Kronika půlnoci

69. Každý jednou zemře

Sladký spánek jsem potřebovala stejně jako vzduch. Vzpomínám si, že se mi zase zdálo o těch pláních v horách u vesnice i o divokých koních a sobech, kteří se pohybovali kolem svatyně. Takhle klidně jsem se nevyspala už hodně dlouho. Pomalu jsem otevřela oči a rozkoukala se v šeru pokoje. Bolelo mě celé tělo a proto jsem zůstala nehnutě ležet dívajíce se do stropu. Když jsem uslyšela kliku rychle jsem zavřela oči a předstírala že spím. Ucítila jsem příjemnou vůni sněhu a hned věděla kdo mého pokoje vešel.

,,Proč jsi mě sem volal?" Zeptal se Miran někoho dalšího. 

,,Usoudil jsem, že bys měl být u ní," vysvětlil mu Veron tiše. Byla jsem překvapena, že ho sem sám od sebe zavolal a dokonce i sám dovedl do mého pokoje. ,,Miluje tě a mám za to, že bys měl být teď s ní. Když je teď Proxim mrtví bude potřebovat veškerou podporu a především tu tvojí," znělo to jakoby to říkal s nelibostí. Při zmínce o Proximovi mi hned vhrkli do očí slzy a já se kousla do rozkousaného rtu, abych nahlas nevzlykla.

Chvíli bylo ticho než Miran odpověděl: ,,To není z tvé hlavy, že?" Jeho hlas měl mírně pobavený podtón a já měla strach, že se kvůli tomu dostane do rvačky s Veronem, který zavrčel něco nesrozumitelného a rozzlobeného. ,,Tak kdo ti to vštípil? Mi'kail, Fenris, Mystik nebo tvůj milenec?" Zaslechla jsem přidušené kníknutí štěněte a byla to jasná známka toho, že Veron chytil Mirana pod krkem. 

,,O Flaymovi tímhle tónem mluvit nebudeš! Jediný důvod proč jsi ještě naživu je, že tě Nara bezmezně miluje." 

,,Tak bys mě neměl uškrtit přímo v jejím pokoji,"  odpověděl mu přidušeným hlasem Vlk a Veron znovu zavrčel nějakou nadávku ale podle všeho ho pustil. 

,,Nemám tě rád," sykl na něj a pak odešel. 

,,Taky tě nemám zrovna dvakrát v lásce," zabručel Miran polohlasně a vydal se pomalými tichými kroky k mé posteli. Posadil se na kraj postele blíž ke mě a jeho ruka mi sklouzla po vlasech a líci. ,,Dlouho jsem tě neviděl tak klidnou, Fjalro," políbil mě na spánek a já na něj zamžourala. ,,Dobré ráno, krásko," pozdravil tiše. I v šeru jsem zachytila úsměv, ale tvářil se i ustaraně.

,,Ještě kdyby bylo dobré," sama jsem se posadila a pokoušela se nekňučet bolestí ,,co tady děláš?" 

,,Ten tvůj úděsnej bratr mě sem zavolal, prý by se ti hodila psychická podpora a já jsem jednoznačná volba," pokrčil rameny. Falešně jsem se na něj usmála a požádala ho, aby mi přinesl oblečení. Nohy jsem spustila z postele a postavila se když mi kotníkem projela palčivá bolest a já málem upadla. I když jsem měla bolavé celé tělo i hlavu kulhala jsem ke dveřím. ,,Kam máš namířeno?" 

,,Musím za ostatními," odpověděla jsem ,,já..." má odmlka byla dlouhá a výmluvná. Miran zlehka zavrtěl hlavou a pak se nabídl, že mi pomůže. Na kotník jsem nemohla pořádně došlápnout a místo na bolest jsem spíše myslela kde najdu své přátele. Noc už dávno převládla nad světlem a proto nám světlo poskytoval jen měsíc, hvězdy a pochodně. Dost rychle jsem zjistila, že každý je někde sám. Na prostředním nádvoří v nejtemnějším koutu seděl Xanth, chvilku jsem zkoumala jeho obrys a pochopila jsem, že on chce být sám nejen podle toho jak měl hlavu opřenou o kolena ale i podle tichých vzlyků. Narazila jsem i na Drogana, který se smutně pousmál když mě viděl a zalezl do svého pokoje, aby se s nikým nemusel vidět. Chvíli mi trvalo než jsem objevila Mystika. Seděl na nejvyšším bodě střechy, pohupoval křídly a díval se na hvězdy. Nadal seděl v zahradě dívajíce se na světlušky jak se vznášejí z trávy a Raven? Zdál se, že on na tom byl snad nejhůř. Raven velmi špatně snášel když někdo z jeho blízkých zemřel a tohle pro něj byl neskutečný šok. 

Odvrátila jsem od něj ustaraný pohled a podívala se na Mirana, který se tvářil dost soucitně když tam tak viděl Draka sedět samotného. ,,Půjdu tam sama," prohlásila jsem. 

,,Kdyby něco stačí zavolat," přikývl a s polibkem na rozloučenou odešel. Nadechla jsem se a odkulhala se do potemnělé prázdné jídelny kde teď seděl pouze Raven. Před sebou měl plný džbán piva ale ani se ho nedotkl což u něj bylo dost neobvyklé. Jen tam tak seděl díval se do prázdna a podpíral si hlavu rukou. Posadila jsem se vedle něj a zahleděla se na stejnou zeď jako on. 

,,Jak ti je?" Zeptal se ochraptěle.

,,Stejně jako tobě." 

Pootočil hlavu a zadíval se na mě. Oči měl stále ještě lesklé od slz a svou čelenku pevně drtil v zavřené pěsti, která mu spočívala na stole hned vedle džbánu. ,,Nevím co bych ti řekl, nejsem moc dobrý v utěšování..." 

Objala jsem ho dřív než mohl dokončit větu. Zabořila jsem hlavu do jeho ramene a on mi to poněkud strnule oplatil. Tvář zabořil do mých vlasů a rozvzlykal se. Teď jsem byla jeho podporou já. ,,Taky mi chybí," řekla jsem a znovu si vzpomněla na Proximovu usměvavou tvář i jak mi zamával než ho šíp zasáhl. Nemohla jsem uvěřit, že už tady s námi vlastně není a že už ho nikdy neuvidím. Vzpomínku na něj jsem si proto vryla hluboko do paměti a jeho smrt jsem naopak zapudila do nejtemnějšího zákoutí své paměti kde byly všechny špatné vzpomínky. 

,,Já už nechci o nikoho přijít," pronesl tiše a pevně sevřel látku mého kabátu v prstech. ,,Slib mi něco Naro," lehce zvedl hlavu, aby si jí mohl opřít o můj spánek. ,,Slib mi, že o tebe nikdy nepřijdu." 

,,Slibuji," políbila jsem ho na spánek a dál ho objímala. Raven na to možná nevypadal, ale protože neměl biologickou rodinu byl citlivější než my ostatní i když to nedával najevo. Skutečně špatně nesl když někdo z jeho blízkých umřel a toto byl jasný důkaz toho, že mám pravdu. Kéž bych věděla jak mu pomoct...