//Zdravím vás po dlouhé době lidičky:3 Tady je nová kapitolka, snad se vám bude líbit, na vaše komentáře se těším. Velký zvrat přijde v další kapitole, schválně, kdo ho uhodne?:) N.♥
"Tomu souhvězdí se říká Andromeda." Usmála jsem se a pohladila Máriu po vlasech. Byl teplý letní večer a já s holkama, každou po jednom boku ležela na zahradě pod stromem a pozorovala hvězdy. Ruku, kterou jsem ukazovala na hvězdu jsem pomalu spustila a začala ji prsty proplétat vlasy. Z druhé strany se ozvala Alex.
"Teto Lily a pjoč je nebe modjé?" Usmála jsem se.
"Ze stejného důvodu, proč je moře slané, čokoláda sladká a kladivo těžké." Pousmála se. Odhrnula jsem jí vlasy z čela. Holky teď byly prakticky můj život. Byly prázdniny a každý si našel svoji oblíbenou činnost. Dominique a Roxy se vystavovaly sluníčku, pečlivě každých patnáct minut na jedné straně, až byly večer celé červené a brečely, že je bolí spálená ramena. Rose a Andy většinou u studeného koktejlu líně hráli karty s tetou Audrey a strejdou Percym, zatím co Victoire a Teddy zkoušeli s tetou Hermionou a strejdou Ronem kouzelnické šachy. Hugo s Liv se procházeli stínem, zatím co Freddie a strejda George měli dost práce vymýšlením večerních ohňostrojů. Molly a Lucy byly právě ve věku, kdy jejich největší zábavou bylo hrát famfrpál a strejda Neville spokojeně sledoval, jak mu rostou rostlinky, teta Fleur se strejdou Billem se překvapivě věnovali čtení knih a máma s tátou to obvykle pozorovali z povzdálí s máslovým ležákem v rukou. James měl spoustu práce s tím sehnat mi na ministerstvu práci, přestože Gabriellino jméno otevíralo hodně dveří, drtivá většina jich nebyla pro mě. A Scorpio se snažil být všem při ruce. A tak jsem šila princeznovské kostýmky, vymalovávala obrázky, vařila mrkvičky s hráškem, pletla copánky a chystala šatičky. Strom, který se nad námi tyčil jsme omotali vánočními světýlky, abychom na čtení večerních pohádek měli dost světla, a tak nám teď vytvářel krásnou atmosféru. Dokud jsem neuslyšela kroky.
"To jsou moje holky." Řekl Scorpio s úsměvem, když došel až k nám a políbil Alex na čelo. Nepatrně jsem automaticky ucukla. Zdálo se, že si toho všiml.
"Ale tati, Mary pšeče není tvoje hojka." Dodala zaujatě Alex.
"A Anna taty ne." Dodala Mary. Líbilo se mi, když mi říkala Anna. Bylo to něco nového. Odvodila to ze svého třetího jména Liliana, které měla po mně. V ten moment jsem se posadila a holky chtě, nechtě se mnou. Natáhla jsem se pro sklenice od dýňové šťávy, které ležely za námi a prázdnou misku od sušenek.
"Holky, co kdyby ste to šly odnést babičce Molly, ať na nás zase nekřičí, že po sobě neuklízíme? A až se vrátíte, můžeme nachytat ty světlušky, jak jsem vám slíbila." Pak jsem se pousmála a vložila jim misku a skleničky do rukou. "A určitě nebudu proti, když přinesete nějakou další sladkost." Usmála jsem se a ony se zahihňaly. "Tak jo, pusu a běžte." Dodala jsem s úsměvem a položila si ukazováčky na tváře, kde mi v zápětí přistály dva ulepené, mlaskavé, dětské polibky. Holky se otočily a vydaly se směrem k rozsvícenému oknu v kuchyni. Mary vzala Alex okolo ramen.
"Víš pjoč musíme jít?" Zeptala se a Alex se k ní mírně zaklonila, že jí téměř položila hlavu na rameno.
"Pjoč?"
"Protože si teď budou povídat dospějáci." Dodala Mary a obě se rozesmály. Pak se vzali za ruce a rozběhly se. Ještě chvíli jsem se za nimi dívala. Byly tak rozdílné.. Mary s černýma vláskama, ve kterých měla věneček z kopretin, na sobě červené šatičky a Alex, které plavé vlásky zdobil věneček z pampelišek, na sobě modré šatičky, které jí šly k očím. Bosy docupitaly až ke dveřím. Teprve pak jsem od nich odtrhla pohled. Rukama jsem si bezděčně uhladila své bílé šaty a stáhla si z plavých vlasů věneček z kopretin.
"Ta přikrývka se ti povedla." Začal pomalu.
"Díky. Ušila jsem ji ze starých dupaček a mých starých triček. Je vzpomínková, pro mě a holky." Dodala jsem nevzrušeně. Další věc, kterou mě tvrdá škola Gabrielly naučila. Šití.
"Musíme si promluvit." Dodal Scorpio po chvíli ticha, kdy jsem střídavě těkala očima mezi kuchyňským oknem a trávníkem.
"Není k tomu důvod. Mary měla naprostou pravdu, já nejsem tvoje." Až mě překvapila lehkost s jakou jsem to dodala, protože přes rty mi to vůbec nešlo.
"Ale no tak Lils-"
"Neříkej mi-"
"A proč ne? Dřív ti to nevadilo!" Hlas se mu pomalu zvedal.
"Dřív možná, ale ty nejspíš nevidíš, kolik se změnilo.."
"Lily, proč se držíš tak zpátky, na co čekáš?" Zeptal se nakonec trochu klidněji. Pořád jsem se mu nepodívala do očí, přestože jsem věděla, že on na mě těma svýma přímo visel. "A jaktože už nejsi moje holka? Copak mě nemiluješ?" Au. To zabolelo. Scorpio musel být zoufalý, když se sníil k tomuhle.
"Ty víš, že to není pravda." Skoro jsem šeptala, zatím co on skoro křičel. "A navíc.. Tvoje holka. Nepřijde ti to dětinské? Na tohle jsme si mohli hrát v patnácti letech Scorpio-.."
"Vždyť je to jen dva roky zpět!"
"A kolik se toho za ty dva roky změnilo. Máš krásnou a úžasnou dceru Scorpio, která tráví víc času se mnou,než se svým otcem. Tady už nejde o nás, ale o ně. Ony jsou naše budoucnost a my tím pádem jdeme stranou.."
"Kitty tě miluje, to není moje vina a bránit jí v tom nehodlám. Koneckonců sám nevím, kde se to v tobě bere. Od kdy to tolik umíš s dětmi? Já třeba doteď sám nevím, co mám dělat. Ty ano. Ty víš, kdy jí podat sklenici s vodou, ještě dřív, než si řekne, že má žízeň, ty přesně víš, že nemůže spát, ještě dřív, než otevře dveře pokojíčku..Až mě to děsí.. Copak s dítětem ti život skončí? A nemělo by to být spíš naopak? Kam zmizela ta Lily, která se ráda opíjela, tak že jsem jí musel držet vlasy, když zvracela? Ta která se mnou trávila noci v Komnatě? Ta, která vynechala hodinu, jen aby mě mohla přitisknout na stěnu a líbat-.."
"Přestaň!" Dodala jsem rychle, příkrým hlasem, ale stále potichu. "Copak to nevidíš? Ta Lily se ztratila už dávno, když odtud před dvěma lety odcházela se zlomeným srdcem.."
"Lily, ale já jsem ti říkal, že se mnou máš zůstat, říkal jsem ti, jak to dopadne, prosil jsem tě a nakonec jsem zůstal sám.."
"Zatím co já jsem se ve Francii výborně bavila. Ty to pořád nechápeš Scorpio. Nemohla jsem tady zůstat, ani jeden z nás nemohl vědět, co se přesně stane.. A vážně, já nemůžu být ta, která Alex nahradí maminku, to zkrátka nejde, ať si to sebevíc přeješ.. Takhle je to v pořádku, jsem teta Lily. Takhle je to, jak má být. My zkrátka nejsme žádná rodina. Co bych to vůbec byla za člověka, kdybych tady zůstala a nutila tě vybrat si mezi matkou tvého dítěte a mnou? A nedej bože riskovat to, že si vybereš mě a budeš mít tak méně času na Penny s dítětem.. Co by si o mě všichni pomysleli.."
"Kašlu na to, co si myslí ostatní!"
"Jako vždycky. Ale šlo i to, že já bych se nemohla podívat do zrcadla. Tak si prosím nestěžuj, že si zůstal sám. Měl jsi u sebe svoji rodinu, dokonce moji rodinu.. Zatím co já jsem byla sama v cizím městě.. Ptáš se na tu starou Lily? Na tu, které nehořela plamenem jen barva vlasů, ale ze které byl cítit žár na míle daleko a plamínky jí poskakovaly v očích? Tu utopily slzy. Každý večer po dobu půl roku, než jsem šla spát, když jsem vstávala.. Chvíli jsem si myslela, že se to zlepšilo.. Jenže.. Jenže pak mi došla ta fotka a došlo mi, že se to nikdy nezlepší. Pak jsem přestala brečet. Obarvila jsem si vlasy, začala se soustředit na školu, na Máriu.. Dalo se to přežít, protože Gabriella nás díky bohu zaměstnávala víc, než bylo zdrávo, taky mě utěšovalo vědomí, že na mě někdo doma čeká s láskou, Mária si mě ani nemusela pamatovat, pak tu byl ale Jamie, máma s tátou.. Jenže, jako by to stále nestačilo k zaplnění té velké díry, kterou jsem měla v srdci. A když se konečně vrátím domů a nesmyslně si začnu namlouvat, že je to v pořádku, uvidím Tebe.. Nemáš nejmenší ponětí, jak moc mi tohle ublížilo. Ale nevyčítám ti to, ty jsi neměl na vybranou, já také ne. Z části se to ovšem za moji vlastní volbu dá považovat a upřímně? Nezměnila bych to, mít druhou šanci. Nejde o to, že nechci být s Tebou, panebože, to bych byla sama proti sobě.. Jenže je to těžké, když rozum křičí NE a srdce PROSÍM.." Scorpio zarytě mlčel, až mě to děsilo. Nevěděla jsem, kde se ve mně ta slova berou, ale najednou tady byla a spolu s horkými slzami na mých tvářích odnesla část tíhy z mé hrudi pryč. Konečně jsem k němu zvedla hlavu. "Prosím nekřič, holky se dívají z okna. Nemusíš se ohlížet, já vím, že to tak je, neptej se mě jak to vím, ale vím to a vím, že ty to nevíš, ale to je v pořádku.." Hlesla jsem tiše. Jeho výraz v obličeji mě zaskočil. Příšerná bolest, trochu stranu a znechucení. Už, už jsem se nadechovala, že něco řeknu, že se třeba omluvím, ale Scorpio vstal a znovu se mi zahleděl přímo do očí..
"Máš pravdu. Myslel jsem jenom na sebe, jenom na to, že ty jsi tady nechala mě. Ale snad to není takový hřích, věřit v nás ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že už mi nic jiného nezbývalo.. Ale opakuji, máš pravdu. Znovu a jako vždycky. Měl jsem něco, co jsem příliš podcenil. Měl jsem Kitty. Neměl jsem tušení, jak jsem ti ublížil.." Pak se krátce odmlčel. "Holky mají štěstí, že tě mají." Dodal, dlaněmi si uhladil tričko a zamířil pryč. Přičemž se potkal s holkama, slyšela jsem, jak se směje, jenže.. jinak. Tak, jak jsem se občas s holkama smála i já. Jen proto, že mě těšily ony a to momentálně, ale skutečná radost ze života se zrovna nedostavila.. Ještě chvíli jsem hleděla do prázdna a probrala jsem se až v moment, kdy jsem uslyšela smích holek, rychle jsem si setřela slzy a nahodila ten nejvřelejší úsměv. Holky nesly obrovské sklenice s víčky.
"Anno.. jdeme chytat ty světjušky?" Zeptala se Mary a já přikývla.
"Teto a pokoušou nás ty světjušky?" Zeptala se Alex. Musela jsem se zasmát.
Příších pár dní jsem se snažila promluvit si se Scorpiem, vysvělit mu, že jsem mu neměla dávat za vinu všechny své pocity, neměla jsem to na něj takhle vyhrknout, ale zdálo se, jako bychom si prohodili role. Trávil teď většinu času u sebe v ložnici, skoro s nikým nemluvil a se mnou.. se mnou nechtěl mluvit už vůbec. Kdysi, když jsem četla holkám pohádku, uslyšela jsem ho, jak mluví s Liv na chodbě..
"Liv, vážně jsi mi posledních pár dní hodně pomohla, hodně ti toho dlužím, ale chceš po mně moc.."
"Scorpio, vždyť na tom není nic zlého, jen si s Lily, nebo s Annou, nebo jak si teď vlastně nechává říkat promluvíš, vyslechneš ji a klidně může zase odejít.." Víc už jsem neslyšela. Nebo ani nechtěla poslouchat.. Následujícího rána jsem v kuchyni pekla holkám snídani, když se u stolu objevil tichý společník. Okolo pasu jsem měla uvázanou zástěru a zrovna jsem dávala do lednice dort. Tiše jsem si broukala hloupou melodii, když jsem uslyšela zavrzání židle a bleskurychle se otočila. Pak jsem se pousmála.
"Hugo.. dobré ráno." Jen mi kývnul na pozdrav a zamyšleně hleděl do stolu. Postavila jsem vodu na další kávu a zjistila, že ta moje je už dávno studená. Dort z lednice jsem opět vyndala a ukrojila Hugovi velký kus. Pak jsem k němu přisunula talíř a kouřící hrnek s kávou. Věděla jsem, že jídlu neodolá. Dala jsem si na chvíli pauzu ve svém plném rozvrhu a sedla si k němu. "Tak to vybal. Nalila bych ti panáka, ale je brzo ráno." Dodala jsem. Hugo si jednou, či dvakrát povzdychl a pak ke mě konečně zvedl oči. K mému užasu se zasmál.
"Máš na tváři mouku." Dodal a rychle mi ji smetl. Poděkovala jsem úsměvem. Nejdřív si nacpal do pusy pár lžiček dortu a pak se konečně dal do vyprávění. Já mezitím upíjela svoji studenou kávu. "Jde o Liv.. Všimla sis, že většinu času teď tráví.. no zkrátka se Scorpiem?" Dodal a ztrápeně se na mě zadíval. A v tom mi to došlo, Hugo a Liv neměli komplikovaný vztah, jako já se Scorpiem. Jim se do toho nepletlo žádné dítě, žárlivá kamarádka, pološílený bratr, nebo smrt bratrovy snoubenky.. Oni se ještě nikdy nepohádali. A proto dělal Hugo i z takové hloupostu tragédii.
"Hugo, jestli jde vážně jenom o tohle, tak můžeš být v klidu." Dodala jsem s pousmáním a odvázala si zástěru.
"Jak to víš?"
"Jsem nejlepší kamarádka Liv už spousu let. A ona se se Scorpiem přátelila ještě dřív, než jste spolu vy dva začali.. no víš.. chodit. Tenkrát jsem to nezvládala a ona to jako správná kamarádka řešila za mě. Navíc kdybys to chtěl vědět, kluci bývalých kamarádek jsou tabu a Liv není takovej typ holky, není to mrcha. A navíc tě miluje, to taky vím."
"A jak?" Zeptal se nachápavě a já se musela pousmát.
"Nejlepší kamarádky mají pravidlo, že si říkají všechno.. Kromě přílišných detailů." Tiše se zasmál.
"Takže víš..?" Pomaličku naznačoval.
"Jo vím. Vím všechno. A to je další důvod, když tohle udělala Liv zrovna s Tebou, tak se tě nehodlá vzdát. Je zkrátka příliš hodná, jen se snaží všem pomoct.." Hugo se začervenal. "A nesnaž se mi namluvit, že ty nevíš jistá soukromá tajemství ložnice Lily Potterové. Liv je hrozně super, jen někdy neví, kdy má držet pusu.." Dodala jsem s úsměvem a Hugovo mlčení je oba prozradilo. Pomalu jsem se zvedla od stolu. "No, teď budu muset jít poklidit, protože za chvilku se vzbudí holky a ..no dál už to znáš." Přikývl a pomalu vstal, chtěl mi podat talíř, ale jen jsem zavrtěla hlavou a sama ho odnesla. Ještě než odešel, otočil se na mě.
"A Lily..?" Zeptal se. "Teda můžu ti tak říkat, žejo?"
"Mmm..? Jasněže jo, bratránku." Dodala jsem s úsměvem, když jsem opět zapadla do svého rozvrhu. Na moment jsem se na něj ještě otočila. "To je dost divný." Přikývl.
"Mrzí mě, že ti to s ním nevyšlo. Vážně to vypadalo, jako pravá láska." Přikývla jsem a tvář mi stáhla bolestná křeč, kterou jsem rychle přinutila změnit se ve smutný úsměv.
"Děkuju, taky že to byla pravá láska. A stále je. Ta nezmizí jen tak ze dne na den, ale to víš.. Jak všichni moc dobře víme, život zkrátka není fér." Přikývl a já se začala konečně věnovat úklidu.
"A Lily?" Dodal nakonec, ale už jsem se neotočila. "Líbíš se mi taková, jaká jsi teď. Mnohem víc mi připomínáš tvoji mámu. A oba víme, jak úžasná tvoje máma je." Usmála jsem se na nádobí.
"A Lily?" Dodal potřetí a mně uniklo tiché zasmání.
"Naději umírá poslední."
Sotva Hugo zavřel dveře po schodech se ozývaly další tiché krůčky, ale tyhle jsem znala, to když za mnou chodívala po špičkách do postele.
"Kolik jsi slyšela Liv?" Zeptala jsem se a neodtrhla oči od talířů.
"Nezáleží na tom, kolik jsem toho slyšela já, ale kolik toho slyšeli jiní." Na nepatrný moment jsem ztuhla, ale přinutila jsem se pokračovat v práci.
"No.. koneckonců tehle dům není zas tak velký." Pokrčila jsem rameny. Liv vstala a přesla ke mně.
"No tak se na mě už konečně podívej." Dodala. S povzdychem jsem zastavila vodu a utřela si ruce do zásěry. Obrátila jsem se na Liv, která mi padla okolo krku. "Děkuju." Usmála jsem se a chtěla se vrátit k práci. "Ještě něco bys měla vědět.." Dodala tonem, který znamenal, že ví o mnoho víc, než já. Já jsem mezitím začala uklídat do piknikového koše sedviče s burákovým máslem a čokoládou. "Scorpio.. nechce tě vidět." Au.
"No výborně." Prohlásila jsem chladně.
"No tak počkej a nech mě domluvit. Z úplně jiného důvodu, než si sama myslíš. Po tom, co jsi mu řekla si to až příliš vzal k srdci a dává si to za vinu. Má pocit, že ti až moc ublížil, že už to nejde napravit, nezvládá se srovnat sám se sebou, natožak s Tebou.. Chce tě nechat, aby sis podle něj našla někoho lepšího.. Jsem si jistá, že si to vyložil jinak, než sis myslela." Ustrnula jsem v pohybu a párkrát zamrkala, pak jsem se ale znovu přinutila fungovat. Bylo to spíš jako rutina.
"A ty jsi hádám proti." Liv luskla prsty.
"No tak už se konečně oba proberte. Jednou, jednou v životě jste oba udělali správnou věc ve stejný čas, nesobeckou, dospělou a nedokážete se s tím smířit? Raději se budete trápit bez sebe kvůli hlouposti..?" Obrátila jsem se na Liv.
"Podívej Liv, máš pravdu, zase a jako vždycky. Oba potřebujeme čas a až budeme schopní se srovnat sami se sebou a nakonec i s tím druhým, možná se s tím bude dát něco dělat a teď se prosím přestaň věnovat mému ex-příteli a věnuj se tomu svému současnému, ať z něj taky není ex, to bychom nechtěli." Dodala jsem a vtiskla jsem jí do rukou piknikový košík. "Běž, udělej si hezkej den, zasloužíš si to.." Dodala jsem a lípla jí pusu na čelo.
"Lily.."
"Ano?"
"Mám rádu tuhle Lily." Pousmála jsem se a její poděkování jsem odkývnula.