Kronika půlnoci

62. Nedorozumění

Možná jsem neměla Mirana hned odbít, ale měla jsem mu to vysvětlit. Nevím co mě to v tu chvíli napadlo, ale stalo se že jsem se na něj obořila. Poslední dobou jsem nebyla ve své kůži. Bála jsem se o Xantha kvůli Sombrovi, o Mirana kvůli Rotvalovi a to všechno na mě plnou vahou doléhalo. Spala jsem málo, skoro nejedla a to vedlo ke ztrátě síly, sebekontroly i ostražitosti. Navíc jsem ve městě nedávno zahlédla jednoho vojáka patřícího ke Služebníkům věčnosti a při každé vzpomínce na jeho vzhled mi naskočila husí kůže. Seber se, Naro, napomenula jsem se v duchu a zatřásla hlavou, abych se opět začala soustředit.

 Hledání Bastiana jsem vzdala velmi rychle. Hned potom co mi na mysl vyplula vzpomínka na Mirana. Jak se mi jednou dostala jeho tvář či hlas na mysl nešlo se soustředit na nic. Byla jsem zaslepená láskou k němu a jinými emocemi, které se lásce tolik podobali. Byla jsem si jistá, že je teď někde poblíž, ale až se mnou bude chtít mluvit ukáže se sám. Proto jsem se se svěšenou hlavou vydala do zámku, abych se prospala alespoň ty dvě-tři hodiny do svítání. Dostat se tam nebyl problém ten nastal až ve chvíli kdy jsem uviděla postel. Hned jak jsem byla v její blízkosti nemyslela jsem na nic jiného než na sladký spánek. Umyla sem se co nejrychleji a pak si přes hlavu přetáhla jednu z košil mého milovaného Vlka severu. Usnula jsem snad hned co jsem se dotkla přikrývky. Já bláhová si myslela, že se pořádně vyspím. Celou dobu spánku mě pronásledovali noční můry, které jsem hned zapomínala, ale přesto byla jedna živější než druhá. Jediné co si z té poslední noční můry pamatuji byl dotek na mám těle a pak už jsem procitla.

,,Ty máš teda spánek," ucedil Miran a odstrčil mě trochu stranou. Nedošlo mi, že se rozvaluji po celé posteli a jsem víceméně nahá.

,,Jak dlouho jsi tady?" 

,,Tak půl hodiny," odpověděl s pokrčením ramen a spokojeně se uvelebil na jedné straně postele blíže ke dveřím. Vlasy si přehodil na druhou stranu, aby si na nich neležel a pak upřel oči někam nad sebe. Otočila jsem se k němu zády a schoulila se do klubíčka. ,,S oblékáním ses zřejmě neobtěžovala." Přetáhla jsem si spodní lem košile níž a nesouhlasně zamručela. Byla jsem unavená ale zároveň jsem se bála spát. Měla jsem pocit, že tady nejsem úplně v bezpečí i když jsem po boku měla mrzutého Mirana.

,,Tak se dívej jinam," byla to sice opožděná reakce, ale lepší než nic. ,,Je mi horko a nebudu kvůli tobě spát pod dekou nebo kožichem," dodala jsem nevrle. Slyšela jsem jak si něco pro sebe zamumlal a pak vstal. Má reakce byla rychlejší než jsem si uvědomila. ,,Kam jdeš?" 

,,Budu spát jinde," odsekl a zamračil se na mě. 

,,Mirane," pípla jsem a on se zarazil. Pohlédl na mě a trochu ustaraně. ,,Omlouvám se, nechoď nikam, prosím," ruce jsem měla složené v klíně a nervózně jsem žmoulala černou srst na níž jsem seděla.

Miran přešel zpět k posteli a vzal mou tvář do dlaně. ,,Co se to s tebou děje, min fjalra?" Neodpovídala jsem, protože to byla řečnická otázka. Jen jsem zavrtěla hlavou i když nevím proč vlastně a znovu se stočila do klubíčka. Vlk si mě přitáhl do klína a políbil na čelo. Vlasy se nám v tu chvíli spletly přičemž vytvořili krásný kontrast, který vznikne jen spojením těchto dvou barev. Nemusel mi ani říkat, abych si odpočinula a usnula jsem okamžitě zahalená jeho teplem a vůní. Noční můry se nakonec změnili v příjemné vzpomínky na ty dny strávené na severu.

* * *

Můj stav nedovoloval abych následujícího dne vstala z postele. Hlavu jsem měla jako střep a měla jsem bolesti břicha, které po pár minutách zcela ustoupily a trápila mě pouze ta bolest hlavy. Vzpomněla jsem si jak jsem onemocněla kvůli prochladnutí cestou do Miranovi vesnice. Hlava mi třeštila stejně ovšem s tím rozdílem, že jsem neměla horečku ani zimnici. 

,,Ty vypadáš hrozně," první slova co mi Miran řekl byla skutečně milá hned po ránu. Vážně jsem se na něj podívala a zabořila hlavu do polštáře. ,,Je ti dobře?" 

S hlavou v polštáři jsem zamumlala: ,,Není." Miranova dlaň mi přejela po holé kůži na zádech. Tváře mi zrudly když jsem si prudce stáhla lem košile níž. Bylo to už nějaký čas co jsme spolu byli a já se stále styděla když jsem před ním byla nahá. 

Usmál se a se slovy: ,,Něco ti seženu," vstal. Sledovala jsem jak se obléká a jako obvykle mě zaujal pohled na jeho svaly na zádech. Pohled na něj mě nikdy nepřestal bavit a na chvíli jsem zapomněla, že mě neskutečně bolí hlava. ,,Vím, že na mě koukáš," přes rameno na mě vrhl úsměv a opět se mi nahrnula do tváří krev. ,,Hned se vrátím," políbil mne na ústa. Tohle mi chybělo. Nelíbilo se mi když se odvrátil a proto jsem ho ještě chytila za ruku a polibek mu vrátila. Byl trochu vášnivější než ten jeho první. Dech se mu zrychlil a proto jsem ho odstrčila, aby vůbec odešel. Nechtělo se mu, ale přeci jen šel. S obličejem zabořeným v přikrývce jsem zhluboka dýchala a pokoušela se myslet na něco jiného než byl Miran nebo práce. Odpočívala jsem se zavřenýma očima a přemítala kde se asi Miran toulá, že mu to tolik trvá. Dveře se po chvíli opět otevřeli. Miran se vrátil i s mým lékem, respektive s Julianem, který mi měl nějaký lék dát. 

,,Jen přijedu a už mě volají k případu," zažertoval unavený Julian ,,copak se stalo? Zase oči?" 

,,Hlava," odpověděla jsem a poklepala si na čelo. Tázavě jsem se podíval na Mirana, který pokrčil rameny a pak se posadil na kraj postele. Julian zatím postel obešel, aby byl blíž ke mě a jako první se dotkl mého čela. 

Chvíli bylo naprosté ticho, že by bylo slyšet spadnout i jehlu. Julian pak pronesl: ,,Horečku nemáš. Jen trochu zvýšený tep, ale to není nic hrozného. Kolik si toho za posledních pár týdnů naspala?" 

Otevřela jsem pusu abych odpověděla, ale Miran mě předběhl. Byl si jistý, že doktorovi budu lhát a proto zasáhl. ,,Méně než je u někoho s její profesí a věkem zdravé." Zakoulela jsem na něj očima, ale on to ignoroval. 

Julian těkal očima mezi mnou a Miranem. ,,Mohl bych jí dát nějak léky, ale existuje na to účinnější a mnohem příjemnější léčba." 

,,Jaká?" Zeptala jsem se a Julian se usmál jako liška. 

,,Sex," odpověděl a podíval se přitom na Mirana. Tomu se nepatrně zkroutily ústa do pobaveného úsměvu. Chlapy, pronesla jsem v duchu a nahlas si posteskla.

,,Vtipný," odpověděla jsem a pokoušela se na Mirana nekoukat. S Julianem se na sebe křenily a já byla docela ráda, že doktor neutrousil nějakou další nemístnou poznámku. 

,,Já to myslel vážně," odtušil Julian a já se na něj zamračila. V duchu jsem si říkala jestli mi to Miran neudělal naschvál, ale co už. Julian mi s tou svou doktorskou logikou moc nepomohl.