Kronika půlnoci

5. Jizva na srdci

Vrátil jsem se zpět za chlapci a popíjel s nimi až do večera. Připadlo mi divné, že jsem dlouho nikde Démona neviděl a tak jsem se šel podívat do prázdné arény. Kolem svítili louče s magickým světlem a já zahlédl v aréně postavu a několik velkých šelem. Když jsem své zornice přizpůsobil světlu viděl jsem jasněji. Dole v aréně stál Démon pouště a k němu se lísalo několik obrovských pouštních lvů. Posadil jsem se tedy na zábradlí a sledoval jeho zacházení se zvířaty. Rukou pomalu udělal půlkruh a lev před ním si lehla otočil se na záda. Stačila chvíle a už ho drbal na břiše jako by to bylo malé neškodné kotě. Fascinovalo mne to, takové zacházení už jsem někde viděl. Než jsem však stačil udělat jakýkoliv závěr jeden ze lvů si mne všiml a zařval. Tím jsem přilákal pozornost Démona. Hned jak mě uviděl poslal lvy do klecí, které pevně zavřel a vylezl nahoru. Lezl zkušeně a obratně, kde jsem to jen viděl?

,,Skutečně fascinující," uznale jsem kývl když se posadil dost daleko ode mě a proti větru. ,,Se zvířaty zacházet umíš."

Pěst na srdce a uklonění... Poznal jsem děkování.

,,Proč nechceš mluvit?" Žádná gesta a nevydal ani hlásek, něco ho zaručeně trápí... ,,Zeptám se tedy jinak, proč ses přidal ke gladiátorům?"

Otevřenou dlaň si položil na srdce. Mně přitom gestu také píchlo u srdce,až příliš jsem rozuměl co mi tím řekl. Zlomené srdce!

,,Někdo ti zlomil srdce?"

Rukou naznačil ostří čepele a přejel jím po brnění.

,,Jizva na srdci, chápu. Mně ho někdo zlomil, ale to zase není tolik odlišné," podíval jsem se na nebe. Pomalu se na něm začali objevovat hvězdy. Když jsem se na něj opět podíval naznačil mi gestem (vypadalo jakoby prosil a pak odhrnoval prach z knihy). ,,Co se stalo?"

Kývl a zahoupal nohama sem a tam jako malé dítě.

,,Opustila mě dívka... Před rokem, nic neřekla a prostě zmizela."Stýskalo se mi po Naře. Při vzpomínce na její úsměv nebo tvář mě srdce bolelo a měl jsem pocit jako bych umíral. Tenhle tichý válečník byl první komu jsem to přiznal, nevím z jakého důvodu, ale udělalo se mi lépe když jsem se s tím konečně někomu svěřil. ,,A co se stalo tobě?"

Mlčela se zakloněnou hlavou zřejmě koukal na nebe. Vlastně mi do toho nic nebylo! Byla to jeho věc a jestli mi to nechce říct nutit ho nebudu.

,,Démone, měli bychom..." Ten hlas! Prudce jsem se otočil a podíval se na zrzavou hřívu a rubínové oči.

,,Mi'kaile?!" Vyhrkl jsem a málem jsem spadl dolů ze zábradlí. Hlava se mi najednou zatočila jako ve víru. Co tady dělá?! 

,,Mirane?!Co tu u všech čertů děláš?!" Pohled mu těkal k Démonovi,který stál na nohou a dost daleko ode mě.

,,Přitáhli mě do arény a..." hlavou mi běželo mnoho otázek, ale to co pak řekl mě zarazilo a jen jednu mi v tu chvíli vyplula napovrch.

,,Co tu děláš s Démonem?" nenechal mě domluvit. Tohle bylo zvláštní! Nechtěl vědět co dělám na jihu, ale co tu dělám s Démonem pouště... O co tady jde? Démon pouště začal něco gestikulovat když jsem si něčeho všiml. Zvedl ruku moc vysoko a na rameni pod jedním z pruhů kůže, který se mu obepínal kolem svalu jsem si všiml jizev od drápů!

,,Tak moment!" Zarazil jsem je oba. ,,Co jsi zač?!" Zavrčel jsem a oči mi zčernaly. Byl jsem schopný se na něj vrhnout když to neřekne nebo mi neukáže svou tvář. Mi'kail nic neříkal a jen ustoupil stranou když Démon pouště zvedl ruce a stojíce ke mně zády si sundal přilbu a masku. Zpod přilby se na zády spustily sněhově bílé vlasy a když se otočil srdce se mi zastavilo. ,,Naro!" Zamrkal jsem a bělma se mi opět změnila. Celou dobu jsem cítil její pach, který se lehce změnil a proto mě to k ní táhlo! ,,Jak jsi..." Zakoktal jsem se a sledoval její smaragdové oči, které sklopila k botám.

,,Mirane, nech jí být!" Mi'k se opět postavil před ní, aby jí zakryl svým tělem. ,,Dnes není ta správná doba kdy by jste spolu měli mluvit."

,,Když ne dnes tak kdy?!" Obořil jsem se na něj, ale hned jak jsem zahlédl uslzené oči své milé dech se mi zpomalil. ,,Odpusť, já jen..." Chtěl jsem jít k ní a obejmout jí, ale nemohl jsem se ani hýbat ani myslet. Věděl jsem jen, že je to ona a je v pořádku. 

,,Chápu tě, ale dej jí čas," Fenris! Takže tu jsou všichni.,,Není ve své kůži..." Nespouštěl jsem z ní oči a věděl jsem, že mají pravdu. Nepromluvila na mě ani půl slova, její jediná slova byly slzy kutálející se jí po tvářích. Kývl jsem a pak si odhrnul vlasy z očí.

,,Promiň," tiše vzlykla směrem ke mně a znovu si nasadila přilbu s maskou.Díval jsem se na její záda než mi zmizela ve stínu. Nikdy by mě nenapadlo kde jí najdu a za jakých podmínek. Konečně mi její boj v aréně začínal zapadat... Proto mi ten styl přišel tak povědomí, ale za ten rok se zlepšila. Jen mě neskutečně mrzelo,že jsem s ní nemohl mluvit.... Doufám, že brzy tu možnost mít budu a konečně se dozvím co se stalo a proč mě opustila.