Kronika půlnoci

49. Pláž

Přivedla jsem Mirana do sídla, ale u vchodu dovnitř mě odchytil Flaym. Oči mu jiskřily a vypadal spokojeně. S Veronem strávil podle všeho v kuse celé odpoledne. Věděla jsem jak vypadá čirá spokojenost a on byl zářný příklad.

,,Naro, mám ti od Verona vzkázat že za ním máš přijít. Je u Korálové skály." Korálová skála? Věděla jsem, že se tam dostanu po pláži. Už dlouho jsem toužila projet se s Havranem po pláži, ale měla jsem moc práce a poslední dobou vůbec žádný volný čas a když už jsem ho měla trávila jsem ho s Miranem nebo se Stíny.

,,Nezmínil se proč se tam chce sejít?" Zeptala jsem se.

,,Ne, většinou se mi s tímhle moc nesvěřuje," poškrábal se na hlavě a plaché oči upřel na Mirana. Měla jsem pocit, že před sebou vidím mladého jelena jak hledí na vlka, který se ho chystá ulovit. Přesně tak mi Miran a Flaym připadali. Dívali se na sebe dost zvláštně a já se připravila na nejhorší. ,,Ty jsi Miran?" Flaym povytáhl obočí a oči se mu z řežavých uhlíků změnily na plameny. Sklouzl pohledem po mé ruce a všiml si jak Mirana držím za ruku. Ten pohled co na něj vrhl se mi nelíbil. ,,Nara mi o tobě vyprávěla." 

,,A ty jsi kdo?" Vlk nasadil tón hodný severského válečníka.

,,Nějak se tady ochladilo," nadhodil Karzal, který seděl s Ravenem a Proximem pod ochozem. ,,Sakra!" Vyletěl s vřískotem ze židle a Proxim s Ravenem se mohli potrhat smíchy. 

,,Nepleť se do soukromích rozhovorů," napomenul ho Mi'kail, který železnou židli na které seděl rozžhavil do ruda. ,,Vy dva mu běžte pomoct!" Přikázal jim a oni bez připomínek šli. Zřejmě nechtěli, aby i jim zahřál židli. Je dost děsivej když chce. Všichni z mých bratrů jsou strašidelní když se rozčílí.

Flaym si založil ruce na prsou. ,,Jsem Flaym Caryarus," představil se zdvořile a rukávy košile se mu vyhrnuly. Až teď jsem si všimla, že jako kovář má vypracované svaly. 

,,Milenec jejího bratra, slyšel jsem," kývl Miran. Byl to souboj ohně a chladu. 

,,To by stačilo vy dva," postavila jsem se mezi ně ,,Flayme buď tak laskav a nechovaje se jako Veron, buď v tom vztahu ten rozumný." 

,,Omlouvám se," tvář se mu jako kouzlem změnila na tu plachou a teď i trochu provinilou. Přesto jsem nezapomněla na oheň, který sálal hluboko uvnitř jeho nitra a který jsem před pár okamžiky měla možnost spatřit. ,,Bylo to ode mě hloupé a neuvážené," znovu se usmíval.

,,Vezmeš Mirana za Xanthem, prosím?" 

,,Rád, pojď za mnou," mávl na něj a udělal dva kroky vpřed. Miran se podíval na mě a já ho na rozloučenou políbila. 

,,Vrátím se za chvíli," sdělila jsem mu šeptem. 

,,Budu v knihovně se Stíny," slíbil a vrátil mi můj polibek. Byl o dost sladší a to mě nutilo přemýšlet nad večerem. Teď jsem ovšem měla práci. Přiložila jsem si prsty k ústům a zahvízdala. Nemusela jsem čekat tak dlouho a Havran se přihnal jako vítr. Fenris mě naučil magickou formuli na kterou reagovala zvířata. Kdykoliv byl Havran v mém dosahu a já věděla kde je zapískala jsem a on přiběhl. Bylo to vcelku užitečné kouzlo i když to fungovalo jen když jsem věděla kde se zhruba můj kůň nachází. Vyhoupla jsem se do sedla a vydala se skrze město k bráně. Znovu na hlavní ulici probíhali nějaké nepokoje. Královští vojáci je je snažili upokojit, ale moc to nepomáhalo. Někteří lidé v této zemi měli problém s mágy a magickými tvory, patřila jsem tam bohužel i já. Pokřikovali po mě nadávky, ale já se je pokoušela ignorovat. Byla jsem vděčná když jsem konečně mohla projít a vyjet z města. Tam jsem Havrana popohnala do cvalu a když se ocitl na pláži rozběhl se tryskem. Cítila jsem na tváři slaný mořský vzduch a kapky slané vody. Tohle mi zase trochu zvedlo náladu a nabilo mě to energií. 

 Korálová skála se tyčila vysoko nad mojí hlavou a vypadala jako korálový útes pod ní. Lastury a mušle se povalovali v písku kolem mě. Sklouzla jsem ze sedla a boty se mi hned zabořili do vyhřátého písku. Hledala jsem svého bratra nebo alespoň jeho koně, ale nikde jsem ho neviděla. Pokračovala jsem proto dál po břehu. Havranova kopyta se bořila do písku a částečně i do vody. Nefrkal a ani neházel hlavou což znamenalo, že je spokojený. 

,,Verone!" Zavolala jsem jeho jméno. 

,,Tady jsem," ozval se zpoza velkého kamene, který byl pokrytý usušenými řasami. Obešli jsme ho a konečně jsem Verona viděla. ,,Říkal jsem si kdy se objevíš," usmál se na mě a zvedl zatočenou perleťovou lasturu. 

,,Co tady děláš?" 

,,Sbírám mušle," odtušil ledabyle. ,,Jinak jsem s tebou chtěl mluvit," obracel lasturu v ruce a oči obrátil na mě. Znělo to zlověstně, ale když se usmál poznala jsem, že to není nic hrozného. ,,Mi'kail se zmínil, že už dlouho přemýšlíš o odstranění toho tetování. Mohl bych ti zařídit jeho odstranění." 

,,Jak?" 

,,To kouzlo jsem se naučil od jednoho mistra v Alikate. Není to bolestivé a trvá to jen pár okamžiků, pokud o to stále stojíš?" 

,,Já nějak nevím," objala jsem si ramena. Nechtěla jsem být mezi stíny jediná elfka, která nemá tetování.

Veron jakoby mi četl myšlenky, protože vzápětí řekl: ,,Stíny elementů i tvoji bratři si ho nechají taky odstranit, usoudili, že je nechtějí mít, ale nepřijdeš o něj úplně." 

,,Jak to?" Zeptala jsem se a on si vyhrnul rukáv a sundal rukavici na pravé ruce. Od zápěstí do poloviny předloktí měl zmenšené tetování stejného tvaru jako jsem měla já na obličeji, bylo světle modré barvy ledu. 

,,Poslední dobou se děti už nerodí s tetováním na obličeji, ale na pravačce... je to nenápadné a docela formální." Takže mi jen z obličeje přenese tetování na ruku? To nezní špatně. Nadšeně jsem souhlasila a on mi rád vyhověl. Když byl hotov rychle jsem si vyhrnula rukáv a uviděla černé tetování, které jsem ještě před chvílí měla na obličeji. ,,Jsi moc hezká," promluvil. 

Trochu jsem se zarděla a pak mu skočila kolem krku. ,,Díky," políbila jsem ho na tvář. 

,,Nemáš za co děkovat, udělal bych pro tebe všechno." Nedávala jsem tomu dřív moc velkou váhu, ale několikrát mi to dokázal. Na své bratry se můžu vždycky spolehnout.