Kronika půlnoci

77. Rozloučení s bratrem

Zbývalo nám pouhých pár minut a nikdo nemohl zareagovat tak rychle, aby vymyslel nějaký smysluplný plán. Velká většina nepřátel byla mrtvá a zbytky se pokusili dát na útěk před písečnou bouří, které stejně nemohli uniknout. Ano, jen pitomec si může myslet že uteče písečné bouři, obrátila jsem oči v sloup a pak mě něco napadlo.

Hvízdla jsem na prsty načež se na mě všichni přátelé otočili. ,,Běžte k té oáze a držte se za palmami nebo keři!" Ukázala jsem na nedalekou oázu od které všechny dělilo pár kroků. Já od ní byla nejdál. 

,,Neslyšeli jste?!" Přidal se Karzal a jako první se tam rozeběhl se slovy: ,,Jdeme!" Všichni ho následovali. Rozhlížela jsem se a hledala Mystika, kterého jsem ještě od začátku boje nespatřila. Podcenila jsem rychlost písečné bouře, protože jsem příliš otálela. Vítr do mě uhodil plnou silou, takže mě strhl dozadu a neumožnil mi při své síle, abych se postavila. Udělala jsem kotrmelec a pokoušela se něčeho zachytit, ale v písku nebyl žádný pevný předmět. Písečná bouře mě stahovala sebou a já začala trochu panikařit. Síla mi v tomto případě nemohla poskytnout pomocnou ruku, protože štít by nebyl stabilní a nemohl odolat takové síle větru když mě mé vlastní síly začali opouštět. Tahle bouře byla silnější a ničivější než jakou jsem kdy v těchto místech zažila a spolehlivě by mě mohla zabít. Najednou mě ovšem někdo silně popadl a přitiskl k sobě.

,,Nech oči zavřené," zašeptal mi Miran když viděl jak se pokouším otevřít oči. Nevím co přesně dělal nebo co si od toho sliboval, ale strhne nás to oba. Když jsem chtěla promluvit vítr ustal a já slyšela dunění jakoby vítr narážel do skla. Pomalu jsem zamžourala v domnění že mě do očí opět uhodí prudký vítr, ale nic se nestalo a tak jsem oči doširoka otevřela. Nejdřív jsem se podívala na Mirana, který mě stále tiskl k sobě a díval se do země; poté jsem se podívala na průhledný štít jež nás obklopoval a až potom mi pohled sklouzl na zem. V písku byly vepsány nějaké runy a mě vyplul na mysl náš rozhovor s Miranem když jsem byli u té svatyně. Poprvé jsem viděla jak využil svou magii o které mi vyprávěl jen jednou.

,,Mirane," zašeptala jsem.

Umlčel mě polibkem na líci. ,,To nic," ujistil mě a dál se soustředil na udržení této bariéry, mumlal si u toho stále dokola nějaká slova. Jak dlouho může něco takového udržet? Ptala jsem se v duchu a hned jsem se rozhodla, že ho ohledně tohoto musím podrobněji vyzpovídat. Zvedla jsem hlavu, aby mě jeho kožich nelechtal na tvářích a podívala se na slunce, které bylo skryto prachem a pískem. Spatřila jsem dokonce i silueto a okamžitě jsem poznala kdo to je. Mystik musel vydat značnou dávku své moci, aby takhle silnou písečnou bouři odklonil úplně jiným směrem, ale povedlo se mu to. Trvalo pár okamžiků než jí odklonil jinam a pak už se pomalu na svých šedých křídlech snášel dolů. Miran zrušil svou magickou bariéru kolem nás hned jak se Mystikovi boty zabořily do písku. Pomohl mi na nohy a já se hned po poděkování podívala na Mystika, který stál zkrvavený ani ne stopu ode mě. 

,,Naro," Veron mě jako první popadl do náruče. Hned jak mě přestal objímat podíval se mi do očí a kontroloval zda jsem v pořádku. Když se přesvědčil že nejsem dezorientovaná a nemám otřes mozku znovu mě objal a pohlédl na Mirana. ,,Zachránil jsi jí život, berserku, jsem ti vděčný," to byl jeho způsob jak říct že si ho oblíbil. 

,,To nestojí za řeč," odvětil prostě a usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila a pak zabořila hlavu do bratrova ramene. Konečně bylo po všem... alespoň prozatím.

* * *

Od toho dne to šlo ráz na ráz, ale vezmeme to od začátku. Raven zabil falešného Tezgorana. Podle toho co čekal, že uvidí to byl ani ne příliš vysoký démon se světlými vlasy a černými rohy kozoroha. Zabít ho prý nebyl takový problém jak se původně zdálo. Pokud šlo o Dvojčata tak u jejich smrti jsem byla. Tezgoran- ten praví, je usmrtil jediným kousnutím a neskutečně si to podle výrazu blaženosti co měl potom užil. Mystik se také pochlubil svým výsledkem, ale nebral to zase tak světoborně. Rotval mu prý unikl a při troše štěstí podlehl svým zraněním někde v poušti, i když si tím Mystik zase nebyl tak jistý. Každopádně jsme se tím již nemuseli zabývat. Královna dorazila týden na to a byla značně spokojena s tím jak se Miran choval během své návštěvy. Královna Tilie dokonce získala výhodné spojenectví s princem Hearnem. Měla sice v plánu svou dceru za něj provdat, ale nakonec se tak nestalo. Princ si místo toho za manželku vyvolil tu mladou severskou dívku, kterou dostal darem od Razima, ale královna se tím pobouřená nezdála. Podle toho co jsem slyšela si vážila rad Mirana a ten s tím samozřejmě souhlasil. Seveřané měli mezi sebou celkově takový podivný blízký a nostalgický vztah i když se před tím třeba nikdy nesetkali. Hned jak se vrátím musím se konečně dostat k podrobnějšímu sledování jejich kultury a celkově chování i té magii. Musím požádat Mirana, aby mě zase vzal do jejich vesnice a trochu mě vůbec provedl po těch horských končinách. A jako poslední věc... nevím zda si ještě někdo vzpomene na slib, který jsem dala princ Cassimovi, že mu přivedeme jeho zvěda. Každopádně nakonec se tento plán neuskutečnil, protože zvěd se domů vrátil sám a bez jediného zranění.

 Ani jsem se nenadála a už přišel čas se vrátit domů. Naše práce zde skončila, princ již nás nepotřeboval, královna se vrátila domů i se svou dcerou a Miran chtěl, aby se s ním zase vrátila domů. Problém byl ovšem s Veronem. I on měl doma své povinnosti a navíc se mu stýskalo po Flaymovi. Slíbil mi ovšem, že za měsíc či dva se za mnou zastaví a odveze mě sebou na pár týdnů do Alikate... Nemůžu ani říct jak hrozně jsem se těšila. Rozloučení s ním samozřejmě bylo bolestné, ale nakonec jsem to překonala jen díky překrásnému pohledu na Wenor.