Forbidden love - Zakázaná láska

The triwizard tournament. - Turnaj tří kouzelníků.

Příštího večera jsme se po vyučování všichni sešli u večeře. Liv vypadala hrozně unaveně a naštvaně.

"Liv, kde jsi vlastně byla v noci?" zašeptala jsem směrem k ní. Myslela jsem, že se třeba vytratila někam s Hugem.

"Zachraňovala jsem ti přítele! Alespoň jednoho z nich.." Snažila se nekřičet. Moc jí to nešlo. Sklopila jsem oči. Měla naprostou pravdu a právo na mě křičet. Ostatně na téhle škole by člověk sotva našel někoho, kdo by neměl důvod na mě nekřičet. Hugo objímal rozrušenou Liv okolo pasu a já zarytě mlčela. Ticho, které mezi námi vládlo přerušil až proslov ředitele Everarda.

"Milí studenti, drazí kolegové, naše škola je proslulá tím, že se zde neudrží jediné tajmnství, takže jsem si zcela jist, že se k vaším uších, přestože nemělo, doneslo, že právě dnešek je tím dnem, kdy vylosujeme tři šampiony, kteří budou soutěžit o pohádkovou výhru a věčnou slávu v turnaji. Do turnaje se mohli přihlásit jen ti kouzelníci, kteří dovršili sedmnácti let po řádném zvážení všech výhod a rizik. Kdo tak učinil, již nemůže vzít své rozhodnutí zpět. A v co jste se nemohli přihlásit, nezoufajte. Vybraní kouzelníci zůstanou sami. Navíc úkoly, které jsou pro ně připraveny bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli.." Polkla jsem. Christian. Mon mignonne Christian. 

"Lily, co se děje, jsi nějaký bledá?" Zašeptala mi Rose a já jen zavrtěla hlavou. Jediná kdo mohl chápat mé obavy byla Liv, ke které jsem se ale neodvažovala zvednout pohled a která se momentálně unaveně a zničeně choulila Hugovi v náručí a nejevila sebemenší zájem o můj stav. 

"Přistupme tedy k vyhlášení.." Pronesl ředitel a mávl hůlkou. Velká sín potemněla, jelikož louče téměř zhasly a před ředitelským stolem se pyramida skrývající pohár začala skládat. Ve Velké síni bylo ticho, které jsem nezažila za celé čtyři roky na téhle škole. Když se Ohnivý pohár ukázal v plné kráse, obecenstvo vydechlo úžasem nad tímto čaromocným předmětem. Ředitel znovu mávl hůlkou a plamen, který plál nad pohárem změnil barvu z ledově modré na krvavě rudou. Všichni zalapali po dechu. 

"Šampionem za Krásnohůlky je.." Do ředitelových dlaní se z poháru začal snášet vějířovitě složený kus pergamenu. Ruce se mi roztřásly. Nemusí to tak být, nemusí to tak být.. Vteřina, kterou profesor věnoval přečtení jména na lístku mi připadala jako hodina. "Pan Christian Delacour." Řekl nakonec a Velká síň propukla v obrovský jásot. Christian jako první první padl do náručí Gabrielle, potom jej ostatní dívky z Krásnohůlek líbaly na tváře a chlapci mu potřásali rukou. Naše děvčata také nemohla zůstat pozadu a tak ječela a křičela, až uši zeléhaly, ale také plakala a omdlévala. Christian s úsměvem kráčel uličkou. Věděla jsem, že se to může stát, ale když na to došlo bylo to horší, než nejděsivější noční můra. Všichni tleskali a smáli se, jen mě po tváři stekla jedna osamocená slza. Christian mě hledal v davu studentů očima a když se naše oči konečně sertzžuioi'šetghzuioúkali, naznačil ústy: "Neplakej ma chérie." Pak zvedl ruce nad hlavu a dostalo se mu ještě většího potlesku než předtím. Gabrielle se tvářila nesmírně pyšně. Měla jsme pocit, že si nikdo neuvědomoval vážnost situace. Ale věděla jsem, že až dojde na nejhorší budou litovat. Všichni do jednoho. Ale nejspíš jsem to přeháněla. Nemůžu za to, jsem Potterová. Ředitel znovu mávl hůlkou a k rukám se mu snášel další lístek, tentokrát jednoduše přeložený na půl.

"Kruvalskou šampionkou se stává.." Chvilka napětí. "Slečna Viktoria Krum." Žádné překvapení. Ahlavně žádné poznámky na její jméno? Nezvyklé. Možná proto, že byla krásná a tak trochu jiná. Tentokrát nemohli zůstat pozadu naši kluci, kteří by s jistotou klidně omdleli, jen aby mohli využít kyslík potřebný k dýchání k neústávajícímu pískáni na prsty. Viktoria se stejně vážnou tváří prošla uličkou stejně jako předtím Christian. Zdá se, že jediné koho vyhlášení nechávalo ledově chladnými byli právě studenti z Kruvalu. Poslušně tleskali, ale žádné hlubší emoce neprojevili, ani v případě Viktorie. Jediný u koho jsem viděla alespoň náznak pýchy byl Viktor. Vlažný potlesk utichl, kluci mohli zase volně dýchat a nastala rozhodující chvíle. Chvíle na kterou celá naše škola čekala. Vyhlášení Bradavického šampiona. Posledních několik dní jsem měla tolik starostí, že jsem nad tím ani nepřemýšlela, který blázen by se mohl přihlásit za naši školu, evidentně na rozdíl od malého Freddieho a Lukase Jordana, kteří počítali vsazené peníze. Ředitel znovu mávl hůlkou a z plamenů vylétl prostý ohořelý lístek. Všichni napětím jakoby zapomněli dýchat. Ředitel si odkašlal, přečetl si jméno na lístku jednou, dvakrát, dokonce třikrát. Nervozně se ohlédl po ostatních profesorech, jako by mělo být něco špatně. Velkou síní vládlo několik vteřin hrobové ticho.