//No.. Co říct. Nevím, jestli Vás napadlo, že to směřuje k tomuhle, nebo, jestli jste to někdo čekali, nic méně ocením, každý Váš komentář♥ Snad se Vám kapitola přesto všechno bude líbit, protože po pravdě řečeno, mě se líbí hodně. N.♥
Jak šel čas, naučila jsem se žít jen z půlky naživu. Tentokrát jsem věděla, že to nesmím vzdát úplně. Kdyby se to týkalo jenom mě, udělala bych to dávno. Neměla jsem chuť jíst, nechtěla jsem spát. Ale už nešlo jenom o mně, ale i to maličké, které jsem milovala. To děťátko přece za nic nemohlo, nemohlo za svého otce. A přece bylo moje, takže kvůli miminku jsem poslouchala mámu a jedla, co mi přichystala. Dobrovolně jsem pila uspávací lektvary, protože sama od sebe jsem nebyla s to usnout. Pořád se mi všechno vracelo, sotva jsem přivřela oči. Nejdříve jen ty krásné věci, takže jsem doufala, že poslední půl rok byl jenom zlý sen. Jenže pak jsem se opět uviděla, jak stojím u oltáře a následoval děsivý křik.. Jindy se mi zdávaly příšerné sny. Byly o Socrpiovi, zdálo se mi, že je zpět na Manor, že pije, topí se v depresi a hlavně, že má zlomené srdce.. Pořád mi na něm záleželo a já jsem to věděla. A to mě stahovalo níž a níž. Měla jse prostě pocit, že tohle se nezpraví. To se přece o lásce povídalo, že trvá navždy. Tolikrát jsme si tohle se Scorpiem slibovali, bylo tolik momentů, o kterých jsem si přála, aby trvali "navždy".. Tolik naivity v jednom slově. Pak jsem se musela dlouho přesvědčovat, že Scorpia to určitě ani trochu netrápí, že je někde daleko, kde se má dobře a je šťastný. Někde, s někým, beze mě. Tak jsem se raději rozhodla nespat vůbec. Jenže únava začala přemáhat i mně a to zvláště, když miminko rostlo. A ošklivým snům se nedalo zabránit. Přesto, když jsem se naposledy zhroutila, bylo to více méně dobrým způsobem.. Vařila jsem, starala jsem se o ostatní a teď se ostatní museli starat o mně. Protože jsem si stokrát mohla namlouvat, že pro mě "rozchod" rodičů byl velkým otřesem, ale zůstat stát sama a těhotná u oltáře byl zkrátka těžší kalibr. Tentokrát jsem se sesypala v tom špatném slova smyslu a v ten nejhorší možný čas. Občas jsem jen ležela na posteli a pozorovala strop a přemýšlela, co vlastně bude dál s mým životem, co jsem udělala špatně, kam jsem se to vlastně dostala.. A jak se všichni trápí kvůli mě. Máma často plakala. Táta vysedával sám ve své pracovně a často seděl nad hromadou z práce a nepřítomně na ně zíral. Od George jsem neslyšela žádný vtip a vůbec žádný vtip, ani se nepamatuju. Ohňostroje ustaly a jak to říct, celý náš dům posmutněl. Častokrát jsem se chtěla zvednout usmát a ujistit všechny, že mě to už netrápí, jen abych je viděla zase se smát. Ale neměla jsem energii na to lhát a zkrátka to ani nešlo. To, co se stalo, to co udělal, zasáhlo nejen mě, ale celou moji rodinu a o tomhle jsem si byla jistá, že mu neodpustím nikdy. Znal mě moc dobře a věděl, že bych více méně skousla to, že ublížil mně, ale našim a všem okolo mě.. Pomalu jsem se začínala smiřovat s tím, že ačkoliv v mém srdci zůstane navždy, nikdy ho neuvidím. Pravda byla taková, že už jsem ho viděla v jiném světle. Vždycky jsem stála za ním, ať už udělal cokoliv, ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi docházelo, jakou váhu měly jeho činy. Na druhou stranu, jedna moje část, ta malá Lily, která se do něj zamilovala od prvního pohledu, by byla schopná mu všechno odpustit jen za jediný polibek. Ale už jsem nemohla takhle uvažovat, za chvíli jsem se měla stát matkou a nemohla jsem v nejkrajnějším případě znovu uvěřit jeho lžím, přestože jsem ho milovala sebevíc. A čím déle jsem nad ním přemýšlela, tím více smutno mi bylo.. Myslela jsem si, že do porodu mám ještě dost času, minimálně dva týdny. Ale spletla jsem se. Nejspíš vším tím stresem se miminko rozhodlo, že se chce na svět podívat dřív a já se více méně mrknutím oka ocitla v nemocnici. Teddy mě uklidňoval, že všechno bude v pořádku, že za chvíli budu v náručí chovat. Jenže jsem byla zřejmě jediná, která si všimla, že se mu třesou ruce. Nejspíš měl obavy, aby to nedopadlo, jako s Viktorií. A ty jsem najednou upřímně začínala mít i já. Po spáncích mi stékaly kapičky potu a bolelo mě celé tělo, přesto jsem však chytla Teddyho za košili a přitáhla si ho k sobě.
"Teddy, slib mi, že kdyby se něco pokazilo, zachráníš to dítě, ne mě." Zašeptala jsem k němu.
"Lily, to je nesmysl, zachráním Vás oba."
"No, oba víme, že někdy všechno nejde podle našich představ." dodala jsem. "Slib mi to, prosím. O dítě se nebojím, mám dost velkou rodinu, ale kdyby to mělo dopadnout naopak a přežila bych já a ne miminko, byla by to moje poslední kapka, nejspíš bych potom stejně umřela.." Teddy neochotně a neznatelně přikývl. Dobře, to bychom měli. Když jsem se rozhlížela po celé mojí rodině, která se mnou dorazila, všimla jsem si, že někdo chybí.
"Kde je.. kde je James?" Vyhrkla jsem mezi nádechy a zatnula zuby, když mi Teddy z nějakého určitě dost podstatného důvodu něžně zabodl jehlu do ruky.
"Možná, že víš.. možná to pro něj není úplně nejlepší prostředí, víš.." Teta Hermiona se ujala slova, když nikdo jiný ne.
"To je nesmysl. James by se na mě nevykašlal. Kde je? Tati?" Obrátila jsem svou kolísavou pozornost k otci. Matce jsem mezitím pevně mačkala ruku. Cítila jsem však, jak na mě začíná přicházet únava a miminko ještě nebylo na světě. "Já chci u sebe svého brášku." Vykřikla jsem a z očí mi vytryskly slzy bolesti.
"Dobře, dobře, zlato. James tady bude každou chvíli, jen něco zařizuje." Před očima se mi zatmělo, nějaký přístroj ke kterému vedl drátek, který spočíval na mé hrudi se nějak hlasitě rozpípal.
"Teddy!" Vykřikl zděšeně George. "Co se sakra děje?" Teddymu se třásly ruce.
"Ztrácí vědomí, nemá dost energie. Mluvte na ni někde, udržujte ji při vědomí, nesmí omdlít.." Najednou začali mluvit všichni jeden přes druhého a mě se jejich hlasy začaly slévat v uspávající a nepřehledný šum. Co se může stát, když na chvíli zavřu oči? Jenom na chvíli.. Jsem tak unavená. Oni se určitě postarají, aby bylo miminko v pořádku.. "Dobře, zmlkněte všichni, hned." Zakřičel Teddy. Pak promluvil ke mně. "Lily.. pamatuješ, jak jsi za mnou na nástupišti přišla a žádala jsi mě o pomoc? Chtěla jsi po mě, abych tě vzal na Manor.."
"Teddy, já si nemyslím, že by to bylo vhodné té-"
"Zmlkni Albusi a nech mě dělat moji práci.. Takže Malfoy Manor." Manor? Pootevřela jsem oči.
"Co je s Manor Teddy?" Teddy si viditelně oddychl.
"Chtěla jsi zkontrolovat Scorpia a Harry na Tebe neměl čas, Ron s Hermionou se zase hádali.."
"Kdy se nehádají.." Zachraptěla jsem. "Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby se hádali právě teď.." Zamžourala jsem na ně polootevřenýma očima, strejda Ron jen tiskl tetě Hermioně pevně ruku, oba tiše stáli opodál. "Co je to s nimi?"
"Nevšímej si toho. Ano, Ron a Hermiona se hádali, Angie zase prohrabávala Freddiemu kufr, Neville zase poztrácel všechny učební pomůcky. Tak jsi poprosila o pomoc mě, pamatuješ si, co byla první, kterou jsem ti řekl, když jsme dorazili na Manor a našli Scorpia celého od krve?"
"Udrž ho.. Udrž ho při vědomí."
"Velmi správně Lily. A co udělala?"
"Vyprávěla jsem mu."
"A o čem?" V ten moment se však rozletěly dveře od porodního sálu. V nich stál James, na tvářích měl krvavé škrábance a potrhaný hábit. Zdálo se, že napadá na jednu nohu a má problém pohnout rukou..
"Jamie!" Vyhrkla jsem a otevřela oči do široka. "Co se ti stalo?"
"Jen pár hloupých ochranných kouzel, o kterých si mistr myslel, že je nezvládnu." Pak zvedl druhou ruku, kterou měl podél těla. V ní svíral dobře známé platinové Scorpiovi vlasy. A Scorpius sám bolestně zatínal zuby. James ho pustil a strčil do něj. "Co tak se chovat alespoň jednou, jako chlap, Malfoyi?"
"Já jsem, vy to.." Po tváři mu tekly slzy.
"Víš jaký je rozdíl mezi mou sestrou a tvým názorem? Že ona je pro mě důležitá!" Pak od něj poodešel a vzal mě za ruku.
"Promiň Lily, že jsem se opozdil, ale říkal jsem si, že je čas na malé překvapení. A možná na trochu zodpovědnosti, alespoň jednou v životě, co Malfoyi?" Scorpius beze slov zaštkal a zůstal klečet u mého lůžka.
"Jamie, jsem ráda, že tě vidím.." Dodala jsem a vydechla. Cítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy. Pak jsem zavřela oči a povolila ruku, kterou jsem mačkala Jamese.
"Teddy!" Zatřásla s ním Victoire. Jenže tedy ucouvl s roztřesenýma rukama. Zbytek jsem vnímala už jen okrajově. Slyšela jsem, oči zavřené, pomalu jsem padala do tmy a bylo to pop pravdě uklidňující.. Přístroje se příliš hlasitě rozpípaly. Mamka se zhroutila na podlahu, taťka ji zachytil. Někdo propukl v hysterický pláč, nevím kdo. Možná Hermiona. Do toho křičel James.
"Ne.., ne. To ne.. Znovu ne. Tohle je, jako příšerný déja-vu. Tohle se nesmí stát. Lily.. Lily, zůstaň se mnou." Hystericky křičel, třásl se mnou a já mu moc chtěla říct, že je to v pořádku, že jen na chvilku zavřu oči, ale nešlo to. Nmeohla jsem otevřít oči.
"Lily!" Vykřikl i Scorpio. Do toho se ozval dětský pláč. Moje dítě je v pořádku, už můžu v klidu usnout.. Cítila jsem, že se usmívám. Přístroje pípaly čím dál víc a já už jsem překvpaivě necítila žádnou bolest. Myslela jsem na všechno krásné, na mamku, na tátu, na Jamese a George, na moje miminko..
"Vždyť ona.. vždyť umírá.." Vyhrkl Ron přiškrceným hlasem. Victorire se snažila něco vyymslet.
"Je to tím, jak málo energie měla, jak málo jedla a spala, jak se trápila.." Vysvětlovala a její ruce pracovaly. Více méně se dá říct, že jsem cítila, jak se mi do ruky zabodává jehly a do těla mi vpravuje něco studeného, ale ani to jsem nezareagovala.
"Tak tohle se určitě nestane." Dodal Scorpio a posbíral se na nohy.
"A co chceš dělat mistře? Je to celý tvoje chyba! Kdybys ji nenechal stát u oltáře, nezhroutila by se a teď by si svoje dítě chovala sama.." Zavzlykal James, který mě pořád držel za ruku. "Začíná být úplně ledová.." Dokud to neřekl, neuvědomila jsem, jaká je mi vlastně zima.
"Zmlkni Jamesi, vyčítat mi to můžeš někdy jindy. Tys nikdy nebyl na Manor, že? Tak si tady seďte, ale já udělám alespoň něco, já ji umřít nenechám.."
"A co máš v plánu prosím tě? Vždyť víš, že magie nejde použít k tomu, abys někoho oživil!"
"A jak moc jistý si seš?" Odsekl Scorpio.
"Rozhodně ne ta magie, kterou znám!"
"Protože seš dobrý, protože znáš jenom bílou magii! Ale já nejsem hrdina, jako vy, já už kolikrát koketoval s magií černou.." Usadil Jamese a na chvíli jeho hlas zmizel. Pak se zase objevil. Něco vedle mě položil. Rukou jsem o to zavadila a cítila jsem papír. Možná kniha. Proč sem nosí knihu? Slyšela jsem, jak vzlyká. Chtěla jsem mu ještě říct, že se na něj nezlobím, že ho chápu a aby našemu dítěti řekl, že ho maminka milovala, ale nedokázala jsem otevřít pusu. Scorpio začal něco odříkávat v nějakém nesmyslném jazyce.
"Scorpio, to nemůžeš udělat.." Probrala se z letargie Hermiona. "Netušíme, jaký by to mohlo mít dopad!"
"Copak může být hůř?" Okřiklji ztrápeně. Pokoj utichl, slyšela jsem jen mamčino vzlykání. Moc bych jí chtěla říct, ať nepláče. Ostatní ztichli. NIkdo další ho od nápadu neodrazoval.
"Neublíží jí to?" Zeptal se opatrně James.
"Jí ne." Dodal chladně Scorpio a pokračoval v předříkávání. Všem bylo jasné, co to znamená. S každým slovem jako by se bolest vzdalovala a já se cítila lépe, ale lépe dobrým způsobem, ne jako bych se propadala do tmy. Už mě nebolelo celé tělo. Vracela se mi síla a zbývalo už jen.. otevřít oči. Viděla jsem okolo sebe, jak se nade mnou všichni sklání. Teddy měl ruce od krve a v pozadí se ozýval dětský pláč. Vydechla jsem.
"Co..se.. co se stalo?" Zeptala jsem se a vytrhla si z rukou ty drátky a hadičky s jehlami.
"No, to přesně.. nevíme." Dodala Hermiona a utírala si slzy.
"Dítě? Co moje dítě? Je v pořádku?" Vykřikla jsem zděšeně.
"Ano Lily, ale ty jsi málem nebyla.." Řekl opatrně George. Pak jsem se obrátila na Scorpia. Byl bílý jako stěna. Z nosu mu tekla. Opíral se o stěnu u mého lůžka.
"Já tomu nerozumím. Naposledy se pamatuju, že přišel James, pak mám trochu mlhu.."
"Zachránil tě." Dodal James a kývl ke Scorpiovi, který se zhroutil k zemi.
"Co..oči?" Zachraptěl. "Její oči.." Pozvedl třesoucí se ruku a ukázal ke mně. Nikdo nechápal na co se ptá.
"Co mám s očima?" Zeptala jsem se vyděšeně.
"Barva.." Zachrčel Scorpio a vykašlal krev.
"Zelená, jako obvykle, proč, co se děje?" Scorpio si vyditelně oddechl.
"Pak je to v pořádku. Snad, abych šel." Začal se pomalu zvedat.
"Počkej.." Zavolala jsem na něj. "Zachránil jsi mě, sice nevím jak, ale ano.. a co naše dítě..?" Scorpio se ke mě připotácel, vypadal, že brzo omdlí. Vzal mě za ruku a pak se hluboce nadechl a otevřel oči. Byly černé, jako uhel, tma ve které se člověk ztratí, to prázdno a nic. Vyděšeně jsem vykřikla. Ta oslnivá modrá byla pryč. Nenávratně.
"To bylo to, co jsem se ti snažil vysvětlit. Černá magie má vždycky nějaké následky. Zkrátka ji nemůžeš použít, aniž bys jí dal něco na oplátku. Proto jsem si s ní nechtěl zahrávat. Ale stálo to za to. Jsi živá. Jen.. pochop, že už Tě nemůžu vídat ani našeho.. syna. Je nádherný. A já ti nikdy nebudu moct dokázat, jak vděčný ti za něj a vůbec za to všechno, co jsi pro mě kdy udělala jsem. Už to vidíš? Celý život jsem stál na hraně mezi tímhle a normálním životem.. A ty jsi byla moje světlo. Pořád nevím, co je na té kletbě pravdy, ale než abych riskoval, že se z tebe stane tohle, musel jsem odejít, prostě musel.." Plakal. Pak se hystericky zasmál. "No, nakonec se nám to stejně nevyhnulo. Mrzí mě to, že se to muselo stát. Ale raději tohle. Nedovedl bych si představit, co by pro svět znamenalo, kdybys umřela. " Jeho ruka byla ledová, pomalu, ale jistě z něj vyprchávalo všechno to dobro. Pak mě políbil na čelo. "Je to nejspíš naposledy, co to řeknu, ale miluju Tě. Vždy jsem tě miloval a vždycky budu, jen si to pamatuj, protože.. Protože zlo milovat nedokáže." Pak, ještě než se stihl zhroutit, zmizel z místnosti.