Kronika půlnoci

17. První vražda

Spala jsem jako zabitá a probudila jsem se uprostřed noci zbrocená potem. Ramena se mi zvedala od těžkého oddechování a kolem pasu jsem cítila Miranovu ruku. Hřbetem ruky jsem si s tichým ujišťováním, že to byl sen setřela pot a podívala jsem se na něj. Spal tak tvrdě, že ho neprobudilo ani mé nečekané probuzení. Pohladila jsem ho po vlasech a tváři když jsem si všimla, že nemám nátepníky ani svou zbroj. Věděla jsem co udělal a políbila jsem ho na tvář.

,,Co se děje?" Zamumlal ospale, ale oči neotevřel. Musel být unavenější než já když je otupělý hlubokým spánkem. Bylo nezvyklé, že spal tak tvrdě... únava si na něm vybrala svou daň.

,,Nic," ujistila jsem ho a pokusila se vstát, ale on mě nepustil. 

Místo toho na mě zamžoural a tvářil se uraženě. ,,Chceš se vykrást?" 

,,Na to jsem až moc unavená." 

Vykouzlila jsem mu na tváři nepatrný úsměv a nechal mě vstát. Potřebovala jsem se jen nadýchat čerstvého vzduchu z balkónu a pak jsem se vrátila do postele. Byla jsem nervózní z toho jestli moji přátelé pošlou vzkaz, přijdou nebo mě v tom nechají samotnou. ,,Ráno musím za Wendigem," protřela jsem si unavené oči a podívala se do potemnělého pokoje. Kvůli závěsům to vypadalo jakoby byl pokoj ponořený do mlhy. 

,,Stará se o něj Julian, ne?" Otočil se na bok, aby byl čelem ke mně. ,,Podle toho co jsem o něm slyšel by ses o něj neměla bát, přiděláváš tím potíže i sobě ale nikomu neprospíváš." 

,,Je to můj přítel," namítla jsem a otočila jsem hlavu k němu, abych se mu mohla podívat do tváře zahalené stíny. Zornice měl rozšířené, že skoro vypadal normální kdyby mu duhovky nesvítily jako kočce. 

,,Já toho svého zabil," při těch slovech mu svaly zatuhly a stisk zesílil ,,občas mám stále v puse pachuť jeho krve." 

,,Mrzí mě to..." 

,,Zasloužil si to," v jeho hlase bylo slyšet, že se o tom musel dlouho přesvědčovat ,,je to přes rok a myslím, že je všem bez něho lépe." 

Zavrtěla jsem hlavou. ,,To je možné," pak jsem se k němu otočila a zvedla ruku, abych ho pohladila po tváři.

,,Máš drsnější ruce než si pamatuju." 

,,Zbraň dnes držím každý den, na člověku to zanechá stopy," přesto jsem se musela otupit, abych někoho někdy zabila. 

,,Dlouho mi vrtá hlavou," začal zlověstně a posadil se ,,kdy jsi ty poprvé někoho zabila?" 

Vytřeštila jsem na něj oči a v puse mi vyschlo. Váhala jsem než jsem dokázala ze sevřeného hrdla něco dostat. ,,Bylo mi 8 a byla jsem k tomu donucena." 

,,Donucena?" Zopakoval nevěřícně. 

,,Můj učitel byl dost krutý, mohu mu sice vděčit za to jak teď bojuji, ale..." odmlčela jsem se a zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem na to myslet, ale on si zasloužil to vědět. ,,Trestal mě klasický způsobem, držet v rukou bič mu nebylo cizí a uměl prásknout tak, že ti již napoprvé vystříkla krev," viděla jsem mu na očích, že je zděšený. ,,Trestat však uměl i hůř, já měla to štěstí že jsem byla dívka a navíc ještě dítě... na mě bral pouze bič." 

,,Proč jsi to někomu neřekla?" 

,,Komu? Nepomohla bych si, domů jsem se vrátila po roce u něj v učení a nikomu jsem to neřekla. Byla jsem sice malá, ale už tehdy jsem věděla, že válka mezi cechy není nejlepší nápad." 

,,Donutil tě zabíjet?" 

Podívala jsem se na jeho ruce, drtil v nich deku a vypadalo to, že brzy začne znovu běsnit. ,,Řekl: ,Buď z tebe bude lovec nebo kořist, není nic mezi tím!' Popadl mě za ruku a přinutil mě tomu muži podříznout krk a pak mi řekl, že to pokaždé nebude tak jednoduché že to budu zkoušet znova a znova dokud se to nenaučím, protože v terénu mi nikdo nepomůže. Musela jsem se stát lovcem a být dokonalá, když jsem nebyla dostala jsem bičem." 

,,Musela si dělat vše co řekl správně jinak tě potrestal, že?" 

Přikývla jsem. ,,Byl to děsivý zážitek pro malé dítě, které se ke zlodějům přidalo před nedávnem, ale z nějakého důvodu si mě oblíbil. I když mě bil a pokládal na mě takřka nesplnitelné nároky měla jsem pár výhod. Naučil mě něco z nestandartních postupů, je to užitečné i když jsem za to zaplatila svou cenu." 

,,Kdo to byl?" 

,,Král stínů," odpověděla jsem. Nechtěla jsem vyslovovat jeho jméno, protože jsem znala Mirana nechtěla jsem aby ho hledal a přišel o život. ,,Víc ti neřeknu, mohlo by to být pro tebe až příliš nebezpečné." 

Miran to vzal a oba jsem si zase lehli. Cítila jsem jak mě pevně objal a políbil na temeno. Chvíli jsem se dívala do pohybujících se závěsů a přemýšlela. Vzpomněla jsem si na slova, která Král stínů pronesl: Být dobrý znamená být mrtví, jestli chceš přežít musíš být nejlepší!, ale nejvíc jsem nenáviděla větu: Tady se platí krví, buď tvou či cizí, ale cizí má alespoň nějakou hodnotu! . Pevně jsem zavřela oči a pokusila se jeho podobu, hlas i pach zapudit někam do zadní části své paměti. Stále mě děsil i když už je to tolik let.