//Po dlouhé době se opět ozývám. Náročnost školy se stupňovala a byla jsem na vodáku, ale je tady nová kapitolka:) Jen mě za ty zvraty nezabíjejte. Snad se vám bude líbit♥ Jsem zvědavá na komentáře:3 N.
Byl konec léta, když jsem se rozhodla to udělat. Slunce pomalu zapadalo a já sledovala z kuchyňského okna, jak si holky hrají na písku. Nakonec jsem posbírala všechnu svou odvahu a pomalu se vydala po schodech nahoru. Došla jsem až ke Scorpiově pokoji a zaklepala jsem tak, jak jsem věděla, že klepe Liv. Když pootevřel dveře, vklouzla jsem přes jeho očividnou snahu zabránit mi v tom, dovnitř. Unaveně a jisým způsobe bez zájmu se opřel o dveře a já přešla na druhou stranu pokoje k oknu a otočila se k němu. Párkrát jsem se nadechla, nervozně si rukou projela zrzavé vlasy a potom ruce založila v bok a zadívala se mu upřeně do očí. Nevím, jak se mu to podařilo, ale nedalo se v nihc nic rozeznat. Žádná emoce. Až jsem zatoužila vidět třeba i vztek.
"Tak si to dokázala, gratuluji, co po mně chceš?" Zeptal se bez zájmu. Údivem jsem cítila, jak mi padá brada. Roztřásl se mi spodní ret, těžko říct, jestli smutkem, nebo vzteky nad jeho chováním, ale rozhodla jsem se, že se nenechá rozhodit.
"No, přece si promluvit."
"Sama si řekla, že se nemáme o čem bavit ,teď zcela jistě víš, kde jsou dveře.."
"Sáhni na tu kliku a neručím za sebe." Dodala jsem spíš s úžasem, než výhružně. Scorpio se sarkasticky zasmál.
"Malá Potterová se zase pokouší být drsná. Ale no tak Lily, co kdybys šla radši plést věnečky z kytiček?" Zoufale jsem se na něj podívala. Sklopil pohled a na moment jsem zahlédla něco jako smutek, smutek, který se mi vypálil hluboko do rohovek. Za okamžik kratší, než je mrknutí oka se ztratil. Nejspíš si myslel, že ho nevidím, ale přeci vím, co jsem viděla. Oči se mi naplnily slzami.
"Ty-ty už mě nechceš?" Zeptala jsem se a spustila ruce volně podél těla. Scorpio se nadechl a vypadalo to, jako by mu to působilo nesmírnou potíž dívat se mě. Jeho chladná odpověď mě ale přesvědčila o opaku.
"Ne. Už tě nechci."
"Nemiluješ mě?" Zkusila jsem to znovu a pokoj na několik vteřin naplnilo dusivé ticho, které se nedalo snést.
"Ne." Vypravil ze sebe nakonec a to mi stačilo ke všemu. Několika rychlými kroky jsem překonala vzdálenost mezi mnou a dveřmi a odstrčila ho stranou, aniž bych se na něho podívala. Pak jsem z pokoje vyběhla, naprosto ignorujíce slzy, které mi tekly po tvářích.
Tak tedy skončilo léto a život se v únavném stereotypu přehoupl do zimy. Vstát, postarat se o holky, nasadit falešný úsměv, přežít, jít spát. Říká se, že si uvědomíte, co jste měli, až když to ztratíte. Něco na tom určitě je, protože jsem každým dnem pociťovala, jak mě sžírá prázdnost uvnitř mě na místě, kde by mělo být srdce. Měla jsem pocit, že tam mám jen černou prázdnou díru, která pohlcuje všechnu radost. Jednou na večer, když jsem zrovna s holkama stavěla sněhuláky a koulovala se v hustě padajícím sněhu se mělo něco změnit. Když si holky zkoušely sáňkovat z malého kopečku, šla jsem si na chvíli sednout do altánku ozdobeného Vánočními světlýlky. Oblečení jsem měla kompletně promáčené a z mého drahého franouczského kabátu odpadávaly kousky ledu, což způsobovalo, že jsem se pomalu začínala třást. Přes jekot a smích holek a také svoji psychickou únavu jsem ani neslyšela, že by se ke mně někdo blížil. Najednou ke mě někdo přistrčil hrnek kouřící horké čokolády se šlehačkou a kořičí. Přesně tak, jak jsem to měla ráda. Ale nebylo to žádné tajemství. Pevně jsem k sobě tiskla třesoucí se ruce.
"Děkuju, tohle jsem vážně potřebova-.." Neobtěžovala jsem se zvednout hlavu na toho, kdo mi hrneček přinesl. A najednou jsem si všimla, že i holky ztichly. Předemnou stál Scorpio s ladně rozeplým černým kabátem a tiskl v rukou svůj hrníček. Párkrát jsem otevřela a zavřela pusu, abych něco řekla, ale nějak se mi nedostávalo slov.
"Já vím, že potřebovala. Už jste venku dlouho, musí vám být chladno." Což bylo slabé slovo. Vybavil se mi oheň u krbu, horký čaj a pohádky, které se táta asi právě chystal číst. Zamrkala jsem a vrátila se do reality.
"Promiň, musím zkontrolovat holky." Dodala jsem překvapivě klidně a pomalu se zvedla, aniž bych se hrnečku dotkla, přestože byl až příliš lákavý. V tom okamžiku jsem k němu byla zády a v šeru se snažila zahlédnout holky.
"Lily.." Začal. Zastavila jsem se na místě, ale neotočila se. "Holkám jsem taky přinesl čokoládu." Dodal a periferním viděním jsem holky zahlédla, jak vedle sněhuláka sedí na sáňkách a usrkávají horké čokolády. Povzdechla jsem si a pomalu se k němu otočila.
"Od kdy jsi tak starostlivý?" Dodala jsem neutrálně, spíš unaveně a ukázala jsem směrem k holkám. Pokrčil rameny a pousmál se. Bylo to spíš jen posmutnělé cuknutí koutku.
"Vždycky jsem byl. Kdybys mě nechala." Dodal lehce. Zatnula jsem zuby.
"A od kdy jsi tak starostlivý vůči mně?" Zeptala jsem se spíš šeptem a sklopila jsem oči. Špičkou od černé, vysoké kozačky, které jsem koupila v Paříži, jsem do sněhu začala vykreslovat nesmyslné obrazce. Koutkem oka jsem se na něj zadívala. Zatvářil se ublíženě.
"Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl." Dodal prostě a upřímně. Až mě píchlo u srdce. Pomalu jsem k němu zvedla hlavu úplně.
"Říkal jsi ty věci.. tenkrát.. před půl rokem.. u Tebe v pokoji, že už mě.." Nedořekla jsem.
"Upřímně mě mrzelo, že jsi tomu uvěřila.."
"Ale já tomu nerozumím, vždyť si říkal, že, že..." Povzdychla jsem si a zabořila obličej do dlaní v kožených rukavicích. Byla jsem zmatená, ani jsem nestihla zaregistrovat, že ke mě přišel blíž a položil mi ruce okolo pasu a přitáhl si mě k sobě. Automaticky jsem ucukla, ale nenchal mě.
"Jenom jsem.. Jenom jsem doufal, že když ti řeknu tohle, pomalu na mě zapomeneš a budeš žít prostě dál. Že mě budeš tolik nenávidět, že už se na mě konečně vykašleš a najdeš si někoho, kdo ti neublíží tolikrát a tak moc, jak jsem to udělal já.. Vždyť od lásce k nenávisti je to jen maličký krůček. Když si mi to tenkrát na zahradě řekla, až to se mnou otřášlo, co jsem vlastně udělal, jak naivně jsem si myslel, že můžeme zůstat spolu, nebral ohled na okolí, choval se, jako by se nic nestalo, chtěl tě jen pro sebe, neuvědomil jsem si čím sis prošla a že si se zase chovala, jako hrdinka.. Což mě mimochodem vůbec nepřekvapuje. To co jsi udělala zase přesahuje veškeré meze, které se daly očekávat. A já se zase choval jako idiot. Ale nedokázal jsem snést, že já jsem ten, kdo ti tohle všechno způsobil, že zrovna já, který ti slíbil, že ti nikdy v životě neublíží ti ublížil nejvíce ze všech. Ani nevíš, jak moc bolelo takhle ošklivě ti tenkrát před půl rokem lhát, ale pokusím se ospravedlnit alespoň tím, že jsem si myslela, že to dělám pro tvé dobro. Ale postupem času, když jsem tě každý den viděl znovu a znovu plakat, když jsem viděl, že máš na nočním stolku pořád naši fotku, jsem si uvědomil, že to takhle nepůjde.. Nesnáším, když tě vidím plakat. Omlouvám se Lily, omluvám se za všechno.." Dodal pak o něco tišeji a z očí mu svítila bolest a taky to, jak ho to všehcno mrzí. Zvedla jsem k němu oči a přemýšlela jsem, kolikrát si ještě nechám takhle ublížit, kolikrát udělám stejnou chybu, kolikrát..
"Takže jsi to nemyslel vážně?" Ujistila jsem se chraplavým hlasem a uvědomila jsem si, že se v jeho náručí přestávám třást.
"Ani v nejmenším." Ujistil mě jeho nakřáplým hlasem a naklonil se ke mně. Chvíli jsem se rozmýšlela.Když v tom se ozvaly holky.
"Pusu, pusu, pusu.." Smály se a vykřikovaly to jednohlasně pořád dokola.
"Slyšíš." Usmál se Scorpio. "Tak můžu?" Zeptal se a já jen bezeslova přikývla. Rty mi nejdřív pomalu přejel po tváři a pak se něžně dotkl mých rtů. Pouhá pusa přešla v polibek a já si uvědomila, jak mi to chybělo. Jak v jeho náručí roztávám, jak všehcny starosti opět mizí. Ale najednou mi nestačil už jen polibek. Uvědomvala jsem si, že ho k sobě tisknu víc a víc a rukou jsem mu pomalu zajela pod kabát, tohle by mělo přestat, vždyť kousek od nás seděly holky.. Ačkoliv jsem se přesvědčovala, že bych se měla odtáhnout, jen jsem ho dál líbala na krk, když mi zašeptal trhaným výdechem do ucha..
"Lily.." Na poprvé jsem zkoušela dělat, že neslyším, cítila jsem, jak se zachvěl, ještě chvilku a povolí taky. "Lily.." Zašeptal znovu, ale tentokrát mu z hlasu bylo vyloženě cítit to, co jsem cítila i já uvnitř sebe. Vášeň, chtíč. Tolik mi chyběl. Dlaní mě drsně uchopil za bok. Chtěla jsem víc, ale donutila jsem se přestat. Ustoupila jsem od něj a najednou jsem cítila, že spíš hořím, než aby mi byla zima.
"Já.. promiň." Dodala jsem s úsměvem. Poprvé za dlouhou dobu upřímným úsměvem. Usmál se na mě a rty naznačil, aˇse neomlouvám. Pak jsem se otočila k holkám, které se hihňaly a když zachytily můj pohled, obě se ušklíbly.
"Dospjějáci jsou nechutní." Řekla Alex a obě se znovu zasmála. Zavrtěla jsem hlavou a zasmála se taky. Scorpio mě napodobil. Byla to nejkrásnější chvíle od doby, co jsem se vrátila z Francie. Zezadu mě obejmul.
"Tak co holky, jdeme domů?" Zeptala jsem a ony přikývly. Scorpio mě vzal za ruku a Alex za druhou, zatím co měse chytla Mary. Když jsme se přibližovali ke vchodovým dveřím, uslyšeli jsme křik. Nejdříve jsem si myslela, že se tea Hermiona a strejda Ron zase hádají o nějaké hlouposti, ale pak jsem poznala hlad mámy a táty. Zavrtěla jsem hlavou. Něco bylo špatně. Podívala jsem se na Scorpia, kerý nervozně kývl směrem k holkám. Musela jsem rychle něco vymyslet.
"Hele holky.." Upoutala jsem jejich pozornost. "Ráno jsem upekla sušenky. A teď si zahrajeme hru. A kdo vyhraje může celé sušenky sníst sám." Přikývla jsem s pousmáním.
"Úplně sám?" Podivila se Mary.
"Přesně tak." Přikývla jsem. "Pravidla jsem jednoduchá. Je to něco jako slepá bába, jen se nebudete točit dokola, ale poběžíte přímo do schodů a do svého pokojíčku, kde vás bude čekat teta Victoire, která vám slíbila, že s vámi vymaluje omalovánky. A aby to nebylo tak jednoduché, musíte si zacpat ouška tak pevně, abyste nic neslyšely. Jasné?" Holky nadšeně přikývly a bez dalších otázek se připravily. Scorpiovi jsem naznačila, že poběžím najít Victoire a on ať dává pozor na holky. Potom jsem otevřela dveře. Holky se Scorpiem vyběhly směrem ke schodům a za chvíli už i s Victorií mizely za dveřmi pokojíčku, které jsem zapečetila kouzlem. Pak jsme se se Scorpiem sešli nahoře nad schody odkud jsem nepozorována vždycky poslouchala všechny rozhovory. Jenže tentokrát to nebylo potřeba. Máma s tátou se nerozhlíželi ani napravo ani nalevo. Prostě na sebe dost ošklivě křičeli, občas rozbili nějaký talíř, či skleničku. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Tohle se přece nemohlo dít. Scorpio mě pevně stiskl v náručí. I přestože z části ten křik tlumila, doléhaly k nám utržky hovoru.
"Jak si to pořád představuješ do budoucna. Jsi více v práci, než doma. Než se svými dětmi, než se mnou, se svou ženou! Copak je ti práce o tolik přednější?" Mamka křičela chraplavým hlasem. Pomalu jsem se otočila na Scopia a šeptem se ho zeptala.
"Jak to tady vypadalo, když jsem byla pryč? Vždyť teď je táta doma docela často.." Scorpio se smutně usmál.
"Teď možná, ale když si byla pryč, tak to bylo úplně jinak. Někdy se nevrátil domů ani na noc. Občas i několik dní po sobě. Na Svatého Valentýna se vůbec neukázal." Zalapala jsem po dechu.
"To není možné. to by táta neudělal, nikdy by se nevykašlala na mámu na Valentýna. Vždyť oba ten svátek nesnáší, to je tradice.." Tentokrát se ozval taťka.
"Vždyť teď jsem doma dost často. Tak mi řekni, co ti vlastně tolik vadí Ginny?"
"Ale proč? Proč jsi teď doma tak často? Protože se vrátila Lily a ty chceš zoufale trávit čas se svojí princeznou a snažit se všem okolo nalhat, že je všehcno v pořádku, ale není. Já jsem tvoje žena a nestojím ti už ani za pohled, za pozdrav, za polibek na dobrou noc, už ani nespíme ve stejné posteli.. " Vzhlédla jsem ke Scorpiovi. Rty naznačil 'pokoj pro hosty'. Začínalo mě to děsit. "Vždyť i Lily se tenkrát dokázala rozejít s Christianem, když viděla, že to nemá budoucnost a neměl na ni čas.." Cukla jsem sebou a omluvně vzhlédla ke Scorpiovi. Jen zavrtěl hlavou, přištiskl si mě zpět k sobě a políbil mě do vlasů, přičemž něco zašeptal. Znělo to jako 'miluju tě'.
"Fajn! Dobře!" Vykřikl táta. "Víš co? Chceš tolik pravdu? Tak ji máš mít! Vlastně jsem netrávil čas v práci. Ze začátku jsem chodil do baru.. Na pár skleniček a tak.."
"Je v tom nějaká jiná..?" Mámě se v půlce věty zlomil hlas. Po tváři mi ztekla slza. Tohle nemohlo dopadnout dobře.
"Za co mě máš? Já tě miluju, vždycky jsem miloval a vždycky budu.. Jenže.. V tomhle domě se to nedá vyržet. Nemůžeme mít chvilku klidu, chvilku soukromí, chvilku pro sebe.. Říkal jsem si, že si na to zvyknu, že se to zlepší. Pak jsem se začal jen tak procházet.. Ale nešlo to. Já miluju celou naši rodinu, ale už mě z toho permanentě bolí hlava.."
"Že sis nestěžoval, když jsi byl mladší, tak se ti tady líbilo! Já už nevím, co mám udělat víc.. Já bez své rodiny nemůžu žít.. Po tom všem jsem ráda, že je mám vedle sebe a jestli se ti to nelíbí.." Pak si setřela z tváře slzy a mávla hůlkou. Kolem nás prolétl její kuft a koště. Cukla jsem sebou, ale Scorpio mě zadržel. Byla jsem zmatená, myslela jsem, že máma sbalí tátovi a pošle ho pryč, místo toho se chystala pryč ona. Znovu mávla hůlkou a dveře se rozlétly. "Pak to už takhle dál nejde."
"Ginny, ne počkej!" Vykřikl až zoufale táta a chytl mámu za ruku. Ta se mu ihned vyškubla a naposledy se na něj zadívala.
"Dej za mě pusu dětem." Pak zmizela ve dveřích. Chtělo se mi křičet na tátu, že tohle se mu opravdu povedlo, ale Scorpio mě dřív, než jsem si to stihla uvědomit, zatáhl do pokoje. Táta zmizel ve svém pokoji a hlasitě třísknul dveřmi. Máma byla pryč a nezměnily to ani tátovy hlasité výkřiky, když se tříštila o zem váza s květinami, ani moje slzy. en veče rmi však došlo jedno. Nikdy nemůžu mít všechno. Sice jsem získala zpět Scorpia, ale zase téměř ztratila rodiče.