Kronika půlnoci

3. Gladiátorské hry

Vzhledem k tomu, že jsem do příjezdu královny neměl nic moc na práci vydal jsem se opět sám do města. Tentokrát jsem se dostal až na druhou stranu města a když bylo slunce vysoko na obloze spatřil jsem obrovskou budovu s otevřenou střechou. Před ní stála velká socha jakéhosi válečníka a mě něco nutilo zůstat před tou budovou stát a prohlížet si jí. 

,,Hledáš něco, mladíku?" Zeptal se mě muž zhruba středního věku. Na sobě měl modrý oděv a zlatý pásek kolem pasu. Jeho vlasy byly světle zrzavé a protkané bílými nitkami.

,,Ne," zavrtěl jsem fascinovaně hlavou a nespouštěl oči ze soch na vrcholu ,,jen se dívám." 

,,To je bojová aréna na gladiátorské hry," objasnil mi muž a založil si ruce za zády. Gladiátorské hry? O těch jsem slyšel ještě v království. I my měli bojové arény, ale tyto hry probíhaly jinak než ty u nás. ,,Nechtěl by si to zkusit? Vypadáš jako válečník." 

,,Vlastně nemám moc zájem, ale díky za nabídku," vydal jsem se dál a když jsem procházel uličkou napadlo mě že ten muž mluví obecným jazykem bez přízvuku. To už však bylo pozdě. Někdo mi přes hlavu přetáhl pytel a hlavu mi zaklonil dozadu, abych nemohl nic udělat. Chtěl jsem se proměnit a rozervat toho kdo mi to udělal kdyby jsem neucítil velmi silný odvar ze silného alkoholu a třezalky. Uspalo mě to!

* * *

Probral mě nadšený jásot a hluk. Pomalu jsem otevřel oči do prudkého slunečního světla. Nevěděl jsem co se stalo a protože jsem měl ruce za hlavou chtěl jsem je dát dolů, ale ke svému překvapení jsem zjistil že to nejde. Velmi rychle jsem si vybavil co se stalo a rozhlédl jsem se. Byl jsem přivázaný ke kůlu v aréně a na tribuně hlučel dav. Tyhle arény jsou skutečně jiné než u nás! Ke svému překvapení jsem zjistil, že vedle mě je na kůlu přivázaný nějaký další člověk. Měl přilbici a masku a nárameník s podivným znamením. Z nějakého důvodu jsem se na něj zamračil a pak se podíval kolem nás. Mříž naproti nám se otevřela a dovnitř vpadlo několik ozbrojenců.

,,Co teď budeme dělat?" Zamyslel jsem se polohlasně a obrátil se na muže vedle sebe. I když jsem oba byli spoutaní řetězy. ,,Tohle není fér!" Zařval jsem na něj když jsem viděl co udělal. Musel mít velkou sílu když se mu podařilo zvednout nohy tak vysoko a dostat se na vrchol kůlu čímž dostal pouta z ocelového háku. Já se zapřel nohama o kůl a vší silou jsem zabral. Podařilo se a háček povolil. Dopadl jsem do písku hned vedle maskovaného a rychle přemýšlel co budu dělat dál. Vymýšlel jsem jak se zbavit pout zatímco se k nám blížili ozbrojenci a pokoušel se nevnímat vřavu z tribun, která nadšeně pokřikovala. Můj společník (alespoň jsem v to doufal) si s pouty hlavu nelámal a vrhl se neozbrojen přímo na protivníky. Jeho pohyby mě na okamžik paralyzovaly. Byly ladné a přitom silné. Byl možná menšího vzrůstu než já, ale byl mrštný a pružný. Dokázal se vyhnout dvěma kopím najednou a vyváznout bez jediného škrábnutí. Jejich násady byly očividně dost silné když se od nich odrazil, jednoho vojáka, který se na něj hnal přeskočil a řetěz mu dal kolem krku. Ozbrojenec se dusil, ale dřív než mohl vydechnout naposledy ho maskovaný přehodil přes sebe a srazil tím dva vojáky vyššího vzrůstu, kteří použili boční taktiku útoku. Stál jsem jako přikovaný než jsem za sebou zaslechl běh. Uskočil jsem stranou právě včas, abych se vyhnul obouruční sekeře a pak popadl první zbraň, která mi přišla pod ruce. Vyhrabal jsem jí z písku a mrštil jí po tom blbci. Nestačil se vyhnout a na poslední chvíli mi řetězy přesekl. ,,Ha!" zakřenil jsem se a popadl sekeru muže ležícího na zemi. Krev se vpíjela do písku jako vylitá voda. Zády jsem do někoho narazil a bílý chochol mi napověděl, že je to můj spolubojovník. Nozdry se mi naplnily známým pachem, ale než jsem se stačil otočit zase byl několik skoků ode mě a zabodával halapartnu obrovského hromotlukovi do břicha. Jásot na tribunách vrcholil když jsme zbyly jen já a on! Zadýchaný, špinavý a zkrvavený jsem se podíval k lóži pořadatele. Byl to ten samý muž, který mi nabídl boj. Uvědomil jsem si jednu věc- Ten parchant mě unesl!

Krev mi bušila ve spáncích když řekl: ,,Výborná práce, jste skutečně výtečná dvojice, ale vítěz může být jen jeden," zvedl prudce ruku nad hlavu. Než mi vůbec stačilo docvaknout o co tu jde musel jsem se vyhnout zahnutému meči, který v rukou svíral maskovaný.

,,To si snad děláte prdel, ne?" Další vyhnutí. ,,Koleduješ si, vždyť máš svázané ruce?!" Nepromluvil! Od začátku boje nepromluvil jediné slovo a ani teď nijak nereagoval. Když na mne stejně nepřestal útočit, pevně jsem sevřel sekeru a začal taky bojovat. Když to chce, má to mít! Přestal jsem ho šetřit a bojoval bez slitování. Byl jsem silnější, to jsem poznal hned jak jsem mu přesekl meč sekerou, ale on byl rychlejší. Salto po rukou a pozadu mě odrovnalo na pár minut což mu umožnilo sebrat další zbraň. ,,Co si u všech bohů zač?" Stačil jsem jen říct a vykrýt ránu násadou sekery. Dav zahvízdal a začal fandit. Slyšeli, že se náš souboj blíží do poslední části a já to cítil. Rozmáchl jsem se a vší silou jsem imitoval ránu ze shora, ale sekl jsem do boku. Nikdo nikdy neměl možnost se tomu útoku vyhnout, ale má sekera se nezabodla do masa, žeber a plic nýbrž do písku. Stál jsem jako přibitý! Co je to za monstrum?! Blesklo mi hlavou. Měl možnost mne dorazit, protože jsem se nedokázal údivem ani pohnout.

,,To stačí!" Zavolal pořadatel blížící se k nám. Maskovaný okamžitě poklekl a ruku zatnutou v pěst si položil na srdce. Já tam stál se sekerou v ruce ze které odkapávala krev a nemohl jsem z něj spustit oči. ,,Jste oba skvělý," podíval se na mě ,,ty Seveřane ses dokázal měřit mému šampiónovi a skoro jsi vyhrál. Máš mou úctu." 

,,To ovšem není důvod k únosu!" Zavrčel jsem. Jen tak nezapomínám a tohle byla pro mě morální rána ze strany toho neznámého muže.

Pořadatel se rozesmál. ,,Za to se ti samozřejmě hluboce omlouvám, ale vítězství je tvé," kývl a podíval se na vojáka, který stále klečel v písku. Vypadal jako socha a něčím mě fascinoval. ,,Oba si ale zasloužíte oslavu a ty mi Seveřane odpusť tuto malou lež," usmál se na mě a chytil maskovaného za rameno. Teprve teď vstal a podíval se mým směrem. Srdce, které mi po celou dobu boje bilo stejně se zběsile rozbušilo. Co to mělo znamenat nevím, ale jediné co vím je, že s ním musím mluvit.