalo. Kdybych věděl, že to nejsem já, přísahal bych, že hledím na vlastní fotku sebe a Lily. Na zadní straně bylo napsáno a rozmazáno nějakým alkoholem Adeline a Draco, navždy. Byla to hloupost. Nesmím tomu věřit. Ten člověk na té fotce sice je možná můj otec, ale ta dívka může být kdokoliv. A ten nápis může být starý třeba pár dní. Jenže, proč? Protože můj otec, zase jednoduchá odpověď, protože Potterová a Malfoy jsou až příliš tabu, záporáci, jako je můj otec a příjmením i já prostě nemají šťastné konce, princezny a půlku království. Jen zlomené srdce. Chápu, proč by si to vymýšlel.. Aby krevní linie Malfoyů zůstala čistá, jako.. jako lilie. Už to tady bylo zase. Jenže, proč by vymýšlel tak srdceryvný příběh? To se k němu nehodí. Možná je to jen vyprávění někoho jiného, nebo upravený příběh z knih.. ale proč by se s tím tolik namáhal. Protože je schopný všeho. Přece jen, už jsem se sám přesvědčil o tom, že nejsme zase tak odlišní, v jistých situacích. Přece jen, uhodil jsem Lily, spal jsem s Penny, kterou jsem mimochodem taky nepřímo uhodil, i když je to Penny, pořád je to dívka a spal jsem s ní opakovaně, Lily kvůli mě odjela až do Francie, protože jsem si pořídil dítě s jinou, zatím co jsem jí tvrdil, že budeme žít šťastně až do smrti za sedmero horami a řekami. Choval jsem se jako egoistický a rozmazlený fracek, mluvil jsem o Lily ošklivě.. A život v království za sedmero horami a sedmero řekami i se sedmi trpaslíky jde zase kurva do háje. Protože vždycky, když se zdá, že by něco mohlo vyjít, má osud, nebo někdo s rodinných příslušníků zkrátka jiné plány. Ale já ji potřebuju k životu, miluju ji. Když budu bez ní, co ze mě bude? Kdo budu, když nebudu s ní? To ona ze mě dělá toho hodného. Malfoy, ale přece v rámci možností ne takovej parchant. Ale jakmile ji nemám u sebe, začnu dělat hlouposti, pít, podvádět, ničit věci. Kdo budu, když nebudu přítel Lily? Nechci být ten parchant, kterýmu tatínek prošlapal cestičku životem, nechci mít holky na jednu noc, nechci, už ne, nechci být můj otec. A v tom mi dokáže zabránit ona. Ona.. A co by bylo s Lily, kdybych se rozhodl vybrat si tentokrát otce před ní.. Čekáme spolu miminko. Zázračné miminko. Moje malá Lily, která, když se naposledy zhroutila nastavila režim autopilota na sebedestrukci. A vůbec, kde otec je, že mi píše, proč se nezmíní o adrese, abych se přišel zeptat osobně? Zase jasná odpověď, Malfoy, kterej má strach a stará se jen o sebe a svoje ego. Ale na druhou stranu, kdybych jen připustil, že může mít pravdu, nečeká právě Lily nejmocnější dítě v kouzelnickým světě od dob vlastního otce a.. Voldemorta? Chci říct, kdyby měl otec přece jen pravdu a my se vzali.. Další dítě ovládané černou magií by znamenalo.. Mnohem horší následky než posledně. Zatřásl jsem se. To přece není možné, vždyť Lily, která je sama o sobě tak dobrá, plná bílé a světlé magie by nikdy nic takového nedopustila, je přece tak silná-.. Zarazil jsem se v půlce myšlenky. A očima vyhledal řádku v dopise, která říkala přesně tohle o otcově údajné Adeline. Já blázním. Začínám myslet, jako můj otec a to je zkrátka příznak toho, že začínám šílet. Vždyť můj otec je psychopat bez citů. Ale musím říct, že tentokrát vyrukoval s fakt těžkým kalibrem. A docela se mu daří, mě vydeptat a tím pádem nás rozdělit. Vymyslet si kletbu, to už musí být vážně zoufalé, ale na druhou stranu.. podlé a zlé mistrovské dílo, které je přesně hodno mého otce. Jen mě zaráží, proč jsem si těch paradoxů nikdy nevšiml. Jasně, protože tady se pořád něco děje, šílený bratr, šílený otec, nevěra.. Že se člověk nestačí ani na chvíli zamyslet. A dost. Zvedl jsem se z postele a přinutil se zvednout hůlku a opravit stěnu. Potřebuju s někým mluvit. A v celém tomhle domě je jen jedna osoba, se kterou tohle můžu probírat. A bez urážky, moje budoucí možná žena to není. Je to ta, která stála za mnou ve zlém i v dobrém, spíše tedy v tom zlém. Moje matka. Trochu jsem se uklidnil a vyšel z pokoje. V ruce jsem měl pořád podivný třes. Zastavil jsem se v kuchyni a oknem jsem viděl matku, jak zkouší připevnit Lily do vlasů nějaké květiny. Poraněnou ruku jsem zastrčil do kapsy džín a vyšel ven, na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Další moje antiteze a zřejmě životní moudro. Měl bych si to nechat vytetovat, pokud tohle přežiju. Když jsem se přiblížil k mým holkám, začaly všechny sborovně pištět a stavěly se před Lily. Kitty mě praštila do stehna - nejvýše, kam dosáhla.