//Tak kolik Vás tu ještě mám ? A co na to říkáte? N. <3
Čas plynul.
Dvě jednoduchá slova, ale pro mě se v nich skrývalo mnohé. Každodenní rutina spočívající ve snaze nezhroutit se, vychovat syna, postarat se o domácnost, jednoduše přežít. Snaha o to, být perfektní. Perfektní dcera, perfektní sestra, perfektní neteř, perfektní vnučka, perfektní teta, perfektní matka, perfektní korespondentka, perfektní hospodyně, prostě perfektní. Nesnášela jsem to slovo. Zkrátka a dobře jsem se snažila nedávat najevo, jak moc mě ničilo, co Scorpio provedl. Zmítala jsem se mezi dvěma protipóly. Jako celý můj život. Bolelo mě, že Scorpiovi už dál nesešlo na mém názoru. Vždycky jsme byli rovnocenní partneři, co se inteligence týkalo, úsudku, řešení problémů, výchovy dětí... Nikdy jsem si vedle něj nepřišla méněcenná. Na druhou stranu jsem chápala, že chce najít svého otce, i když mi jen pouhá představa Draca Malfoye v našich životech způsobovala nekontrolovatelný třas. Ačkoliv jsem měla v hlavě zmatek, tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem se nezhroutila. Ani jsem nemohla. Musela a chtěla jsem tu být pro Charlieho. To odpoledne, následně i večer a celou noc, kterou jsem strávila s bratrem na schodech, kdy jsem se zpila do němoty, to byl jediný a poslední okamžik, kdy jsem si dovolila na tutu skutečnost reagovat. Občas jsem seděla na kraji postele a oči mě nepříjemě pálily. Občas jsem příliš dlouho hleděla z okna. Bylo to sice jen pár vteřin, ale i tak jsem se vždy vyděšeně rozhlížela, zda si nikdo ničeho nevšiml. Jímala mě až panická hrůza, že si někdo všimne, jak moc mě odchod mého milého trápí. Nepochybovala jsem, že všichni věděli, že nejsem v pořádku, ale dokud se nikdo nehroutil a nikdo neplakal, bylo jaksi snadnější nikoliv na to zapemnout, ale spíše se soustředit na jiné věci. Občas jsem se s hlubokým nádechem příliš silně chytla kuchyňské linky. Ale to bylo všechno. Kvůli Charliemu. Už mi zmizel otec, nemohl mít ještě nepoužitelnou matku. Dobře si vzpomínám na sebe, když máme odešla a tátu jsme ani neviděli. A to jsme byli podotýkám dospělí. Takže ano, čas plynul a to doslova. Až mě děsilo, jak opravdový význam tato dvě slova měla. Protože když jsem se jednoho dne ohlédla, Charlie si vesele vratkou chůzí ťapkal po obýváku. Překvapeně jsem zalapal po dechu. Ohlédla jsem se. Bylo léto. To znamenalo, že Scorpio byl pryč už... Dlaní jsem si vyděšeně zakryla ústa. Byl pryč už půl roku. S hrůzou jsem vzala Charlieho dětskou knihu. Prolistovala jsem ji od začátku a k mému zděšení v ní byla jediná fotka se Scorpiem. Kniha a pohybující se fotky v ní vypovídaly zcela zjevnou skutečnost, kterou jsem si já ani za nic nechtěla připustit. Scorpio byl pryč už příliš dlouho. A náš syn vyrůstal bez otce. Každý večer jsem Charliemu ukazovala Scorpiovi fotky a bez dudlíku od něj se nehnul na krok, ale i tak jsem měla strach, že si jej nebude pamatovat. Každého v naší domácnosti uměl svým spefifickým způsobem pojmenovat. Ale když jsem mu ukazovala fotky Scorpia, mlčel. Prsty jsem přejížděla po fotkách zobrazujících Charlieho s mamkou, jak jsou celí upatlaní od čokoládového dortu. Charlieho s Georgem, jak zapalují prskavky. Charlieho s Rose, která mu předčítá pohádku. A spoustu dalších, ale žádnou s jeho otcem. Jak by taky nějakou mohl mít, když tu jeho otec zkrátka nebyl. Dopadla na mě tíhá toho všeho ztraceného času. Všech těch dní, které mi splynuly v jednotvárnou šeď. Já se Charliemu věnovala, prakticky jsem ho nedávala z rukou a on mi věčně visel na krku. Byl to jediné, co mě drželo při smyslech. A naštěstí se mi dařilo dál pokračovat v tom kolotoči, který dům plný lidí neustále obnášel. Díky Charliemu jsem se nutila jíst i spát. Do postele jsem chodila příliš unavená, než abych mohla přemýšlet a vstávala jsem příliš zaměstnaná Charliem. Někdy se stávalo, že jsem usnula uprostřed rozečtené pohádky a byl to James, kdo obvykle přišel zhasnout světlo, přikrýt mě a odnést Charlieho do postýlky. Většinou jsem se uprostřed noci stejně probudila a jakmile jsem jej necítila u sebe, s hrůzou jsem si ho opět brala k sobě. Jeho přítomnost, pravidelnost jeho dechu a klidný, starostmi nerušený spánek a celkově život mě uklidňoval. Sny se mi přestaly zdát už dávno. Stejnou noc, potom co všichni usnuli jsem si dovolila se posadit v kuchyni a na chvíli se zamyslet. Ruce jsem si zapletla do zrzavých vlasů a snažila se rozdýchat to náhlé procitnutí. Bylo to, jakobych vynořila hlavu z vody, jakoby najednou zmizela mlha, která mi zamlžovala úsudek, jako bych po dlouhé době otevřela oči. Když jsem se tu noc, spíše to ráno ubírala do postele a další hodinu či dvě seděla v houpacím křesle, v náručí držela svého chlapečka a v měsíčním světle pozorovla jeho nádherný obličejíček, netušila jsem, že se mělo všechno změnit.
Léto bylo horké. Ačkoliv bylo něco po páté hodině ranní, už teď se Lily, sedící v kuchyni u ledové kávy ovívala vějířem. Když odcházela z ložnice, Charlie sladce spinkal v její posteli a blonďaté vlásky se mu lepily na čelíčko. V malé pěstičce pevně svíral dudlík od Scorpia. Seděla v lehké noční košilce na dřevěné židli a pomocí ukazováčku pravé ruky s upraveným nehtem otáčela lžičkou ve sklenici. Okno bylo otevřené dokořán a dovnitř se jím nesly zvuky probouzejících se ptáků a paprsky vycházejícího slunce postupně ozařovaly kulatý jídelní stůl. Dům byl podivně tichý, jakoby předvídal katastrofu. Neozývaly se žádné povzdechy nad vybíráním šatů Dominique a Roxy, žádné výbuchy způsobené Freddiem, zkrátka nic. Povzdechla si. Ve vzduchu bylo cítit zvláštní napětí. A v momentě, kdy se nadechla a nechala oči přivřené o vteřinu déle, než bylo zvykem se ozvalo známé prasknutí, které je slyšet vždy, když se někdo přemístí. Rychle otevřela oči. Poslední dobou měla rychlejší reflexy. Těžko říct, jestli kvůli Charliemu nebo Charliem. Ale zkrátka to tak bylo. Když oči otevřela, na vteřinu oněměla úlekem. Na prahu, ve zničehonič dokořán otevřených dveřích stály tři osoby. Někdo vychtrlý, vlasy neupravené, ve špinavém oblečení, zalepený krví a neoholený s tváří ztrhanou, kdo vzdáleně připomínal jejího milého. Vedle něj, starší muž, který se mu nyní podobal víc, než by si kdy dokázala přiznat, víc než by bylo zdrávo a mnohem víc, než aby ji to nevyděsilo. A vedle nich stála dokonale upravená žena, v černých nabíraných šatech s průsvitnými rukávy, s blond vlasy zčesanými do úhledného drdolu na temeni hlavy a s černým kloboukem, který ji z části zakrýval obličej. Ozdobená byla těžkými šperky, voněla silným parfémem a byla až příliš silně nalíčená. V upravených nehtech svírala korálkovou kabelku. I přes stín, který jí klobouk vrhal do tváře v ní byly patrné rysy, které by poznala všude. Malfoyovské rysy. Lily několikrát zamrkala, aby se ujistila, že se jí tento výjev nezdá, pak vydechla a po několika vteřinách, nefalšované, hystericky, až to trhalo uši vykřikla. Byl to dlouhý a vyděšený výkřik, ze kterého strach prýštil všemi směry a tuhla z něj krev v žilách. V ten moment se k ní kostlivec připomínající stín minulosti jejího drahého přiblížil a natáhl k ní ruku. Padl před ní na kolena a pokusil se vzít její dlaň do svých.
"Lily.." zachraptěl unaveným a nakřáplým hlasem. V momentě se od něj odtáhla a uskočila. Povedlo se jí převrátit židli, o což se momentálně vůbec nezajímala. Krčila se v koutě kuchyně a nekontrolovatelně se třásla. Nikdy by si to nepřiznala, ale strašně se ho bála. Nebála se ho, když byl pod vlivem černé magie, nebála se ho, když byl kopií svého otce, nebála se ho, když jí vrazil facku. Ale teď cítila jak jí z očí čiší strach. Tiskla se na dřevěnou stěnu, jako by ji měla ochránit. V jeden moment jí přestal srdce svírat strach o něj a vystřídal ho strach o Charlieho, mámu a tátu, Liv, George...o všechny. Hluboko věděla, že by jí Scorpio nikdy neublížil. Ale tato jistota ji opouštěla každou vteřinou. A kdyby neublížil jí, co ostatním? A co když to nebude Scorpio, ale jeho otec, který stál zavěšený do plavovlásky a vypadal, že je hodně zraněný? A kdo byla ta blonďatá dáma? Lily uslyšela, jak se jen několik vteřin po tom co vykřikla, zatímco jí hlavou probíhalo milion otázek, probouzel celý dům. Po schodech utíkal George, za ním máma s tátou, vyděšená Liv, která za sebou táhla Huga, Teddy, který svíral Victoire, Dominique a Roxy vykoukla zpaza dveří, James schovával holky za sebou, Andy, Rose, Percy a Audrey stáli s připravenými hůlkami a strejda Ron ochranitelky objímal tetu Miu. A mezi všemi se proplétal, kolíbavou a nejistou chůzí s rozepsalýma očkama, které si promnul jednou pěstičkou, ve které svíral dudlík scházel po schodech Charlie. Všichni znejistěli a zastavili se na místě, jako přimrazení, když pozorovali výjev před sebou. Charlie držel v druhé ruce lahvičku s čajem. Na sobě měl bílé dupačky a vlásky měl rozcuchané. Zastavil se na schodech a přejel očima po celé kuchyni. To bylo přesně to gesto, které potřebovala. To, co mě přinutilo se pohnout a dostalo mě z rohu. Rozběhla jsem se a svého syna vzala do náručí. Přejel ji pohledem.
"To je dobrý, maminka je v pořádku." Odvětila mu a přitiskla si jeho hlavičku k hrudníku. Pak se obrátila na tři osoby před sebou. Pomalu jsem přešla ke Scorpiovi a shlédla na něj. Stále klečel na stejném místě, pohled upřený do země. "Vstaň." Prohlásila jsem rozhodně. Pomalu a roztřeseně se zvedl a stanul naproti ní. Jediné, co nebylo zašlé zjevnou bolestí byly jeho oči, které ze špinavého obličeje svítily. Zlomeně se na mě díval, bez jediného slova. Pak pohnul očima a upřel je na dítě v mém náručí. Ve tváři se mu zračil nezměrný šok a překvapení. Mlčky jsem analyzovala jeho zranění. Musela jsem uznat, že bude horší dát ho dohromady psychicky než fyzicky. A ten moment, kdy se střetly oči syna a jeho otce se Charlie dal do usedavého pláče. Rozprostřel kolem sebe svoje ochranná kouzla a ve tváři se mu zračilo zděšení a strach. Překvapeně jsem se na něj podívala . Stalo se, co jsem očekávala. Nepamatoval si na něj, nepoznával ho. Sklonila jsem němu hlavu. "Zlatíčko, nemusíš se bát. To je přece... tatínek." Dostala ze sebe to slovo jako jed, který jí dlouho pálil na jazyku. Ale Charlie nepřestával strachy plakat a třásl se. "Dobře." Prohlásila jsem razantně. "Maminka dá tatínka do pořádku a pak to zkusíme znovu. Ale teď..." Obrátila se ke svým rodinným příslušníkům. "Georgi, vezmi si Charlieho a s Freddiem ho zabavte. Rozesmějte ho, kdybyste těmi zpropadenými rachejtlemi měli třrba zapálit celý dům. Rose, vezmi Andyho a přemístěte mi sem Astorii z Manor. Hned." Sotva to dořekla byli pryč a mrknutím oka zpátky. "Teď, Teddy, pomůžeš Astorii s jejím... manželem." Dodala to tak znechuceně, jak to šlo. "Victoire si tu nechám já. Hugo, Liv, v mé skříni má Scorpio svoje oblečení, pak přineste nůžky a hřeben. Dolní patro je moje. Mami, buď tak hodná a najdi nějaké vhodné tatínkovo oblečení.." Kývla hlavou k Dracovi. "Teto Hermiono, mohla by jsi prosím tě... odvést našeho třetího hosta do pokoje pro hosty a přichystat čaj?" Zeptala jsem se tak vlídněa s minimální pauzou, jak to jen šlo a pak luskla prsty. Všichni se dali do pohybu mrknutím oka a věci se začaly dít. V momentě jsem se Scorpiem v kuchyni osaměla. Chvíli jsem naproti němu stála a pozorovala ho. A marně se mu snažila cokoliv vyčíst z prázdné tváře. Nakonec jsem ho vzala za ruku a vedla ho do koupelny ve spodním patře. Zaměrně jsem se vyhnula zrcadlům. Pomalu jsem mu začala svlékat černý plášť, pod ním kdysi bílou košili, roztržené džíny a všechno špinavé oblečení jsem odhazovala na zem vedle nás. Nakonec jsem ho posadila do vany s teplou vodou a začala mu něžně smývat špínu z celého těla i blonďatých vlasů, jejichž barva se v prachu téměř ztratila. Vzala jsem do rukou jeho dlaň a drhla záhyby na ní a nehty za kterými se skrývala další špína. Zdálo se, jakobych mu musela pomáhat se základními pohyby, jakoby je nedovedl zvládat ani automaticky. Když jsem sledovala zbarvenou vodu, kterak odtíkala, oblékala jsem ho. Na jeho těla jsem našla několik sečných ran, které začaly v teplé vodě znovu krvácet a několik bělostných jizev. Poté, co jsem ho jen v světlých džínách nechala stát v koupelně, jsem zavolala Victoire, která trpělivě čekala v kuchyni, aby ho oblékla. V momentě namíchala nějaké lektvary, do nichž namočené obvazy mu přikládala na tělo. Všechno probíhalo bez jediného slova. Scorpio sebou párkrát cukl a bolestně zasykl.
"Bolí ho to?" Zeptala jsem se skoro šeptem. Victoire se na ni obrátila.
"Je úplně zničený Lily. Nedivila bych se, kdyby ho bolel jen obyčejný dotek. Nic vážnějšího mu není, žádná vážná vnitřní zranění. Ale bylo jich tolik za poslední dobu, že mu tělo i organismus vypovídají službu. Má za sebou očividně tolik zranění, že je s podivem, že ještě stojí na nohou." Dodala a dokončila obvazování. Nakonec mi vtiskla do ruky jeden lektvar, který jsem ho měla přinutit vypít. Poděkovala jsem jí a nechala ji jít za Teddym. Neměla jsem ponětí, jak je na tom jeho otec, nebo kdo je ta žena, která právě sedí v pokoji pro hosty, popravdě mi to bylo momentálně úplně jedno. Když jsem se dívala na Scorpia, jak tam bezmocně stojí, bylo mi jasné, že jen ta největší zoufalost ho donutila k tomu, aby přivedl Draca Malfoye na prah mého domu. Vsunula jsem mu do ruky kartáček na zuby a sama jsem mu pomalu začala pročesávat znovu blonďaté vlasy. Pak jsem ho vzala za ruku a odvedla do kuchyně, kde jsem před něj postavila šálek kouřícího čajea kus slaného koláče. Pomalu zvedl k ústům hrnek, ale jídla se ani nedotkl. Přitom vypadal, že se měsíce pořádně nenajedl. Nakonec jsem sama vzala vidličku a pomalu mu do úst vložila jedno sousto, jako jsem to dělávala s Charliem. Za chvíli jsem ho hladila po blonďatých vlasech, když zvracel. Vyčerpaně se zhroutil na podlahu v koupelně a horkou tvář si opřel o kachlíkovou stěnu. Svezla jsem se vedle něj. Teď, když jsem v něm alespoň fyzicky poznávala svého milého jsem trnula strachy, co za hrůzy musel v uplynulých měsících zažít.
"Omlouvám se." Zachraptěl a pevně stiskl víčka zpod kterých se mu zkutálela slza. Přitiskla mu ruku na tvář.
"Poslouchej mě, jestli mě zvládáš vnímat. Nenávidím tě. Nenávidím tě za to, že jsi byl tak dlouho pryč a já o tebe měla příšerný strach. Nenávidím tě za to, že jsi nás tu nechal. Nenávidím tě za to, že tě náš syn nepoznává. Nenávidím tě za to, že jsi do našeho domu opět přivedl zlo. Nenávidím tě za to, že už nerespektuješ můj názor. Ale přes to všechno Tě tak strašně moc miluju, že pro teď jsem ochotná na to všechno zapomenout, protože se strašně bojím toho, co se ti stalo a ničí mě tě takhle vidět. Ale nemysli si, že si sem po půl roce jen tak nakráčíš a všechno bude odpuštěno. A teď mi snažně tě prosím, řekni, co se stalo." Políbila jsem ho na čelo a vzala ho za ruku. Jen se na mě zbožně díval. A tak jsem ho přivinula k sobě. Nechala ho, ať nabere sílu. S hlavou položenou na mém hrudníku se zdálo, jakoby ho monotóní rytmus mého dechu uklidňoval a za chvíli se pohyby našich hrudí sladily v jeden.
"Krevní magie z Manor mě vedla napříč zemí do chladných hor. Než jsem se tam dostal, trvalo mi to několik týdnů. Nemohl jsem se přemístit, protože jsem nevěděl přesně kam, nemohl jsem použít koště, protože by bylo příliš nápadné. Ale otce jsem nenašel, našel jsem jen jeho potrhaný plášť. Nevěděl jsem kam dál, stopa slábla a krevní magie mě nedovedla vést dál. Tak jsme s ezastavil v jednom starém baru, kde jsem se rozhodoval, že se vrátím. Že to byl celé špatný nápad. Po několika panácích mě oslovila ona. Ta žena, co přišla s námi. Jmenuje se Lisa. Teda jmenuje se Elizabeth, ale říkáme jí Lisa. Oslovila mě příjmením. Tvrdila, že ví, kde najít mého otce a že si dovodila, že jsem nějaký jeho příbuzný. Připadala mi povědomá, ale nci víc mi neřekla. Jen že to bude velice náročné. Sama prý zkoušela se k němu dostat, ale neměla k tomu vše potřebné. Chvíli jsem se obával a zvažoval pro i proti. Podezdříval jsem ji ze lži. Nevěděl jsem, jestli jí mohu věřit, ani k čemu mě potřebuje. Ani jak poznala, že jsem Malfoy. A co všechno vůbec věděla. Jenže jsem nevěděl jak dál. A říkal jsem si, že nejsem pčece tak špatný kouzelník, abych se případně neubránil. Řekl jsem ji, že to stojí za pokus. Že vrátit se můžu kdykoliv." Scorpio udělal pauzu, aby se nadechl. A pak ještě několikrát zvracel. Když se dostatečně uklidnil, neustále se natahoval po mojí ruce, jakoby se chtěl ujistit, že neodejdu. "Tak jsme se opět vydali na cestu, ani jsme vlastně nevěděl kam. Lisa mě táhla za sebou a odmítala mi cokoliv sdělit. Když jsem už začínal uvažovat, že prostě zmizím, stanuli jsme kdesi uprostřed ničeho. A když říkám ničeho, myslím opravdu ničeho, akorát, že když jsi tím ničím chtěla projít dál, narazila jsi do tvrdé stěny. Jen chvíli mi trvalo, než mi došlo, že zřejmě tady otec bude a taky, že je sídlo neviditelné. Bez urážky ke všem to muselo být dobré kouzlo, protože ukrýt něco podobného velikosti Manor není jednoduché. Když se nám s Lisou povedlo alespoň odkrýt závoj toho kouzla, byli jsme zničení. Alespoň jsem si to myslel a soudil podle sebe. Pamatuju si, že první co jsem ucítil bylo, jak mi z úst vytéká pramínek krve, pak se mi před očima zatmívalo a jak se kouzlo bránilo prolomení, způsobovalo mi to rány. Nejdříve na rukou. Pak na obličeji a pak konečně povolilo a budova se odhalila. Trvalo mi to spoustu dní. Pokaždé jsem upadl do bezvědomí a několikrát málem vykrvácel. Když jsem se potom, co se všechno ponořilo do tmy probral, Lisa byla úplně v pořádku. Ani škrábnutí. A v ten moment jí bylo jasné, že mi musí dát odpovědi. Snažila se mi ošetřit rány a přitom vyprávěla. Že na zrušení toho kouzla byla potřeba krevní magie Malfoyů, ale ženská nestačila. Bylo zapotřebí mužské linie dědiců. Sama to prý zkoušela. A jak to věděla? Je to prý otcova sestra. Když otcův otec zjistil, že první dítě matky bude dcera, ze strachu ze svého otce, hned co zjistil, že je babička Cissy těhotná ji vzal pryč. A po narození toho dítěte, ji poslal do Ameriky. Využil kontaktů a nechal ji beze jména. Když se ji po skončení války pokoušel najít, nevěděl ani koho má hledat. Babičku to zničilo. Ale Lisa je sledovala. Občas se ukázala na stejném plese. Co dostudovala školu, potloukala se na vlastní pěst, většinou nenápadně. Po nějaké době se ale rozhodla, že zkusí najít tátu. Jenže krevní magie z linie žen není tak silná. Respektive to spíš nikdy nezkoušel, protože dědicové byli jen mužského rodu a o žádné dceři kromě Kitty se ještě nikdo nikdy nedoslech. Možná, že žádné nebyly a možná, že dopadly stejně jako Lisa. Jestli tedy vůbec říká pravdu. Každopádně se o to prý pokusila sama a s použitím hrubé síly se dozvěděla, kde se otec zdržoval naposledy a našla to místo. Jenže jej nedokázala sama ani zviditelnit, natožtak k něčemu otce přimět. A tak se vydala tam, kde věděla, že bude muset najít nápovědu. Sledovat Manor. Nevěděla, jak se dál vedlo otcovým rodičům, jeslti měli další děti, či ne, nebo jestli jejich děti mají děti. Ale pravda byla, že Malfoyovské rysy se nezapřou. Viděla mě a spoléhala, že se pokusím otce hledat. Tak se potloukala kolem, až na mě konečně narazila. Nevěděla, kdo přesně jsem, ale ke štěstí jí stačilo, že jsem Malfoy. Každopádně budovala byla odkrytá, ale další zádrhel byla ochranná kouzla kolem ní. Bylo to nad moje síly. Uvažoval jsem, že to vzdám a vrátím se k tobě pro pomoc a radu, i když jsme pochyboval, že zrovna ty bys mi pomohla. Stálo mě to veškerou energii a sílu. Moje rány byly čím dál hlubší, staré rány mi vždy začaly krvácet a organismus mi selhával. Ale Lisa mě nutila pokračovat. Léčit mě zase stálo spoustu síly ji. Zdálo se to nemožné až po nějaké době, kouzla konečně povolila. Protože to, co jsem prováděl já před zdmi hradu mělo svůj odraz za jeho zdmi. Kouzla, která hrad obklopovala byla přímo spojená s otcem a tak jak to stálo sílu mě, stálo to energii i jeho. Když jsme se konečně dostali dovnitř, čekalo mě to nejhorší. Boj s vlastním otcem. Tak urputně se snažil, aby se k němu nikdo nedostal. Ale koneckonců, jsme tady, takže vidíš, kdo to vyhrál." Třásl se. Vyděšeně a překvapeně jsem na něj zírala. Přišlo mi to strašně neskutečné. Přitiskla jsem ho k sobě a objala ho. Nevěděla jsem, čemu mám věřit. Věřila jsem jenom tomu, že přede mnou sedí láska mého života úplně na dně. "Víš.." pokračoval s mírným nádechem "Vždycky, když jsem byl nejvíc na dně, myslel jsem na Tebe. Lisa mi říkala, že jsem nesčetněkrát šeptal tvoje jméno. Jen tvoje jméno. Nic víc." Vzala jsem ho za ruku a zvedla ze země. Odvedla jsem ho do naší ložnice a uložila do postele. Ještě než položil hlavu na polštář, se slzami na tváři usnul. Sedla jsem si vedle něj a nejdřív si prohrábla rukama vlasy. Pak jsem ho vzala za ruku a kousla se do rtu. V hlavě jsem měla zmatek. Nechtěla jsem Scorpiovi tak rychle odpustit, ale copa to šlo? Dívat se na něj v tomhle stavu a ještě se na něj zlobit? Nezničil ho otec už dost? Zase? A všechna ta věc okolo Lisy... Po půl roce jsem si dovolila rozplakat se.