Ruce se mi třásly, když jsem vycházela několik schodů na tribunu, která byla rozhodně větší, než ty předchozí a čítala o mnoho více účastníků. Rozhlédla jsem se. Rose zapáleně vedla rozhovor s ministrem kouzel, Hugo se vydal Liv pro nějaké to jablko v karamelu a Freddie s Lucasem se nenápadně schovávali opodál pěkně z dohledu všech ministerských pracovníků a právě pěkně na dohled všem Bradavickým studentům. Teta Fleur chovala na klíně malou Sophii a absolutně ignorovala vážnost situace, kterou se jí snažila popsat Gabrielle. Pátrala jsem očima v davu a zahlédla jsem všechny od Penny sedící na Scorpiově klíně přes Viktora Kruma, kterému se ve tváři opět nezrcadlila vůbec žádná emoce až po prvačky, které se právě vypořádávaly s životním dilematem a sice jestli chtějí, aby vyhrál James, nebo Christian, ale toho, koho jsem hledala nejvíce jsem neviděla. Najednou jsem vedle sebe ucítila známou vůni skořice a dobře známoou paži okolo ramen. Opřela jsem se mu o rameno a jen jsme chvíli pozorovali zmatek před sebou.
"Nervozní princezno?" Zeptal se nakonec.
"Trošku tati.." Přiznala jsem a byla to zvláštní úleva, nemuset si konečně před někým hrát na hrdinku. Před tátou to jednak nemělo význat a pak bych se musela stydět a navíc, by hned poznal, že mu neříkám pravdu. Ale ostatním jsem mohla klidně lhát, jak vyrovnaná žena jsem.
"Ani se ti vlastně nedivím.." Povzdychl si a políbil mě do vlasů.
"A co ty?" Zeptala jsem se spíš jen tak mimoděk.
"Myslím, že jsem v klidu.." Řekl táta a pohledem na chvíli spočinul na Frediem a Lucasovi. "Nic se nezměnilo. Možná nevyhraje, ale přežije." Dodal prostě. Jeho odpověď mě překvapila, ale vlastně dávala docela smysl. Jako všechno, co táta řekne. Usmála jsem se. "Nic méně, kdy to hodláš říct mámě?" Odmlčel se na moment táta a pak mi tou otázkou zasadil téměř smtelnou ránu.
"Hodlám říct co?" Odkašlala jsem si.
"Vždyť víš, ty a mužské vydání Fleur.." Kývnul hlavou směrem ke stanu šampionů. "Nemyslím že bude nadšená. I když neívm proč, docela si toho Malfoyovic kluka oblíbila." Pokrčil rameny. Jak bych mhla něco někomu říkat, když sama nevím, jak to vlastně s Christianem máme, jestli spolu vůbec mluvíme.. "Fleur o tom taky nevěděla že?" Pokračoval táta.
"Podívej tati, mámě to řeknu při první příležitosti, teď jsme tady kvůli něčemu jinému." Pousmála jsem se na něj, i když mě to samotnou děsilo, co mi na tohle řekne zrovna naše máma. Ještě chvíli jsme koukali před sebe, kde se trávník zvedal do tří temných průchodů několik metrů od sebe. Bylo to všem to jediné, co mohlo upoutat vaši pozornost. Třetí úkol byl bludiště. Vždycky to bylo bludiště. Je to logické, když ten, kdo získá pohár vyhrává. A letos to bylo podzemní bludiště. Ale tak či tak člověk v žádném z nich nic neviděl. Ano, měla jsem strach. Profesorka McGonagallová vystoupila na stupínek a celý hučíčí dav umlčela jedním mávnutím rukou. Ztichly píšťalky i hlasité hovory. Profesorka si hůlkou klepla na hrdlo.
Okašlala si. Ve tváři měla nespokojený, zamyšlený výraz.
"Třetí úkol je zahájen." Dodala prostě a zmizela ze stupínku. Všichni se po sobě zmateně rozhlédli. Zazněl výstřel z děla a na trávníku se ocitl James. Tentokrát i jemu na tváři chyběl typický optmistický úsměv a víc než cokoliv vypadal zmateně. Rozhlédl se a vešel do bludiště vchodem pokrytým trávou nadepsaným jeh jménem. Naposledy se otočil a zmzel ve tmě. Uplynulo pět minut a na trávníku se ocitla Viktoria. Měla na sobě zvláštní červeno-černou kombinezu. Zamířila rovnu k vchodu se svým jménem. Běžela. S hůlkou v ruce se bez jediného ohlédnutí ztratila ve tmě. Přišlo mi to jako hodina, i když ve skutečnosti uplynulo jen dalších pět minut, než se na trávníku objevil i Christian. Srdce se mi rozbušilo, přičemž jsem si oddechla, že h znovu vidím. Od včerejšího incidentu ve Velké síni jsem s ním nemluvila. Měl na sobě modrý dres se jménem a číslem 3. Blonďaté vlasy mu vlály v mírném večerním větru. Přestože se snažil působit klidně, já i na tu dálku viděla, jak se mu třesou ruce. By roztěkaný, příliš nepozorný a nesoustředěný. Možná měl jen strach. Nakonec vkročil do bludiště a na všechn vrhl poslední zoufalý pohled. Dál už jsem to samozřejmě slyšela jen z vyprávění. Zatím co si James svítil hůlkou za pomocí kouzla Lumos se rozhlížel spíše okolo sebe, než aby se díval pod nohy. Bludiště mu nabízelo nespočet kliček a uliček zatáček a cest, ale jedna po druhé stejně nevyhnutelně vedla Jamese přesně tam, kde ho bludiště chtělo mít. A jak se rozhlížel okolo sebe, zapomněl na přítomnost roviny a zjistil, že špičkami stojí na kraji propasti. A před ním nebylo nic než prázdno, dno propasti a téměř v nedohlednu pevná půda. James se logicky obrátil, aby utekl, ale byl naivní, když si myslel, že by mu to bludiště dovolilo. Stěna se začala přibližovat a naznačovala, že pokud James rychle něco nevymyslí stěna ho do propasti chctě, nechtě shodí. Ať James přemýšlel jak chtěl, zhodnotil, že livotovat se ještě nenaučil a koště sem nejspíš nedostane. Když už ho stěna popostrčila o půl kroky v před. Zoufale zavřel oči a skočil.. A k jeho překvapení, k mému překvapení a údivu ostatních dopadl na nohy. Když otevřel oči zjistil, že stojí na skle, které pokrývá celou propast pod ním. Kdyby tak pamatoval na slova tetičky Hermiony, že i toho nenajdanějšího kouzelníka dostanou i ty nejobyčejnější věty. A tak sotva co rozdýchal první šok, běžel dál. Ale abych nezapomněla na Viktorii a Christiana. Viktorie opatrně našlapvala , ale stejně jako James otáčela hlavu za každý kamínkem a ozvěnou svého kroku a tak nikoho z nás nepřekvapilo, když do nečeho narazila. Překvapeně se rozhlédla kolem, když zjistila, že je to koště. A z ničeho nic se před ní, jen několik milimetrů od jejího obličeje objevila zlatonka. Známý, zlatavý záblesk. Viktoria neváhala ani minutu. Zlatonka sice zmizela, ale ona zkousla hůlku mezi zuby a nasedla na koště. Nevšímala si cesty, kam letí a proto se stalo, že se sem tam o něco zachytla svou tmavou bundou, ale i tak se dál hnala za zlatonku. Přišlo jí to jako dlouhé hodiny, co ji nemohla chytit, i když to ve skutečnosti neblo ani pět minut. Když se její prsty zlatonky dotkly a ona ji pevně sevřela v dlani vítězně se rozesmála.
"Co ty na to labyrinte? Tohle má být jako všechno?" Zakřičela si do prázdna a ozvěna jejího hlasu se ještě notnou chvíli nesla vzduchem. Seděla na koštěti a ničeho se nepřidržovala. Možná si ani neuvědomovala, v jaké výšce se nachází. Jakmile sevřela zaltonku v dlani, koště i ona zlatonka se rozplynuli a Viktorie padala k zemi. Možná to bylo několik vteřin, ale jí se to zdálo jako hodina. Spadla z výšky několika metrů na kamennou dlážděnou podlahu. Dlaždice byly černé a naleštěné, takže se všude vše odráželo. Když Viktorie dopadla pod její hlavou se rozjela malá prasklina a kachličky pomalu zdobila její rudá krev. Tvář měla potlučenou, samou modřinu, či škrábanec.. Nebyla při vědomí a krve ztrácela čím dál tím víc..
Když do bludiště vešel Christian netrvalo to dlouho a za světla své hůlky uslyšel zvláštní zvuky, které jako by vydávalo nějaké zvíře. Zbedl jako stěna a po malch krůčcích se přibližoval. Když zvedl hůlku zalapal po dechu. Před ním stál obrovský hipogryf s bílým peřím a výrazným zobákem. Christian zpanikařil, cuknul sebou, ale hipogryf se k němu přiblížil. Namířil na něj hůlku, ale ruce se mu třásly. Christian nebyl vrah. Sklopil hůlku. Pak si ale vzpomněl na malou ošoupanou knihu, kterou získal při předchozím úkolu. Hipogryfa poznal a teď už jen přemýšlel, jak se zachvat. Po několika minutách se uklonil. Po napjaté chvíli ticha se hipogryf uklonil také. Christian se přiblížil, ale hipogryf zavrčel. Zkusil to tedy znovu a a tentokrát, když se pokusil okolo hipogryfa proklouznoout mu ustoupil z cesty a nechal ho projít. Bezmyšlenkovitě se rozběhl pryč..
James dál bloudil labyrintem, když se ocitl na černých naleštěných kachličkách. Když se podíval na nohy, zjistil že v nich vidí svůj odraz. A také se k němu spárami mezi kachličkami hrnula čerstvá, rudá a ještě horká krev. A nebyl by to typický James Potter, kdyby se nevydal tím směrem, kterým vedla krvavá stopa. Jenže netušil, co ho čekalo na jejím konci Viktoria, bledá jako smrt a ledová jako led. James se na desetinu vteřinu zarazil a ustrnul v pohybu. Zbledl jako stěna a ruce se mu roztřásly. Upustil hůlku. Z Viktrie postupně vyprchával život a James pro jednou nevěděl, jak se zachovat.. V momentě padl na kolena k Viktrii a vzal její hlavu do náručí. Po tváři se mu roztekly horké slzy a rukama od krve se jí snažil nahmatat puls, který byl velmi slabý..
"Lásko neumírej, ne prosím tě, nenechávej mě tu Viktorie.." Hlas se mu zlomil a on zalomil rukama. Pohladil ji po tváři a ruka mu sklouzla ke kapse dresu. Nahmatal zlatonku. Byla to hloupost, věděl, ale zkuset to musel. Panikařil a zoufale se skláněl nad Viktorii se snahu jí vdechnout zpět trochu života, tvář mu křivil smutek a vztek a on ve víře v zázrak přitiskl zlatonku k ústům. Zrak upřel na rozkládající se zlatonku ze které mu v dlani zbyla jen lahvička třemdavy. Nevěřícně na ni chvíli hleděl. Jak to mohli vědět? Ale pak začal jednat rychle. Lahvičku otevřel a kápnul jí několik kapek na poraněnou hlavu a na další větší zranění, Chvíli se nic nedělo a James tajil dech, když z ničeho nic Viktorie otevřela s hlubkým sýpavým nádechem vytřeštěné oči. Chvíli se nechápavě rozhlížela
a pak Jamese pevně objala okolo krku a tiše se rozvzlykala. James ji překvapeně objal a pak ji k sobě pevněji přitiskl.
"Jsi živá.." Zašeptal a po tváři mu stékaly ještě poslední slzy.
"Zachránil jsi mě." Odtáhl ji od sebe prsty jí opatrně hladil po tváři.
"Jsi..jsi v pořádku?" Zeptal se a hlas se mu pořád třásl. Přikývla. A o tom to celé bylo. James potřeboval tu třemdavu, aby zachránil Viktorii, protože takový on zkrátka byl. Pomohl jí na nohy a společně se vydali směrem kupředu mezi kachličkové stěny v nichž je neustále děsily jejich krvavé odrazy. Ale pak se stalo něco, co se zřejmě stát mělo. James zahnul doleva a Viktorie doprava. Jejich ruce se rozpojily a rázem je začala oddělovat dalších kachličková stěna. Neměli nejmenší šanci se k sobě vrátit. Poslední co oba slyšeli byl hysterický výkřik Viktorie a Jamesovo zoufalé zavolání jejího jména. Jamese stěna uvěznila v místnosti bez dveří, uprostřed níž stál stolek. James na něj posvítil hůlkou a byly tam kostky. Připomínalo to skládačku. Na každé kostce byla jedna runa a na destičce před Jamesem stálo motto naší školy, které musel on poskládat pomocí run. Jediný problém byl v otm, že runy přišly Jamesovi jako hrozně nudný předmět a co se náš miláček učit nemusel, se samozřejmě neučil. Těžko říct, jestli by se psychicky zhroutil, nebo mu došel kyslík, kdyby se zkrátka rozhodl nic nedělat, ale stěny přibližující se k sobě ho přinutily pokusit se vrátit do dětských let a skládat. Hůlku se světlem zkousl mezi zuby a náhodně přehaoval kostky. Stěny se svíraly a já přemýšlela, jestli nemá James vážný problém s klaustrofobií. Po čele mu stékaly kapky potu a když už mu v tom stísněném prostoru docházela trpělivost, kostky konečně zapadly na své místo, stolek se svezl dolů a James mířil za ním. Opřel se nejbližší stěnu a hlasitě dýchal. Více než to, že ho málem rozmačkalo šest stěn a že složil nápis z run ani nevěděl, jak, když od nich slyšel jednou do Rose ho trápilo, že zraněná Viktoria je někde sama.
Zatím co měl James co dělat se stavěním kostek, Viktorie se snažila proběhnout chodbou až na konec, ale ta ji vždy zavedla do nové uličky. Začínala mít pocit že je ztracená a že bludí v začarovaném kruhu. Zoufale se rozběhla, když se jí zdálo, že vidí světlo, ale čekala na ni jen další odbočka. Zoufale se přela o jednu stěnu po které se sesunula dolů, opřela si hlavu o kolena a rozvzlykala se. Málokdo by to do ní řekl, ale přece jen je to dívka a před chvílí unikla jisté smrti. Jak tak hlasitě štkala, protože věděla, že ji nemůže nikdo slyšet, čas plynul. Když už jí došly slzy a ona měla pocit, že se schoulí v klubíčku a bude čekat, dokud tohle neskončí, pokud to ovšem někdy skončí, zamyslela se. Zvedla hlavu a podívala se na svůj drach v blýskavých kachličkách. Byla rozcuchaná, samý šrám, od krve, rozcuchané, šaty potrhané. A tehdy jí to došlo. Taková ona nebyla. Musí jít dál a když už ne kvůli otci, kvůli Jamesovi, tak kvůli sobě. Prostřela si obličej a zamyslela se. V tom jí doplo, že v druhém úkolu dostala kompas a na je ztracená. A kompas ukazuje cestu.. Usmála se. Ani tentokrát ji labyrint nedostane. Vyškrábala se na nohy a otevřela kompas, který překvapivě ukazoval sever. Vydala se cestou, kteru ji vedl a znovu prošla několik těch příšerných uliček, ale najednou se ocitla na konci uličky a stála naproti zrcadlu.
Když se Christian dostal přes hipogryfa procházel dluhou temnou chodbou na jejímž konci se ve světle jeho hůlky odrážel pramínek zrazavých vlasů a ve tmě se jako dva drahé kameny blýskaly zelené oči. Moje oči. Opravdu jsem si nebyla jistá nakolik mě Christian miluje, ale byla jsem v každé jeho noční můře a nevím jestli to bylo dobře nebo zle. Ale v tomhle případě rozhodně zle. Rozběhl se ke mě a pevně mě stiskl v náručí. Po tváři se mu roztekly slzy. Upustil hůlku. Hlas i dlaně se mu třásly.
"Lily.. co tady d-děláš.. neměla bys tu být, nemůžeš tu být.. jak jen je tohle ...?" Zasekl se uprostřed věty. Začala jsem se ttiž vytrácet z jeho náručí, rozplývat se, až si uvědomil, že klečí na kolenou v té temné chodbě a já tam vlastně nikdy nebyla. Labyrint mu nabídl moji příhodnu iluzi a využil jeho city k tomu, jak ho dokonale připravit o rozum. Christian se vyčepaně sesunul k zemi, kolena si objal rukama a plakal. Tiše plakal. Několikrát si dovolil hlasitý zoufalý a zlomený výkřik, že tohle není fér. Ale jak všichni víme od jistého muže, to život zkrátka není. Neměl chuť, ani sílu jít dál. Zkrátka seděl zlomený v tmavé chodbě a přemýšlel, pokud to dokázal, proč mu tohle labyrint dělá.
Když si James uvědomil, že nejvíce pomůže Viktorii tak, že jeden z jejich trojice nejdřív tohle všechno skončí vydal se na cestu dál. Netrvalo to ani příliš dlouho, když došel ke kamenému podstavci ve kterém byla nahoře voda. Připomínal myslánku. Naklonil se na ni a viděl pouze svůj odraz. Přišlo mu, ale že některé pohyby se neshodují. Když najednou James zjistil, že se na něj jeho odraz ve vdě usmívá a on se tedy stoprocentně nesmál. Výjimečně. James trchu ucukl, ale v tom na něj jeho obraz promluvil.
"Zdravím tě Jamesi. Nemusíš se bát, nejsem skutečný. Ale musím ti položit hádanku a pouze když ji uhodneš, mohu tě pustit dál. V opačném případě.. se utopíš." Dodal obraz směle a pohybem ruky rozvlnil vodní hladinu. Muselo být děsivé hledět sám na sebe. "Odpověz až budeš připravený a až si budeš stoprocentně jistý odpovědí. Pokud odpovíš špatně, víš co tě čeká. Na zodpovězení hádanky máš hodinu." Pak se místo Jamesova odrazu na hladině postupně objevovala slova psaná úhledným rukopisem: 'Všechno žere, všechno se v něm ztrácí, stromy, květy, zvířata i ptáci; hryže kov i pláty u ocele, tvrdý kámen na prach semele; města rozvalí a krále skolí, vysokánské hory svrhne do údolí.'James sice nebyl chytrý, ale nebyl ani hloupý a jak bych to řekla.. byl zvláštním způsobem mudrý. Zkrátka kombinace naší mámy a našeho taťky. Zamyslel se, na čele mu vyskočila vráska, pak se mu ale tvář rozjasnila a po tom co přejel očima text ještě několikrát se usmál.
"To je přece jednoduché. Je to čas.." Dodal prostě, aniž by se nějak déle rozmýšlel. Místo textu se na vodě opět objevil jeho obličej bez sebemenší známky emoce.
"Správně." Pronesl prostě a podstavec se odnusul. James měl volnou cestu. Když v tom se mu před očima objevila malinkatá červená jikřička, která uháněla stále dopředu a James za ní.
Viktoria na sebe pohlédla do zrcadla. Neviděla nic zvláštního, jen sebe. Dokud na ni její ušpiněný odraz nemrkl. Neucukla ani o krok.
"Výborně Viktorie, už jsi jen krůček k vítězství. Když mi zodpovíš hádanku, můžeš pokračovat, nedpovíš-li správně, čeká tě zlá smrt." Dodal odraz. "dpověz, až budeš připravená na zodpovězení hádanky máš hodinu." Pak začal odraz recitovat: 'Není ji vidět, není ji cítit, není ji slyšet, nejde ji chytiti. Je za hvězdami a pod horami a vyplňuje prázdné jámy. Byla tu předtím a přijde pak a nakonec ti vytře zrak.' Kdykoliv Viktori pohlédla do zrcadla znovu odraz opakovaně recitoval. Viktrie byla nejchytřejší z téhle trojice a právě proto si dávala na čas. Přemýšlela. Po půl hodině e obrátila k zrcadlu.
"Je to tma." Řekla odhodlaným tonem, který značil, že se se zrcadlem bude klidně hádat. Její obraz však přikývl.
"Velmi dobře." Zrcadlo se odnusunulo a Viktrie mohla projít. Před očima se jí ale objevila červená jiskřička, která ji jako kompas vedla labyrintem. Otázkou je jestli to bylo dobře, nebo špatně.
Když se Christian postavil na nohy, zadíval se jako první na zeď z blyštivých kachliček. Jeho odraz na něj mával. Christian ucukl.
"Mě se nemusíš bát, jsou zde i horší věci. Ale musím ti položit hádanku. Pokud zodpovíš správně, cesta je volná. Pokud ne.. Pak přijdou na řadu ty horší věci. Odpověz, až budeš připravený. Na odpověď máš hodinu." Odraz mrkl na hřbet své ruky, kam se začal nesmývatelným inkoustem bezblestně vyrývat text psaní kurzívou. Když Christian vzhlédl ke své dlani, dělo se mu totéž.'Nemám bratra ani sestru. Ale syn toho člověka je synem mého otce. Kdo to je?' Christian zamrkal. Nebyl hloupý, ale nikdy neřešil takovéhle věci. Na stěne před ním se začaly odpočítávám minuty. Christian se procházel a přemýšlel. Ale stále nic, chvíli pěstmi bušil do stěny, chvíli jen tak tiše seděl. Když už na zdi zbývalo jen několik málo minut vyhrkl:
"Můj otec." Zavřel oči. Nebyl si jistý. Jak příhodná hádanka pro něj. Odraz na steně se usmál.
"Výborně." Stěna se rozestoupila a on mohl projít. Uchvátila ho však červená jiskřička, která se pořád vzdalovala.
A jak tak všichni následovali červené jiskry najednu se ocitli ve stejné místnosti, kde stěny pokrývaly ony naleštěné černé kachličky. Jejich nadšení z kouzelné jiskry pominulo a dívali se jeden na druhého ve světle svých hůlek, protože jinak zde byla naprotě tma. Netrvalo ani vteřinu a všichni se navzájem objali. Viktorie byla samý šrám, James byl celý od její krve a po spáncích mu stékaly kapky potu a na Christianově tváři byly patrné stopy po slzách. Nikdo se na nic neptal, ale přitom to bylo všem jasné. Jeden z nich musí ten pohár najít. Když se James opatrně natáhl po dlani Viktorie do něčeho narazil. Všichni couvli o krok zpět a světla hůlek jim rázem zhasla a nešla rozsvítit. Před nimi se totiž jasně rozzářilo modré světlo, které osvětlovalo stolek, do kterého James omylem vrazil. Stáli na něm tři lahvičky lektvarů s nápisem "Vypij mě" na každé bylo jméno jednoho z šampionů. Viktoria se zmateně obrátila ke dveřím, kterými vešla, ale byly pryč. Byli v uzavřené místnosti, bez dveří a oken, odkud jediná cesta vedla přes vypití lektvaru do kterého se nikomu dvakrát nechtělo. Byli tady všichni tři a tak nebyla naděje, že by někdo zvítězil a tohle vše ukončil. James se natáhl po malé lahvičce a odzátkoval ji. Ruka se mu třásla. Po něm to zopakovala i Viktorie a nakonec Christian.
"Ehm.. tak na zdraví." Dodal James a Viktorie protočila oči. Všichni do sebe obrátili obsah lahviček najednou a netušili, že všech bylo totéž. Vteřinu se nic nedělo a teprve až na sebe obrátii zmatené pohledy, najednou se zkáceli ve zvláštním bezvědomém stavu k zemi.
James se ocitnul na louce, kterou moc dobře znal. Byl to svah pod Bradavickým hradem, který se krásně zelenal a kvetly na něm kopretiny. Opodál u jezera stála vrba. James nejdřív nechápal, co tam dělá, ale pak uviděl rudé vlasy a rozběhl se směrem ke mě. Ale narazil do skleněné stěny, která jej oddělovala od dění u vrby. Ke mě pomalu přcházel Scorpio s já ho vítala s otevřenou náručí. Začali jsme se líbat a on mi rozvazoval kravatu, zatím co já mu rozepínala košili.. James křišel a pěstmi bušil do skleněné stěny, ale bylo to marné. James zavřel oči z nichž se mu vykradly první slzy a bezmocně se podél stěny sesunul na zem.. Takhle se svým největším strachem vypořádat nelze.
Na rozdíl od Jamese se Christian nepropadl na žádnou louku, zůstal v místnosti s kachličkami. Stál v rohu a měl napvno svázané ruce. A neměl hůlku. V protějším rohu místnosti se pomalu rozhořel malý plamínek, který se neustále zvětšoval a přibližoval se k Christianovi. Vlasy se mi začaly lepit k čelu a po spáncích mu stékaly pramínky potu. Začínalo mu být nepříjemné horko a on místo logického uvažování pevně sevřel víčka a z očí se mu draly první slzy. Ani tohle není ta správná cesta.
Viktorie se ocitla uprostřed jezera. Bylo hluboké a voda nebyla ani krapet průzračná, takže neviděla ani pod sebe a ani na půl metru před sebe, či vedle sebe. Uvědomila si, že také nedosáhne na zem a že se jezero až příliš nápadně podobá Bradavickému černému jezeru. Přejel jí mráz po zádech, když si uvědomila, co za tvory tam žije a jaký panický strach z utepení a z vody ona má. Začala plavat směrem k okraji, ale jako by se vůbec nepohybovala. Najednou se jí okolo bosých nohou omotaly slizké vodní rostliny a začaly ji stahovat pod hladinu. Viktorie křičela, mávala rukama, kopala nohama, ale bylo to jen horší. Když už byla definitivně pod hladinou zadívala se na odraz svého obličeje na vodě a zavrtěla hlavou.
'Jak se můžu topit, když jsem ještě před chvílí byla v bludišti?' Pomyslela si a iluze se najednou rozbila na kousky. Účinky halucinogenního lektvaru pominuly a Viktria se probrala na zemi v bludišti. Jako první. Postavila se na nohy a sáha si ze zadu na hlavu. Jak spadla, tekla jí krev. Ale to nic neznamenalo oproti tomu, co viděla vedle sebe. James skrčený v klubíčku, po tváři mu tekly slzy .. Christian vypadal téměř stejně. Pokusila se je oba probrat, ale marně. Když zoufale zvedla hlavu, uviděla temnou uličku na jejímž konci se blýskal Pohár Tří kouzelníků. Ale ona neviděla cestu k vítězství, ale k tomu jak zachránit Jamese a Christiana z iluzí a největším strachu. Pomalu jako ve snách kráčela k poháru. Jakmile se ho dotkla, obklopila ji záře a ona se ocitla na trávníku před plnou tribunou, která se okamžitě rozjásala. Víčka měla pěvně stisknutá. Když je otevřela nacházela se v objetí svého otce, který jí hrdě gratuloval. Viktorie se ale neradovala, jako zbytek pískající tribuny. Vrazila Viktorovi do náruče pohár a rozběhla se směrem k Jamesovi, stejně tak, jak si mezi jásajícím davem razili jako ve spomaleném záběrů cestu můj otec a Gabrielle.Bez přemýšlení jsem se rozběhla také, ale jakmile jsem se dostala na trávník, z kterého zmizely pozůstatky bludiště, stála jsem před velkým rohodnutím. Rozběhnout se za bratrem nebo za Christianem? Zavřela jsem oči, věděla jsem, že mám nakročeno k Christianovi a tak jsem to udělala. Rzběhla jsem se a klekla si na kolena. Doběhla jsem k němu dřív než Grabielle. Začala jsem ho hladit po nepřítomné tváři. Víčka měl pevně sevřená, stejně jako rty a obličej mu cukal. Celá tribuna pozorovala dění na trávníku. Sklonila jsem se k němu až jsem mu tvář zastínila vlasy. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika a do očí se mi vlévaly slzy.
"Christiane prosím, prosím prober se.." Šeptala jsem a pevně jsem tiskla jeho ruku. Vtiskla jsem mu pusu na čelo, zachvěl se. Delší chvíli se nic nedělo. Pak se mu roztřásla víčka a z úst mu uniklo mé jméno Tak tiše, že jsem ho mohla slyšet jen já. "Jsem tady.." Zašeptala jsem mu v odpověď a on pomalu ale jistě otevřelsvé slzami zalité azurové oči. "Zvládl jsi to, je to za námi.." Dodala jsem. Opatrně se posadil a objal mě. Konečně. Konečně bylo po hloupém turnaji.
"Ale nevyhrál jsem.." dodal sklesle.
"Pro mě budeš vždycky vítěz. Dlaní jsem ho opatrně hladila po tvářia kontrolovala tak, jeslti mu nic není. Kromě menší rány na hlavě, roztrhaného a ušpiněného oblečení a velmi zjevného třasu se mu nic nestalo. Očkem jsem zahlédla, jak Viktore klečí na kolenou a sklání se nad Jamesem, který se už také díky bohu probral. Plakala a svěholila něco o tom, že to takhle nechtěla, přičemž mu odhrnovala vlasy z čela. James se posadil, třesl si pot z čela, poupravil si brýle na nose, zašeptal jí pár konejšivých slov, že přesně takhle to mělo být a pak ji políbil. Všechno bylo zkrátka tak, jak mělo být. V otm se za námi ozval hlas profesorka McGonagallové, která vyhlašovala, že vítězkou turnaje se stala Viktorie. Neochotně opustila Jamese a šla si převzít svou výhru. Když jí profesorka nechala volné pole působnosti pro poděkování spustila proslov. Všichni zvědavě přihlíželi.
"Chtěla bych poděkovat samozřejmě svému otci.." Odkašlala si. "Ale člověk bez kterého bych to definitivně nezvládla a zatím jen my dva víme, jak to doopravdy bylo, i když nepochybuji, že to tak dlouho nezůstane, je James a proto bych se s ním chtěla symbolicky rozdělit o svou výhru. Nebýt něho, už bych tady nejspíš nestála." Usmála se a obrátila se k Jamesovi, který kráčel jejím směrem. "Děkuju, lásko." Tribunou se rozezněl potlesk. Mezitím se nenápadně přikradl i James a hůlkou si klepl na hrdlo.
"Profesorka jistě dovolí, když i já pronesu pár slov a slibuji, že to nebude myslím nijak rozsáhlý rozhovor." Usmál se a pak se podíval na Viktorii. Opatrně vzal do dlaní její ruku a pk si před ni klekl. Z kapsi vytáhl malou krabičku, ve které se nádherně blýskal rudý drahokam.
"Viktorie Mario Krumová, prokážeš mi tu nesmírnou čest a vezmeš si mě?" Viktorie upustila vše co měla v rukou a po tváři se jí spustila slza. James jí navlékl prsten na prsteníček levé ruky.. a ona si jej se zájmem prohlédla. Pak si přiložila ruce k ústům, aby zakryla údiv. Pak ale přikývla a potom ještě několikrát.
"Ano, ano..ano." Zvyšovala hlas, to už ji ale James objímal. V davu diváků nezůstalo jediné oko suché, dokonce i Viktor se pousmál a tatínek hrdě shlížel na svého syna. Taže i James dostal něco od maminky. A já? Já tuhle scénu pozorovala v náručí mého milovaného a s pocitem, že i James našel svoji lásku jsem měla pocit, že nemůžu být šťastnější. Ano, v Bradavicích nemůžu být jeden klidný školní rok. Ale tenhle měl definitivně to nejlepší zakončení ze všech.